Ranní světlo nekompromisně pronikalo do šedavého ospalého bytu. Bez slitování proráželo cestu šerem místnosti, dopadalo na bílé povlečení jednolůžkové postele, budilo pozdního spáče z bezesného spánku.

Osoba na posteli si líně protřela obličej, pořádně se protáhla, rozpažila ruce do stran, zívla, načerpala tak kyslík do plic. Hodiny na stěně ukazovaly půl desáté ráno, nejvyšší čas na to vstát a něco dělat, jen kdyby byla motivace. Na nočním stolku vibroval mobilní telefon. Zvuk měl ztišený, jen obrazovka zuřivě blikala.

Natáhnul se pro něj, a ještě rozespalým pohledem přejel číslo volajícího, pak hovor přijal. „To je dost, volám ti už po třetí. Jak jsi na tom?" Rázný dívčí hlas, takový jaký ho znal jen on, se starostí, se kterou nemluvila s nikým jiným. Jako by mluvil se starší sestrou a zpovídal se z minulé noci. „Teď jsem vstal, dělám si kafe. Stavíš se?" Hlas měl stále trochu chraplavý, alespoň dodával věrnost jeho slovům. „Jsem na cestě. Snažně tě prosím, obleč si alespoň tepláky, nerada bych tě zase viděla jen ve spodkách a ponožkách. Je to vážně žalostný pohled." Z druhého konce sluchátka šel slyšet rýpavý dívčí hlas, následně jemný smích a potom jen nepříjemně pípavý zvuk oznamující konec hovoru.

Vyhrabal se zpod těžké peřiny, prohřátá chodidla zabořil do huňatého špinavého koberce. Měl by tady trochu poklidit, alespoň vysát drobky. Vydal se do kuchyně, jak říkal, udělat kávu a namazat si alespoň chleba s marmeládou. V břiše už mu kručelo, naposledy jedl včera ráno. Zaslouží si alespoň čtyři krajíce s tlustým potahem ovocné hmoty.

Syčení konvice a šplouchání vody o povrch dřezu, příjemná melodie pro jeho uši. Omyl použitý nůž od másla a marmelády, odkládaje ho do přihrádky odkapávače a spokojen se svým ranním výtvorem sebral talíř a nesl si ho na stůl. Zvonek, drnčivý zvuk otírajícího se kovu, jako když škrábe učitelka dlouhými plastovými nehty o desku tabule. Nesnášel ten zvonek, kolikrát přísahal, že ho vymění a stejně pokaždé jen mávnul rukou a peněženku schoval do kapsy kabátu. Přešel do chodby, proklínal dětinskou stránku své kamarádky, co ji nutila držet tlačítko zvonku po celou dobu čekání, a rychlým dvojklikem ji vpustil do paneláku. Za malou chvíli již stála u něj v chodbičce, sezouvala si vysoké kožené boty, přes rameno nevýraznou černou kabelku.

„Jak se ti daří?" „Nijak zvlášť. Pracuju na poloviční úvazek v jedné nedaleké autodílně." Rusovlásčina tvář vykazovala jasné známky starosti. „Vždycky se můžeš vrátit, to doufám víš. Všem nám tam moc chybíš Clinte." Blondýn jen ledabyle pohodil rameny a napil se ze svého hrnku s kávou. „Nenuť mě do toho Nat, víš že už mě tam nic nedrží." „Nemůžeš si to dávat pořád za vinu! Rozhodnul se sám! Zachránil vás." Stisknul prsty k sobě, zuby třel o sebe, jen aby ten vzrůstající hněv potlačil. Taková válka emocí, se kterou se pral a vždycky to bylo k ničemu. Na povrch se dostalo pár slz, oči zeskelnatěly a všechna snaha vyprchala. „Vždyť tam umřel Nat, umřel, protože jsem nebyl dostatečně ostražitý. Ani jsme ho nevzali s sebou. N-nechal jsem ho tak p-pojít." Opatrné dotyky drobných dlaní ve vlasech jen posílily vzrůstající pláč. Zrzka se zvedla ze svého místa, přešla za dřevěnou židli a silně svého přítele objala pažemi kolem cukajícího se těla pod zadržovanými vzlyky. „Je to už několik měsíců Clinte a tělo se pořád nenašlo. Potápěči ten rybník prohledali tolikrát a stejně jako by se po něm zem slehla, žádné kosti, oblečení, nic. Víš stejně jako já, co to znamená." Trhaně kroutil hlavou ze strany na stranu, vzpouzel se, vnitřně křičel jako smyslů zbavený. „N-ne! Ne, ne! Říkej si co chceš...ne, ne!"

Napětí pomalu opadávalo, jak se potůčky slz spouštěly po tvářích a ulevovaly bolavému provinilému srdci. „Tolik lidí denně umírá a ty se stejně budeš trápit tím jedním jediným." „Byl tak mladý, měl sestru! Nat, vždyť měl celý život před sebou! Proč! Proč to zahodil pro někoho jako já?" nechápal to, stále to nechápal. Proč to udělal? „Protože byl hrdina. Protože to hrdinové dělají."

Ticho, jako už tolikrát předtím. Nedokázal si připustit, nechtěl připustit, že zklamal. Zhatil cizí život a sám žije dál. Jak patetické, vždyť má Natasha pravdu. Tolik lidí denně zemře, tolik se jich narodí a on pláče nad rozlitým mlékem. „Neměl ani pohřeb." „To bylo od Furyho nepěkné."

Prohrábnul si krátké blond vlasy. Modré oči, tak dlouhou dobu topené v slzách, jako by se o něco více rozjasnily. Nevěděl, čím to, nic se vlastně nestalo, ale jako by zase cítil něco, nějaký tah ve svém životě. Vstal ze židle, neohlížel se za překvapenou kamarádkou, když se zavíral v ložnici. O několik minut později už stál zase v kuchyni s hřebenem v jedné ruce, kartáčkem v druhé a mezi zmatenými pohyby uklízel prázdné nádobí.

„Pojď, jdeme." Vytáhnul zelenookou agentku na nohy a nekompromisně ji tlačil před sebou do předsíně. „Kam?"

Nechápala, kde se v něm vzalo tolik energie. Kde se v tom splihlém těle vzala najednou ta radost, energie pro věc. Nechtěla mu ji brát, kazit, raději se podřídila naléhání a vklouzla do bot. Byla tak ráda, že se její přítel zase vzpamatoval. Kdo ví, co mu přelétlo přes nos, jaká kravina ho zase napadla, že se tak nadchnul, ale byla za to nesmírně ráda.

„Na ústředí."

POZOR!

Zdravím! Doufám, že jste se všichni těšili! Co na to říkáte? Líbí? Doufám, že teď neberete Clinta jako ubrečenou babu, to on určitě není! Snažte se vnímat ho prosím z jeho silnější stránky, jelikož za malou chvíli se to zase zlepší. Já vím, asi jsem neměla hned do první kapči s ním psát něco o slzách, že? No nic, prostě ho berte jako pořádnýho chlapa a ne nějakou bábovku prosím!

Budu ráda, pokud mi dáte za mou snahu hvězdičku a odměníte mě nějakým komentáříkem! Budu se moc těšit! Doufám, že se všechno líbilo a nenajdu tady nějaké kritické komenty.

PS: Tuhle kapitolu jsem chtěla vydat až v pátek v den mých narozenin, ale rozhodla jsem se, že vás nebudu tak dlouho napínat. Nicméně stále platí pravidlo, že budou kapitoly vycházet nepravidelně, jelikož mám rozdělaných pět projektů najednou a všechno se holt stíhat nedá.

PS2: Všichni máte rádi BL, že? Tak boys love je pro vás i v Talytober výzvě, která nedávno vyšla! na každý den po celý říjen je tam jedna kratší povídečka, většinou s milostnou zápletkou mezi postavami, často právě dvěma muži. Jsou to filozofické procítěné krátké útvary s nějakými citáty, úryvky textů, citacemi, básněmi...no prostě obohacení ducha i srdce! Máte taky rádi básníky tak jako já? Já jsem třeba na básničky brutálně uhozená, sama skládám, většina z básniček mimo talytober výzvu, které občasně najdete v mých příbězích jsou moje vlastní dílo. A většinou popravdě za moc nestojí.

PS3: V pátek budu celý den k dispozici na konverzacích na mém profilu nebo na instagramu popřípadě messengeru. Jsou to moje narozeniny a jako dárek vám chci dát možnost napsat si o cokoliv. Můžete mi hodit nápad na nějakou další knížku, ship nebo ne, to je jedno. Můžete se ptát na něco osobního, nebo si společně můžeme třeba zavideochatovat (do toho se mi popravdě moc nechce). Tak jako tak, jsem sama zvědavá, jestli mou nabídku využijete, či nikoliv.

Vaše Tiranis!