Teď když spolu mohli trávit méně času, jako by jim minuty utíkaly nadsvětelnou rychlostí. Den se krátil rychleji než kdy předtím, navíc přicházející zima s sebou táhla i tmu a chlad. Nebyly ještě ani čtyři hodiny a venku už šla vidět potemnělá obloha s prvními špatně viditelnými hvězdami. „Musíš domů?" „Měl bych." Stříbrné vlasy padaly přes bok pohovky, jak mladší ležel natažený po celé její délce a pozoroval hrací desku na konferenčním stolku. Příliš se toho nezměnilo od doby, co mezi nimi začalo to nepojmenované něco. Stále se bavili a pošťuchovali jako nejlepší přátelé, koukali na filmy nebo hráli deskovky. Vlastně krom občasných polibků neprobíhala mezi nimi žádná chemická reakce nijak se na sebe nelepili ani neměli potřebu druhého tahat do postele. A co stříbrovláska štvalo nejvíc byl fakt, že veškerou iniciativu vyvolával on. Skoro se až bál, že starší tohle všechno bere jen jako úlet a nechává jej dělat tyhle věci jen, protože mu nechce ublížit. Vždyť vlastně to on ho políbil, to on jej ráno přesvědčoval, že to nemají mezi nimi trhat vedví, dokud je nějaká šance, to on měl rád Clinta, ale měl i on rád jeho? „Jsi na tahu. Vnímáš?" Hrubá dlaň mu zamávala před očima, čímž ho přivedla do reality. „Hmm? Jo, už hážu." Vzal do ruky malou kostku a hodil číslo následně se pak posunul po hrací desce. „To byl hloupý tah, teď to vyhraju." Blondýn tak možná nevypadal, ale změny chování svého přítele si všimnul a trápilo ho to. „Děje se něco? Vypadáš...sklesle." Nechal hru hrou a přelezl po čtyřech krátkou cestu kolem stolu, aby se mohl mladšímu dívat do očí. „Nic mi není, jsem jen unavený." Nepřesvědčivý úsměv tomu na věrohodnosti zrovna nepřidal, a tak se není čemu divit, že mu to lukostřelec nevěřil. Něco málo od své kamarádky pochytil a její dokonalé výzvědné schopnosti částečně odkoukal. „A teď pravdu?" Pozvednul obočí a posadil se přímo naproti ležící tváři, aby jeho odpověď dobře viděl. Stříbrovlasý muž se zamračil a přetočil na záda. Neměl rád, když ho někdo vyslýchal jako malého kluka, o to víc pak, když měli dotyční pravdu. Nechtěl se zrovna s tímhle svěřovat, připadalo mu to hloupé a ponižující. „Hele nemůžu ti pomoct, když mi to neřekneš. Já vím, že tě něco prudí, tak to řekni." „Nech to být." Zatvrzele pokroutil hlavou a skenoval strop nad sebou, jako by to byla právě ta nejzajímavější věc v pokoji. Moc dobře věděl, že se teď chová jako malé dítě, ale přestávat s tím nehodlal. „Pietro prosím. Můžu nějak pomoct?" Blondýn začínal mít pocit, že tohle všechno není až taková prkotina, jak si myslel. Proč by se mladší tak vzpíral hloupé otázce, kdyby jej skutečně něco netrápilo? Překvapilo jej, když se se škubnutím druhé tělo otočilo na něj a skelné smutné oči proťaly hluboko ty jeho. Stříbrovlásek cítil v očích slzy, ani nevěděl proč. Měl rád Clinta, jeho velký nos odstávající uši i hloupé poznámky, dokázal si přiznat, že si v něm našel zalíbení, kterého se jen těžko zbaví. Mrzelo jej, že jeho pocity se nenachází s odezvou, že zřejmě nejsou opětované. Odmítal ale plakat, nenechá se tím zase položit na kolena, není to nic tak vážného, aby kvůli tomu musel bulet jako malá holka. „Musím už jít." Prudce se posadil a shodil nohy dolů na zem, jen aby byl o malou chvíli později přišpendlen silnými pažemi zpátky na sedadla. „Nikam nejdeš, dokud mi neodpovíš. Něco tě žere, chci vědět co." „Kriste pane dej mi pokoj!" Shodil jej ze sebe a hodlal odejít dřív, než udělá nějakou pitomost. Proč jen mu to musel blonďák dělat těžší, když se stavěl do dveří a chytal jej za ruce, jen aby nikam nechodil. „Sakra Pietro nedělej ze sebe dítě." „Fajn, chceš vědět co mě štve?! Ty, to ty a tvoje natvrdlý ego mě štvete." Nabroušeně se k němu otočil čelem a zapíchnul jeden ze svých dlouhých tenkých prstů do agentovy hrudi. „Chyběl jsem ti Clinte? Týden jsi mě neviděl, tak chyběl jsem ti? Vzpomněl sis na mě? Protože já na tebe jo. Ale jak tě znám, tak jsi myslel tak akorát na jídlo nebo spánek." Mračil se a snažil se ustát celou situaci v klidu a bez trapných scén. Nemohl za to, že si blonďák nedal říct. A jemu rychle došlo, o co tady běží. Najednou chápal ten distanc, tu špatnou náladu. Pietro byl mladší než on a nevěděl to jistě, ale předpokládal že je jeho prvním vztahem. Ten zmatený kluk chtěl prostě jen něco pěkného a romantického, co čte každá puberťačka v románech, chtěl vztah a cítil se zneužívaný, nechtěný. Pravdou ale bylo, že mu to blondýn nemohl dát, nevěděl jak, ve všem tohle namlouvání nebyl příliš zběhlý navíc nikdy s jiným mužem nebyl. A v neposlední řadě to bylo vše hodně narychlo, necítil se ještě zcela komfortně před stříbrovlasým klukem, vlastně byl v jeho přítomnosti poslední týden velmi napjatý a každý polibek jej dovedl rozhodit. „Já...vzpomněl jsem si na tebe, vlastně dost často. Hele já vím, že tohle všechno je divné a nové pro nás oba, ale musíš mi dát trochu víc času, dobře? Jen něco málo, než si zvyknu." Pokoušel se to nějak srovnat, ale sám sobě zněl jen jako ubožák, jako by plácal naprázdno hlouposti a jen tím víc ubližoval. Přesně tohle přece Pietro slyšet nechtěl. „Jasně...zvykneš. Já už fakt musím jít." Potvrdilo se mu to, proč jinak by to říkal? Zvykal si na narušení své komfortní zóny, protože ho o to mladší prosil. Nemělo to co dělat s nákloností k jeho osobě. Byl hloupý, že si to kdy myslel. A teď byl svojí pitomostí zase zraněný. „Počkej sakra." Blondýnova paže jej zatáhla zase zpět, a i přes vzdor stále ne zcela zahojeného těla jej přimáčkla sobě na hruď. „Neodcházej...prosím." „Pusť mě." „Ne."

Stáli v objetí těla na sobě a ani jeden nevěděl, co dál. Clint ze všeho nejvíc chtěl, aby se stříbrovlásek přestal vzpírat, aby s ním zůstal, aby se zase usmívala a dělal hlouposti, jako ráno. Nechtěl ho vidět tak zdrceného a rozhodně ho v tomhle stavu nehodlal nechat odejít. Pietro se cítil zraněný svojí vlastní hloupostí, bylo mu ze sebe samého do breku a cítil vztek na staršího muže, co ho objímal. Zároveň se ale nedokázal z objetí vykroutit, nechtěl. Ať mu blondýn ublížil, nebo ne, pořád tady byl ten fakt, že jej měl rád, nechtěl odcházet. „Pietro prosím, zůstaň." „Hmm." Vzdal to a podřídil se zase tomu hloupému srdci, než aby uposlechnul rozum. Dělal to tak vždycky, proč by to tedy měnil, že? „Prošvihnu vlak. Další jede až pozdě v noci." „Tak tady přespi. Prosím, teď nemůžeš odejít." Možná se to zdálo jen jemu, ale jako by střelec dělal psí oči. Z toho pohledu se mu zvedal krevní tlak a on prostě nemohl odmítnout, ač se snažil. „Zavolám domů. Ale jen proto, že už bych ten vlak stejně nestihnul." Nebyla to pravda, odjížděl teprve za deset minut a kdyby běžel, ještě by se stihnul na nádraží vybavovat s prodavačkou. „Děkuju."

Po krátkém hovoru a tiché napjaté večeři přišel čas na nějakou promluvu. Na spaní bylo moc brzy a hru teď rozhodně v plánu dohrát neměli. „Proč jsi mě nechal v tom pokračovat?" „Pokračovat v čem?" Blondýn se nechápavě podíval do naštvaných modrých očí, až stáhnul pomyslný ohon mezi nohy. Naháněl hrůzu, když byl takhle vytočený. „Když jsi nic necítil, proč jsi to neutnul? Děláš ze mě už týden idiota, baví tě to hodně?" Netrpělivě podupával špičkou chodidla o měkký koberec, ruce založené na prsou a naštvaný výraz ve tváři. „Cože? Jak tě tohle napadlo? Myslíš, že bych tě sakra líbal, kdybych nic necítil?! To máš dojem, že jsem štětka?" Blondýna nefalšovaně zaskočilo, jak nízko o něm shlíží. Měl pocit, že si rozumí, že to cítí stejně. Dával mu snad špatné signály? „Tak proč jsi takový? Jako by ti bylo nepříjemné, že na tebe jen šáhnu. Vyhýbáš se jakémukoli kontaktu se mnou." „Bože můj, to snad není pravda. Pietro...líbali jsme se jednou, možná dvakrát a pak jsme byli týden od sebe. Nemyslíš, že je normální, že mě to pořád trochu překvapuje?" „Hmm." A už zase tady bylo to napjaté ticho. Oba se teď pohybovali na tenkém ledu jako slon v porcelánu. Jeden hloupý krok a mohlo to všechno pokazit, nejen začínající vztah ale i těžce budované přátelství. „Nikdy jsi mi pusu nedal." „Nikdy sis o ní neřekl." „A to je povinnost?" „Promiň." Clint měl pocit, jako by každou větou jen víc a víc mladšího hněval, skoro se tak bál vůbec něco říkat. Pietro si zase připadal jako malý rozmazlený fracek, věděl, že to přehání, že nemá pravdu, ale ať se snažil, jak chtěl, stejně z něj padaly jen ostré uštěpačné výkřiky do tmy Jako topící se člověk, co kolem sebe kope, když mu hází pomocné lano.

Konečně nabral trochu odvahy. To ticho začínalo být příšerně sžíravé, momentálně by vyzkoušel cokoli, aby to přestalo. Chtěl po něm pusu, má ji mít. Opatrně se pomalu posunul po potahu sedačky a zajel jednou rukou do stříbrných vlasů. „Co to d-„ využil okamžiku, kdy se na něj mladší otočil a políbil jej na pootevřené rty. Cítil, jak mu stříbrovlásek překvapeně vydechnul do úst a obtočil své paže kolem jeho těla. „Omlouvám se, že jsem to neudělal dřív." Namísto odpovědi jej Pietro znovu políbil. Netrvalo to nijak dlouho, nebyl to dravý zápas a rozhodně se to nedalo nazvat nějakým srdečným projevem, ale stačilo to, aby se atmosféra v místnosti oteplila o několik desítek stupňů. Pietro mě opět celý nos červený studem a Clint byl rád, že se usmívá, ten děsivý mrazivý pohled se mu na jeho tváři vůbec nelíbil. „Už mi takhle neutíkej, platí?" „Hmm...platí."
Ahojky! Jakpak se máme? Já zrovna čučím na pohádky. Napište mi něco, ať se nenudím. A dejte hvězdičku!
Co jste dostali na Vánoce? Nějaké supr dárečky?
Vaše Tiranis!