Tak a máme jméno naší černovlasé podezřelé existence! Měla jsem spoustu skvělých tipů, že jsem se až nemohla rozhodnout. Nakonec máme z černovláska Sheldona Patrika Broka. Pietro mu říká hravě Shelly, což on nenávidí a preferuje jméno Patrik. Ovšem tak jednoduché to nebude, celou motanici teprve odhalíte.
———

Stál u okna a díval se dolů na ničím zajímavý šedý chodník. Připadalo mu to chvílemi, jako by se snad tato pozice u prosklené terasy v devátém patře stávala jeho oblíbeným místem v bytě, tedy hned po pohodlné posteli samozřejmě. Vchodové dveře se pomalu otevřely a ven vyšla osoba zabalená až po špičku hlavy v černé teplé mikině. Modré duhovky ji sledovaly, dokud nezmizela za rohem jednoho z dalších panelových domů, a ještě chvíli poté skenovaly to místo s intenzivním zájmem.

Blondýn v bytě osaměl, ale sám se necítil. Stále cítil ve vzduchu vůni svíček a jeho osobitý pach vtírající se až překvapivě do potahu sedačky. Když teď prošel svým obývacím pokojem, jako by tady mladší stále seděl, přestože byl už nějakou dobu pryč. Připadal si hloupě, ale po zbytek dne se zdržoval hlavně v křesle naproti provoněnému gauči, ani nevětral, jak měl jindy ve zvyku by se nepřítomná osoba udržela v jeho blízkosti ještě o něco déle, přistihnul se dokonce, jak sám k sobě, tedy k němu, mluví. Vždy si pomyslel, že už začíná úplně bláznit a měl by začít brát léky.

Pravda byla taková, že stříbrovlasý mladší muž ho k sobě táhnul silou, jež si neuměl vysvětlit. Cítil se za něj zodpovědný, ale ne jako otec za svého syna, spíš, jako by jej sám považoval za nejlepšího přítele, ač se znali jen pomálu. Byl si vědom, že nepatří ani zdaleka do okruhu nejbližších, nechápal, že jej to tak mrzelo. Přál si mít s Pietrem zažitý hlubší vztah než jen bývalé kamarádství dvou zaměstnanců stejné organizace. Chtěl být jeho skutečný přítel, mít prostor s ním mluvit častěji, než jednou do měsíce či dvou, kdy se znenadání objeví i jeho dveří, moct mu telefonovat, psát esemesky, chodit s ním na pivo a fotbal do hospody, zahrát si karty nebo jen tak pokecat bez pocitu, že si jej jen vysnil. Vždyť...je jediným, kdo o jeho životě něco ví, když nepočítá toho černovlasého vysokého muže, jehož jméno j tedy jak správně pochopil Shelly.

Stříbrovlasý se hned po odchodu z teple vyhřátého vchodu panelového domu vydal na blízkou autobusovou zastávku. Kapuci černého oděvu měl stáhnutou hluboko do tváře a šel pomalu, zcela potlačujíc chtíč k běhu v něm narůstající. Pocítil to již minule, kdy se se starým známým shledal, něco v něm při odchodu bublalo, jako by chtělo z jeho těla vytéct ven. Dával to za vinu špatné atmosféře způsobené černovlasým dozorem, nyní ale odcházel velice potěšen, tudíž si s onou emocí nevěděl rady. Jen co nasednul do autobusu a ukořistil volné místo na sedačce, zavřel oči a pokusil se vypustit vše z hlavy, trochu si odpočinout. Moc se nevyspal, než podstoupil dlouhou cestu a veselí z návštěvy jej spát nenechalo. Nakonec zase usne ve vlaku, byl si tím skoro téměř jistý.

V tichém sektoru vlaku pro noční jízdy bylo jak jinak než ticho. Cestující tohoto vagonu preferovali při cestě spát nebo si při tlumeném světle číst, což korespondovalo i s plánem modrookého. Natáhnul se na širokou sedačku a zavřel oči, doufaje, že usne brzy, když se přes hluk autobusu nedokázal přenést. Za zavřenými víčky se mu míhaly obrazce barev rychle se měnících, jako když do vzduchu vystřeluje ohňostroj. Vždy si jako malý hrál na velkého vládce blesků, který svými silami dokáže potemnit barevnou spršku. Stačilo se trochu soustředit a přetrpět bolest oči tisknouc urputnou silou víčka k sobě. Pamatoval si, jak mu sestra Wanda vždy nadávala do malých hloupých kluků a bláznů, že ho baví takové nesmysly. Dnes už si na žádného hromovládce nehrál, pokoušel se jen usnout. Hlava jako by si ale usmyslela něco jiného, a přesto, že měl pod očima černé kruhy, zaspat nedokázal. Přemýšlel nechtě či možná chtěně o dnešním dni i o tom minulém, o Clintovi, veselém blondýnovi, který se jako by vytratil a postupně zase začíná nacházet svůj obvyklý elán. Vinil sebe, vinil jeho a proklínal Ultrona, že ho připravil o klidný život. Dovolil si představit, jak zábavné by muselo být začít pracovat pro utajenou službu SHIELDu, vidět denně úsměv na tvářích svých přátel a lidí, jež zachránil, dovolit si ukázat se veřejnosti, psát autogramy, najít si někoho, s kým by mohl být šťastný. Ani si nevšimnul, že vlak už je dávno na cestě a blíží se k jeho výstupní stanici.

Neměl s sebou žádná zavazadla, jen starý telefon a peněženku opatřenou falešnými lehce rozpoznatelnými doklady, které mu stačily tak akorát na koupi dopravních jízdenek nebo při identifikaci u doktora, kdyby k nějakému chodil. Dostat se tyto papíry pod ruce policii, dozajista by jej sebrala a snažila se z něj dostat pravou identitu.

Všechny své věci zasunuté v kapsách pojistil dlaněmi, jež se tak zároveň alespoň pěkně ohřály v teple mikiny a skryt pod černou látkou vystoupil na své zastávce. Kolem se míhali lidé, byť jich bylo razantně méně, než v New Yorku, také stejně uspěchaní za svými nedořešenými úkoly. Nikdo nevěnoval jednomu z desítek pozornost. Nikdo, až na vysokou postavu v dlouhém balonovém kabátě se zastřiženým vousem a kloboukem tmavohnědé barvy stejně jako bunda. Pomalu se vydali k sobě, jemně na sebe kývajíc a vydali se společně po dlouhé asfaltové cestě u krajnice dál do lesnaté cesty. „Tak jak ses měl na výletě? Pořád vypadá jako chodící kontejner?" „Šlo to. Už ne, polepšil." S mírným úsměvem na tváři pokračoval cestou k jejich nenápadnému obydlí. „Vážně? Alespoň, že tak. Já osobně z něj nemám moc dobrý pocit. Vybral sis ho přece, protože nepracoval pro SHIELD, protože nebyl agent, ne? Teď už zase je! To se nebojíš, že tě prozradí? Já být tebou už bych se s ním nevídal, spěje to jen ke tvému neštěstí." Modré oči pomalu ale důkladně se skenovaly zarostlou tvář a zastavily se na hnědých očích. „Ty žárlíš!" Zvesela přidal do kroku drže smích ve své hrudi by staršího zase neurazil. „Cože? Ne! Jen mám o tebe starost. Chápej, je to strašné riziko!" „Proč ti tak vadí, hm? Protože je mladší, než ty? Nebo pro jeho blond vlasy? Ne, počkej...už to mám. Vadí ti, že na mě sahal." Dokonce se i zastavil v cestě, aby na sebe upoutal jeho pozornost a neoblomně trval na svém názoru. „Tak fajn, vadí mi. Je na tebe starý...a pořád mě štve, žes mi nic neřekl." Už zase ta samá věc, kvůli které se stihli dvakrát za měsíc rozhádat, naštěstí ne nijak vážně. Starší odešel vždy na den z domu a vrátil se až dalšího dne navečer, nechaje tak mladšího o hladu. To ale nebyl pro skoro až válečného veterána problém, vyrůstal v prostředí, kde se mnohdy nenajedl několik dní, jeden je proti tomu nic. Pietra začínala ta konverzace pokaždé se točící kolem toho samého neskonale vytáčet. „Už několikrát jsem ti řekl, že s Bartonem NIC nemám. Kdybych měl nebo mít budu, budeš první, kdo se to dozví, chápeš?" „Slibuješ?" „Slibuju." Rozešli se dál cestou a po ani ne sto padesáti metrech sešli po vyšlapaném chodníčku do lesa, kudy vedla dlouhá stezka až do vesnice. Pěšky byla mnohem rychlejší než asfaltové zákruty přes kopce, a hlavně byla pohodlnější. Celou tu krátkou chvíli vydržel černovlasý se zavřenou pusou, to se ale muselo dříve či později pokazit, jelikož takový on prostě byl. Velice hlasitý, mluvný a zvědavý, co rád strkal nos do cizích věcí a vše bral s humorem. Skoro jako Maximoff, než mu z těla vystříleli všechno veselí. „Tak co jste dělali?"
Baf! Už jste mě postrádali? Snad se vám moc nestýskalo. Co tomu říkáte? Sice trochu nudnější kapča, ale snad se i tak líbila a dáte ni hvězdičku či komentík. A nejlépe obojí!
Vaše Tiranis!