Věnováno @Tarrdos - pro ulehčení náročných chvil

Někdy zase utečeme...

...

Další překrásný den na překrásném místě.

Slunce zeje vysoko na obloze a svými paprsky rozehřívá zdejší okolí.
Vzduch však v sobě nese osvěžující chlad.

Jako obvykle sedím na kamenné zídce a zírám dolů, na tyrkysové jezero, ve snaze zahlédnout ten stín.

Stín života.

Vždy jej vidím pouze tehdy, když se mi začínají klížit oči.

V tu chvílí uslyším i tichý zpěv. Samotným slovům však nerozumím.

Mohl by ten hlas patřit samotnému anděli?

Jeho píseň mě vždy spíš probudí, než abych díky ní upadl do hlubokého spánku.

Když nad tím tak přemýšlím, od té doby, co jsem zde, jsem ještě nespal. Něco mi říká, že bych i měl zůstat vzhůru za každou cenu.

Vůbec ani netuším, jak dlouho toto místo obývám.

Vím pouze, že jsem se jednoho dne probudil ve starší, elegantní vile, ke které patří zahrada s výhledem na rozlehlé jezero.

Cokoliv předtím si nevybavuji, neznám ani své jméno.

Krom mé maličkosti se tu nikdo jiný nenachází.

Cítím se klidně a v bezpečí, přesto však svým způsobem prázdně, každým dnem víc a víc. Jenže nevím přesně proč...

Většinu času zde trávím právě zíráním na hladinu lesklého jezera.

Je pro mě jako stéblo, kterého se marně chytám, ve snaze najít jakoukoliv odpověď. Cítím totiž, že vše, co se pokouším nalézt, vězí právě v něm.

...

Slunce pomalu zašlo za obzor a na oblohu se vyhoupl velký, bílý měsíc.

Celá zahrada nabrala stříbřitý nádech. Vše vypadalo tak neskutečně křehce, až se mi zatajil dech.

Nějakou chvíli jsem bledou lunu pozoroval. Připadala mi velmi osamělá, každou nocí víc a já si nad tím neustále lámal hlavu.

Několikrát jsem přejel zrakem po temném nebi, než jsem s povzdechem svůj pohled opět stočil k jezeru.

Voda již nebyla zářivě tyrkysová, ale mléčně bílá se stříbrnými odlesky.

Měsíc by v ní měl jasný odraz, kdyby se neustále nevlnila.

Vypadalo to, jako by si jezero žilo vlastním životem a dělalo si, co chce. Jeho hladina nikdy nebyla úplně klidná. 

Nevím, jak dlouho jsem zíral na třpytící se povrch, když se mi začaly pomalu klížit oči.

V danou chvíli se na hladině opět mihl ten stín. Vypadal jako tvář, jenže kvůli neposedným vlnkám až příliš rozmazaná, než abych dobře rozpoznal její rysy.

Cítil jsem však, že je pro mě velmi důležitá. Vždy mi totiž při pohledu na ni začalo silně bušit srdce, dech se prudce zrychlil a hlava se mi bláznivě točila. Jakoby mé podvědomí vědělo o koho se jedná, i když byl obraz nejasný.

Beznadějně jsem postupně dál propadal narůstající temnotě.

Jakmile byly mé oči zcela zavřené, uslyšel jsem jej. Jeho zpěv, naplněný tesklivým strachem, nekonečnou láskou a hlubokou nadějí.

,,Naděje," rozlehl se medový hlas v mé hlavě, díky němuž jsem se okamžitě probudil.

Můj dech byl neuvěřitelně rychlý, celý jsem se třásl, až jsem spadl ze zídky do vlhké, studené trávy.

Dýchalo se mi opravdu těžce, načež jsem se silně rozkašlal.

Po chvíli se mi konečně podařilo dostat dech alespoň trochu pod kontrolu. Samou vyčerpaností jsem se položil do trávy na záda.

Pomalu a zhluboka jsem dýchal, přičemž jsem měl výhled na noční oblohu.

Jakmile se mé tělo již zcela uklidnilo a já mohl vnímat jasněji, ucítil jsem kromě mokrých zad od rosy i vlhkost na tvářích.

Zmateně jsem zvedl ruku k obličeji, abych zjistil, že mi tečou slzy.

Slanou vodu jsem zamyšleně promnul v prstech.

J-já jsem... smutný?

Než bych se však stihl nad tím více zamyslet, udeřila mě tak neskutečně silná bolest hlavy, že jsem musel pod tím náporem zakřičet.

Začal jsem se bezradně válet ze strany na stranu, ve snaze nějak uniknout tomu utrpení.

Bolest rostla takovým způsobem, že jsem měl před očima jen temno.

Najednou mě však oslepilo zářivě bílé světlo a v mysli mi vyvstala stejná tvář jako před chvílí na jezeře.

,,Hvězdy jsou pro nás naděje, Taehyungie," promluvil opět ten medový hlas. Jasně patřil chlapci, jehož tvář byla přede mnou.

Obličej měl však stále rozmazaný.

Ucítil jsem nové slzy, které se mi kutálely po tvářích dolů a každou vteřinou jich přibývalo.

,,Proč se na mě tak koukáš?"  v uších mi zazněl zvonivý smích.

Bolest se pořád stupňovala, byl jsem již zamotaný do klubíčka a jen čekal, kdy se pod celou tou tíhou rozpadnu.

,,Miluju tě," rozeznělo se mi v hlavě několikrát jako ozvěna. 

Vše se ve mně svíralo. Chtěl jsem, aby to celé už skončilo, zároveň jsem ale věděl, že se tomu musím poddat.

Bylo to, jako bych otevřel zakázanou komnatu a nechal se zavalit prudkou lavinou krutého poznání.

,,N-neopouštěj mě, slyšíš?! Nesmíš mě tu nechat samotného, prosím!" volání bylo tak zoufalé, že mi rvalo srdce na kusy.

Silou vší té agónie jsem se rozkřičel na celou zahradu. Už se to nedalo snést. Chtěl jsem již v mysli vyslovit přání blízké smrti, jenže než se tak stalo, tvář přede mnou se vyjasnila.

Najednou vše utichlo.

,,J-jungkookie," uslyšel jsem svůj zlomený hlas, jakoby z dáli.

Chlapec přede mnou se zářivě usmál, než se dočista rozplynul. Veškerá tíha a fyzická bolest mě opustily spolu s ním.

Já se však rozplakal ještě víc.

,,V-vrať se, p-prosím," fňukal jsem beznadějně jako malý kluk.

Byl jsem jen prázdnou skořápkou, celou tu dobu, co jsem zde. Bez něho.

Jak jsem mohl vůbec zapomenout???

Bolest, kterou jsem prožíval nyní, se s tou předešlou nedala srovnat. Uvědomění, že jsem ho opustil, že jsem na něj zapomněl, mě drásalo zevnitř.

Mé bezútěšné vzlyky se nesly přes celou zahradu.

Prsty jsem zaryl hluboko do hlíny. Chtěl jsem se rozpadnout na prach, nic víc jsem totiž nebyl.

Znovu jsem hlasitě zařval a praštil pěstí několikrát do země, načež jsem se frustrovaně svalil zpět na záda.

Přes uslzený pohled jsem spatřil temnou oblohu, na níž byl usazen měsíc.

Nyní mi vše docházelo.

To já byl lunou. Opuštěn v temnotě, bez jediné zářivé hvězdy.

Bez naděje.

Vnitřnosti se mi sevřely, chtělo se mi zvracet.

Něco mi však náhle prolétlo hlavou.

,,Já přece svou hvězdu mám," řekl jsem si pro sebe tiše a zhluboka se nadechl.

Nevzdám se. Už jen kvůli němu ne.

Chtěl jsem se zvednout na nohy, jenže jsem byl tak vyčerpaný a slabý, že jsem se hned skácel k zemi.

Nakonec jsem se doplazil k zídce, o kterou se mi podařilo vydrápat se do stoje.

Opřený v předklonu jsem se snažil trochu ustálit dech. Se zbývajícími silami jsem se vyhoupl na vršek zídky a pomalu se postavil.

Pohled jsem upřel na jezero, které bylo nyní zcela klidné. Vypadalo jako čiré zrcadlo.

Zavřel jsem oči a nechal všechny své myšlenky proudit k jedinému člověku.

,,Mám tu nejzářivější hvězdu, která mě zavede domů. Která je mým domovem."

A s úsměvem jsem udělal krok vpřed, do prázdna.

...

Bylo pro mě opravdu těžké otevřít oči. Připadalo mi, že obě víčka váží tak tunu.

Konečně se mi je po pár pokusech podařilo rozlepit.

Zmateně jsem mžoural na bílý strop.

Cítil jsem se, jako by mě rozmáčkl obří balvan. Každý pohyb mi šel velmi ztuha. 

Hlavu jsem pomalu natočil do strany, odkud jsem zaslechl tiché pochrupávání. 

Do očí mi okamžitě vhrkly slzy, když mi došlo, na koho se koukám.

,,Jungkookie," zachrčel jsem tiše, ale i to stačilo, aby se ze svého spánku probudil.

Byl tak roztomilý.

Chvíli se rozespale rozkoukával, dokud nezabodl svůj pohled přímo na mě.

,,Tae?" zašeptal opatrně, jakoby se bál.

,,Kookie," fňukl jsem šťastně.

Okamžitě vystřelil z křesílka přímo ke mně, načež mě chytil za ruku.

Ani bych nedokázal popsat, jak moc mi chyběl jeho dotek.

Z očí mu tekly vodopády slz, což mi lámalo srdce.

,,Prosím, neplač lásko," zamumlal jsem. Chtěl jsem zvednout ruku k jeho tváři, ale i tu chytil do té své.

Něžně položil čelo na naše nyní propletené ruce.

,,Tae, Tae, Taehyungie," opakoval neustále mé jméno.

Cítil jsem, jak se mi v srdci rozlévá teplo.

Jeho hlas byl opravdu andělský.

Najednou pustil mé ruce a vrhl se mi kolem krku. 

Trochu mě to zabolelo, ale nevydal jsem ani hlásku.

Potřeboval jsem cítit jeho blízkost.

,,M-myslel jsem, ž-že už se nevrátíš," vzlykal mi na rameni.

Položil jsem mu ruce na záda a ještě více si ho na sebe přitiskl. 

,,Ke své hvězdě najdu cestu vždy."

...