Její tělo se párkrát pohlo, než otevřela svá víčka. V jejím těle se hromadilo několik pocitů, kterým nerozuměla a bála se jich. Chvíli koukala před sebe, než se odvážila pohnout.

Rukama utřela ze svého těla prach, který na ní za tu dobu dopadl. Nevěděla, kde se tady vzala, jak se tu vzala. Vlastně nevěděla vůbec nic.

Rozhlédla se po místnosti, ale vzhledem k světlu, které nesvítilo nic neviděla. Rozhodla si posvítit sama, ačkoliv ji překvapilo, že jí něco takového napadlo. Přeci jen, nacházela se ve zvláštní místnosti, bez světla a nevěděla, kde se tu vzala. A přeci jen něco věděla, jakoby se s tím narodila. Zvláštní.

Kolem ní se nacházelo mnoho součástek. Proto si sáhla na místo, kde se nachází ucho. Na jedné straně ji chybělo, což vysvětlovalo její nepříjemné hučení.

Chvíli hledala, než objevila v rohu místnosti správnou součástku, která konečně pasovala.

Rozhodla se, že se tu porozhlédne, aby našla nějaká vodítka. Došla ke stolu, na kterém se nacházelo mnoho papíru, součástek a drobků, které byly  od bagety. Zatřásla hlavou, jakmile si uvědomila, že to zjistila pouhým pohledem.

Pozvedla složku s nápisem Jessie RM700.

Chvíli ji obracela v rukou, než se jí rozhodla otevřít. A zjistit, co to vlastně je.

Po dočtení se mírně ošila, jakoby jí přeběhl mráz po zádech. Avšak z tohoto důvodu to nebylo. Pocítila chvění, které po chvíli přestalo. A ona si jakoby uvědomila, kdo je.

"Jmenuju se Jessie." Řekla nahlas. Její hlas ji překvapil, avšak příjemně. Zněl klidně a přátelsky, přesto jaksi pociťovala, že může být i hrozivý.

Nejvíce se jí do hlavy zažrala věta: "Chová se jako člověk." Nechápala proč to tam napsali, jakoby to dávno nevěděla. Její naprogramované já, ji říkalo, že je android, ale i člověk.

"Z toho by se člověk zbláznil." Vypustila z pusy větu dříve, než si ji stihla rozmyslet. Rychle si dala před svá plná ústa dlaně, jakoby jí to mělo pomoct.

Rozhodla se, že z tohoto divného místa odejde dříve, než se tady zblázní. Chtěla na vzduch, který ještě nikdy nezakusila, přesto ji tak moc lákal a vábil. Cítila se jako vosa, která cítí sladké.

Nad výtahem, kterým hodlala vyjet se pyšnil nápis - CyberLife. Nechala to bez povšimnutí a zalezla do výtahu, který vypadal v pořádku. Nenašla žádné škody, který by značily jakékoliv porouchání.

Zmáčkla čudlík s nápisem přízemí. Byl to vlastně taky jediný nápis, protože všude jinde byla tučně napsaná čísla. Výtah se s mírným zastřešením rozjel.

Elegantně vystoupila. Dveře od výtahu se za ní s cinknutím zavřely a nechaly ji tam napospas. Venku hřálo sluníčko, které ji svými paprsky svítilo do obličeje. Rukama si zakryla oči, ale tak, aby viděla na cestu.

Sebejistým krokem šla kupředu, čelíc samotná celému světu.

Jakmile se do jejího vzorného pole dostaly domy, oddychla si. Cesta do města nebyla nijak namáhavá, ale už ji nudila. A jelikož se ve svých emocích moc nevyznala, tak celou cestu zjišťovala, jak by to mohlo fungovat. Určitě tušíte, že se jí to moc nedařilo. Protože k určitým emocem musíte mít nějaký důvod.

Šla po chodníku, který byl různě děravý a křivý. Naštěstí se jí nepovedlo zakopnout, za což byla ráda.
Lidi ji ani moc nevnímali. Všichni se věnovali něčemu jinému- telefonování, nakupování, dávání pozor na cestu či komunikování se svým partnerem.

Nijak ji nestresovalo ani to, když viděla androidy, kteří se volně pohybovaly, smály se, či si četly. Sama sebe moc nechápala, ale cítila, že se brzy bude chápat.

Jakmile, ale ze křoví vyskočila bíločerná kočka, zpozorněla. Po panickém záchvatu, který naštěstí tak panický nebyl, jak se možná zdálo. Zjistila, že kočka není nebezpečná, nýbrž hladová.

Rozhodla se zajít do malého obchůdku, jenž stál veprostřed malebného městečka. Vevnitř bylo spousty věcí, ale jí zajímalo pouze jídlo pro kočky. Když vzala do ruky první kapsičku s úšklebkem ji vrátila zpátky, neboť prozkoumala její kalorickou hodnotu, která byla naprosto nevhodná a už vůbec né zdravá.

Naštěstí na druhý pokus se jí poštěstilo. A ona našla tu správnou, kterou by mohla nakrmit hladový krk.

U pokladny stála androidka, která se na ní mile usmála. "Vše?" Promluvila pokladní.

Na souhlas pouze přikývla a zadívala se do očí. Oční kontakt přerušila jakmile se nákup zaplatil. Se zmateným pohledem opustila krámek a radši zašla ke kočce, jež stihla dojít na druhou stanu.

"Ahoj mazle." Usmála se přívětivě. A natáhla svou ruku k zvířeti, které poté začalo mírně přédst. Otevřela kočičí kapsičku a dala jí na zem, odkud ji ihned začalo hladové zvíře jíst.

Když kočička dojedla, naposledy se otřela o její nohu a utekla s plným břichem pryč. Zvíře sledovala do poslední chvíle, než zmizelo za plotem.

"Musím najít přenocování." Řekla k sobě, když se na obloze začal objevovat měsíc, který vystřídal slunce.

Dámy a pánové, pánové a dámy. 😂 Vítám vás u nového příběhu. 💓 Ze začátku to nebude nic moc, takže budu ráda, pokud zůstanete. 🙈

Kapitoly budu zřejmě vydávat v úterý, čtvrtek a sobotu. Ještě uvidím, neboť se ze školy vracím kolem čtvrté. 🙁❤️ Nevím, jak budu stíhat tohle všechno, když mám ještě tréninky a závody, ale pokusím se. 💞

Budu ráda za pozitivní ohlasy. 😅🥀