Ahoj, chci se omluvit, za dlouhé ticho. Taky bych chtěl moc poděkovat za všechny komentáře! Ještě jsem se nedostal k tomu na ně odpovídat, takže vám chci předem poděkovat aspoň touto cestou.
Moc si vážím vaši podpory. Děkuji!! ^^

Doufám, že si užijete další kapitolu, jako omluvu, jsem jí napsal o něco delší než obvykle 😇
_____________________________________

Oběd byl vynikajíci a zábavný, ale taky dost vyčerpávající, takže se mi podařilo rychle usnout. Po nedostatečně dlouhém spánku, jsem se zjistil, že v obyváku už nikdo nezůstal. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe. Jak dlouho jsem vůbec spal? Kde je Dan? Můj pohled uvízl na dvou lidech v kuchyni. Zavrtěl jsem hlavou a protřel si ospalé oči.

Lucas stál zády ke mě opřený o stůl, zatím co Dan stál hodně blízko u něj s hravým úsměvem. Rychle jsem se přikrčil, ať na sebe zbytečně neupoutám pozornosť, avšak vypadalo to, že Dana okolí vůbec nezajímá.

„Zůstaň tu dýl." zaslechl jsem Lucase. Nastražil jsem ouška a poslouchal dál.

„Nic se ti nestane, bude tu Jeff." odpověděl mu jemně Dan. Co?

„Ani tak se necítím klidnější..." na chvíli se odmlčel. „Proč tu nemůžeš být dýl?"

„No tak, víš, že musím do práce." řekl Dan.

„Zařiď, abys mohl odejít později." odsekl mu tvrdohlavě Lucas. O čem je sakra řeč?

„Lucasi." zavrčel Dan. Rychle jsem se na ně podíval. Sice se k Lucasovi vždycky chová hezky, ale jeden nikdy neví.

„Fajn." zabručel Lucas, sebral hrnek a proklouzl kolem Dana za mnou do obyváku.

„Na co zíraš kočko?" zabručel Dan.

„Slyšel jsem hlasy, jen jsem chtěl vědět, co se děje. Omlouvám se Pane." sklopil jsem pohled.

„Fajn." řekl, když kolem mě procházel a zaklepal na Jeffovi dveře. „Jeffe, musím s tebou mluvit."

„Co je? Potřebuju se učit na zkoušky." upozornil ho, při tom co otráveně vylezl z pokoje a sedl si na gauč.

„Přijede Max." začal. Srdce mi přeskočilo několik úderu. Příjde tady? Proč? „Bude tu celý večer trénovat mojí kočku. Každopádně potřebuju, abys dohlednul na Lucase. Jestli jen zjistím, že se k němu Max na metr přiblížil letíš odsud." pohrozil mu přísně. Není to poněkud přehnané? Ikdyž, jak jsem tak poznal Maxe, dá se to z části pochopit. Proč proboha tak záleží, aby se od Lucase držel dál? To si to neumí zařídit sám? Stejně je furt zalezlí v pokoji, tak co je na tom. Jsem tak strašně naštvaný, proč mi může ubližovat a k jinému se nesmí ani přiblížit?! Co je na něm tak speciálního?! Tohle není fér! Cítil jsem takovou zlost.

„Ehm, jo jasný. Neboj se, bude v naprostém bezpečí." Dloubnul do Lucase. „Zvládnem to tu spolu."

„Primárně si tu bude všímat kočky, ale chci mít jistotu." dodal. Jistě, já ho zabavím, aby byl ON v bezpečí...

„Ano, neboj se. Přivede Jamieho?" zazubil se.

„Nejspíš jo, tahá tu kočku všude sebou." řekl ledabyle. Jeff se spokojeně usmíval na gauči, zatím co Lucas vypadal jako by viděl ducha.

„Kočičko." dřepl si přede mě. Odvrátil jsem od něj pohled. Nesnáším ho! Furt jsem tu pro všechny podřadný. Jen věc, se kterou si můžou dělat co chcou. „Budeš na něj taky dávat pozor ano? Pokud na něj bude nějak reagovat, můžeš na něj zasyčet. A Pokud se k němu moc přiblíží, máš povolené ho kousnout. Řeknu mu, že je to příkaz odemě. Neublíží ti kvůli toho." Super, aspoň budu mít možnost Maxovi částečně vrátit to, jak mi ubližuje.

„Dobře." přikývl jsem zamyšleně. Nakonec, co mi zbývá.

„Hodný kluk." pohladil mě po hlavičce, než si sedl si mezi Jeffa a Lucase. „Max dneska v šest přijde s Jamiem tady. Budou tady než přijdu z práce." objasnil mi situaci a hodil rukou kolem Lucase, vypadalo to, že se ho snaží uklidnit. Moc mu to nejde.

„Kolik vlastně je?" uvědomil jsem si najednou. Vůbec nevím, jak dlouho jsem spal. Příjde mi jako bych spal jen dvacet minut.

„Pět." odpověděl Jeff, když se koukl na mobil.

„Zůstaň, jdu se nachystat do práce." řekl mi Dan, při odchodu nahoru. Schoulil jsem se ve svém pelíšku, nechci aby tu byli. Vždyť se chovám slušně, říkám pane a tak. Dana jsem dneska poslouchal krásně a stejně to musím pořád podstupovat.

„S váma je teda pokec." zasmál se Jeff. „Než ten idiot dorazí, jdu se ještě cosi naučit." oznamil nám, před odchodem do pokoje. Lucas tam jen seděl a tiše usrkával kávu. Proč ho má rád a mě ne? Je k němu drzí jako já, ne-li více, i přesto ho má rádši. Mám chuť se ho na to zeptat, ale radši ne. Mám pocit, že si moc nerozumíme. Ani nevím, jak s ním správně navázat konverzaci. Jen jsme tam spolu v tichosti odpočívali.

„Čau!" zakřičela Gabi, při příchodu domů. Usmál jsem se, tady nemůže být chvíli klid fakt.

„Hádejte koho jsem potkala." řekla už o něco tišeji. Prudce jsem zvedl hlavu, všiml jsem si, že i Lucas je v podobném šoku jako já. Koho potkala?

„Nazdar." zasmál se Max. Ale ne... Co ten tu chce, vždyť tu ještě nemá co dělat. Střelil jsem pohledem po Lucasovi, který už měl zabodnutý pohled do svého hrnku.

„Ahoj Nicki." zamával na mě Jaime, načež mu Max pokynul, že má volno, takže si ke mě hned běžel sednout. S úsměvem od ucha k uchu na mě zíral.

„Ahoj." řekl jsem tiše.

„Vypadá to, že už jsou z nich kamarádi." konstatovala zvesela Gabi.

„Jo, nevím jestli z toho mám mít radost. Nemá na Jamieho zrovna nejlepší vliv." sjel mě přísným pohledem. „Ahoj upírku." usmál se na Lucase.

„Musím jít." rychle se zvedl, ale nestihl odejít daleko, protože ho Max chytil za ruku. Možná bych měl něco udělat, ale nevím jestli chci, pořád mě celá tahle situace štve.

„Zase mi chceš utéct?" zasmál se.

„Pusť." trhl rukou. Dan bude asi zuřit, když nic neudělám. Jenže já se bojím zasáhnout, Max o těch pravidlech ještě neví.

„Maxi nech ho." zasáhla do toho i Gabi. To mi dodalo trochu odvahy, takže jsem začal na Maxe syčet. Max se je ušklíbl a udělal krok k Lucasovi. Zasyčel jsem znovu.

„Maxi." Gabi zpřísnila svůj ton.

„Neublížim mu. Viď že ne?" pousmál se na Lucase, když stál těsně u něj. Lucas se mu volnou rukou zapřel do hrudníku. Fajn, tohle už není sranda. Celý jsem se naježil připravený se mu zakousnout do nohy, ale zastavilo mě písknutí od schodů.

„Maxi nahoď zpátečku." zavrčel Dan. Všichni až na Maxe se otočili jeho směrem. Na jednu stranu jsem byl rád, že je tady.

„No tak, dlouho jsem se s ním neviděl." zašeptal Max, přičemž chytl Lucasovu bradu mezi palec a ukazováček, aby si ho přitáhl blíž k sobě. Šlo vidět, že si tohle Max fakt užívá, vychutnával jsi každičký okamžik. Vypadalo to, že každou chvíli prolomí ten zbývající prostor mezí nimi.

„Nicki." oslovil mě Dan. Nic víc jsem slyšet nepotřeboval. Okamžitě jsem se zakousl do Maxovi nohy. Dal jsem do  toho všechnu tu zlost, co jsem v sobě držel.

„Kurva, co děláš?!" celý sebou škubnul a chytl mě za vlasy, aby mě od sebe dostal. Zakousl jsem se ještě silněji. Nejraději bych mu rozkousal celou nohu. „Au, pusť mě zmetku." Překousl jsem se, což vyvolalo bolestivé zaskuhrání. „Do hajzlu!" nadával dál. Slyšel jsem za sebou syčet Jamieho, divím se, že proti mě už dávno nevystartoval.

„Pusť." zaslechl jsem Dana. Hned jsem se pustil a rychle zacouval dál od něj, aby mi neublížil. V tom jsem si všiml, jak Dan drží Jamieho za obojek, tak proto na mě nezaútočil. Lucas už byl schovaný za Jeffem. Tohle byla zábava. Spokojeně jsem si utřel krev z úst.

„Tak je hodný kluk." Dostalo se mi dlouhého hlazení po hlavičce. „Moc šikovný." neubránil jsem se spokojenému vrnění.

„Co to kurva bylo?!" rozkřikl se Max.

„Nejednou jsem ti říkal, ať se od něj držíš dál." řekl chladně Dan, načež pustil Jamieho, ten se okamžitě rozběhl k pánovi.

„Co si ho tak braniš?! Proč bych si s ním nemohl pokecat?! Nepatří ti!!!" rozčiloval se, když si sedal na gauč, kvůli bolesti nohy. Usmál jsem se nad tím, dal jsem si vážně záležet.

„Drž se od něj dal." upozornil ho Dan. „A už nechci slyšet jediné slovo." Znovu mě pohladil.

„Podívám se ti na to nohu." nabídla se Gabi s lékárničku v ruce. Hned se pustila do ošetřování. Měl to docela hluboké a tím že sebou škubnul si zbubobil protáhly šrám. Jamie objímal Maxovu zdravou nohu, zatímco na mě vrhal zlý pohled.

„Lucasi, budeš přes noc u mě. Bež si pobrat nějaké věci." nařídil mu. „Nicki, bež mu pomoct a ty Jeffe, ty se odsud už nehneš." řekl přísně. Já jsem šel pomalu za Lucasem. Chtěl jsem s ním nějak navazat konverzaci, ale v tom otevřel dveře. Vešel do pokoje se mnou v patách. Chvili mi trvalo, než si moje oči přivikli na šero.

Na stropu a na zdech měl různe rozvěšené světýlka, které skromně osvětlovaly malý pokoj. Jedna velká postel v rohu místnosti naproti ní stůl s počítačem a na druhé straně pokoje skříň. Bylo to tady neuvěřitelně útulné.
„Paní, máš to tady moc pěkné." rozhlížel jsem se.
„Děkuji." otočil se na mě s úsměvem a do rukou mi přistál notebook s pár dalšími kusy elektroniky. Lucas si pobral asi tři polštáře s dekou. „Můžeme."
Opatrně jsem vycouval z místnosti a následoval Lucase nahoru. V obyváku bylo hrobové ticho.

„Mám tady deky." zasmál se Dan, když jsme vešli k němu do pokoje.

„Takovou nemáš." zabručel Lucas. Dan je protočil očima, zatím co si Lucas rozestýlal v jeho posteli. Všude kolem sebe naskladal elektroniku s polštáři. Dan pozoroval každý jeho pohyb.

„V sedm ti sem Gabi donese večeři, takže nemusíš vůbec vycházet. Máš tu všechno?" kontroloval ho ještě Dan.

„Ano děkuji." usmál se Lucas.

„Fajn v sedm jsem doma. Jdem kočičko." Vzal si batoh a odešli jsme z pokoje.

Gabi v obyváku něco vyprávěla Maxovi, který jí s pobaveným výrazem sledoval. Na stole měl nataženou zraněnou nohu a v klíně mu ležel Jamie. Jeff seděl zoufalé v křesle s hromadou papíru.

Dan zamířil do kuchyně, aby si dochystal věci do práce. Seděl jsem poslušně u jeho nohy.

„Je v pohodě?" zeptal se najednou Jeff. Málem jsem vyletěl z kůže, vůbec jsem ho neslyšel přicházet.

„Jo, kdyby Gabi zapoměla, v sedm mu tam hoď večeři." připoměl Jeffovi.

„Jo, jasný." usmál se na mě a vrátil se do obyváku.

„Maxi, jestli nechceš přijít o nohu, nechoď k těm schodům." řekl Dan klidně, když procházel kolem, směrem ke dveřím.

„Čau ráno." mávl na něj z gauče.

„Buď hodná kočička a hlídej." pohladil mě než odešel. Zůstal tam ještě chvili sedět, nechtěl jsem aby odešel. Nemám ho sice rád, ale furt se s ním cítím lépe než s Maxem.