„S Maxem je to dřina, co?" pousmál se Jeff při hraní si s jídlem na talíři. Jen jsem souhlasně zamručel s plnou pusou. Konečně jídlo, které mužů jíst dokonce i jako člověk u stolu.

„Hele, promiň jak jsem se teď k tobě choval. Nebylo to odemě hezký. Mám toho teď dost ve škole a vylil jsem si strest na osobě, která si to nezasloužila. Takže se ti omlouvám. Mrzí mě to." povzdechl si při dokončení věty. To mě překvapilo, nikdo se mi tu ještě za nic neomluvil.

„Ehm, v pořádku. Nic se nestalo." dostal jsem ze sebe s úsměvem po nějaké chvilce.

„Děkuji, chceš ještě maso?" zasmál se, když si všiml mého vyleštěného talíře.

„Nazdar." ovzalo se z obyváku. Při tom hlase mi projel mráz po zádech. Sedím u stolu, před prázdný talířem s příborem... Ten bude zuřit. Hodil jsem po Jeffovi vyděšený pohled.

„Čau Danny." pozdravil se zářivým úsměvem, přičemž mě pod stolem kopl do nohy a hlavou lehce pokynul k Danovi. O co mu jde? Proč do mě... Jasně, musím přivítat Dana. Rychle jsem se zvedl a rozeběhl jsem se k němu, abych mu omotal ruce kolem břicha. Nesnažím se na Jamieho úroveň, tohle mu bude muset stačit.

„A-ahoj kočko." řekl překvapeně, načež mě pohladil po hlavě. Musím říct že to bylo na jednu stranu příjemné, hrozně hřál. Přitulil jsem se ještě více k teplu, přičemž ze mě vypadlo lehké zavrnění. Teď bych nejraději zavřel oči a spal.

„Stačí kočičko, umírám hlady." zasmál se. Rychle jsem ho tedy pustil a následoval ho do kuchyně.

„Jak bylo v práci?" zeptal se ho Jeff.

„Rušno, nějací kreténi se tam porvali kvůli holky. Skončilo to sanitkou." odpověděl stručně, jak si sedal ke stolu a stáhl si mě na klín. Omotal jsem mu ocásek kolem nohy a užíval si všeho toho tepla, co bylo kolem mě.

„Jo tak." pousmál se.

„Nedělal Max problémy?" zeptal se s pohledem upřeným na Lucasuv pokoj.

„Nestihl to." Při jeho odpovědi jsem se musel zasmát s ním.

„Cos mu zas udělal?"

„Nic, hrozného. Přivřel jsem mu nos do dveří a jeho věci mu podal oknem." pochlubil se.

„Seš idiot." pobaveně zakroutil hlavou.

„Kolik máš nových zlomenin?" zeptal se mě Dan.

„Žádnou pane." odpověděl jsem automaticky se správným oslovením. Ach bože, asi jsem fakt unavený.

„Takže jsi poslouchal?" nevěřícně na mě koukal. „Ta modřina na to nevypadá." poznamenal.

„Musel být vyčerpaný, jestli mu udělal jen modřinu." přidal se do toho zamyšleně Jeff. Unavený? Když není unavený láme kosti? Nepřišel mi unavený. Kde by se mohl unavit. Možná nejsem tak neposlušný.

„Nebo ho dostatečně nenasral." uchechtnul se Dan, přičemž mě pohladil po zádech.

„Dneska ho tam posíláš znovu?" vyzvidal Jeff. Ani jsem nechtěl znát odpověď.

„Pokud nebude mít Max jiné plány." pokrčil rameny.

„Nechceš ho nechat trochu vydechnout a srovnat si to v hlavě? Třeba ho stačilo jen postrašit a už bude poslušnější." Překvapeně jsem na Jeffa koukal. Je milé, že ho něco takového napadlo.

„Nebude." odsekl mu Dan. Tak tohle bolelo. Vážně tu není žádná naděje, jak se tomu vyhnout? Skvělý.

„Měl by ses vyspat." zasmál se Jeff a sklidil ze stolu. „Budem dneska objednavat jídlo, chceš to co obvykle?"

„Jo, díky. Jdem si lehnout." Rychle jsem z něj slezl a pomalu jsem ho následoval.

„Kde chceš spát, kočičko." zeptal se mě, když si svlékal tričko. Při vzpomínce na jeho teplo, bylo rozhodnutí jasné. Pořád jsem se ještě nezahral od té ledové koupele. Oklepal jsem se při té vzpomínce.

„Můžu s tebou prosím?" nevinně jsem na něj koukal a hodil s ocáskem ze strany na stranu.

„Tak zalez." ukázal na postel. Nadšeně jsem vklouzl pod deku. Hned na to jak si mě k sobě Dan přitáhl, jsem usl. Konečně teplo.

„Kočičko, čeká na nás jídlo." Cítil jsem jemné hlazení po oušku. Pootevřel jsem oko, aby se nemohl zlobit, že neposlouchám.

„Běž se umýt a přijď dolů, máš deset minut." zamával mi telefonem před nosem. Bolestně jsem zavřel oči, když na mě zasvítilo světlo displaye.

„Ano Pane." mňouknul jsem. Jakmile Dan vypadl z pokoje, ztěžka jsem se zvedl a doplazil se do koupelny. Celé tělo mě po včerejšku bolelo. Pod okem mám další modřinu... Nádhera. Povzdechl jsem si, dal se dokupy a rychle vyrazil dolu. Bylo tu dost živo.

„HEJ! To jsem si objednala já! Nehrab na to!" zakřičela Gabi, když praštila Jeffa po ruce. Všichni seděli v obyváku u stolku plného jídla. Sedl jsem si na zem před křeslo, kde seděl Dan.

„Kde je moje jídlo?" zeptala je Viki prohrabavajici se krabickama.

„Mám něco, v čem je cosi, co se tváří jako maso." řekl naoko znechuceně Jeff, po do žvýkání sousta.

„Hej, ty sis ani hamburger neobjednal!" vejela po něm Viki.

„Dam ti pizzu." zasmál se.

„Gabi, nech ty hranolky." zasyčel na ní Lucas, když se protáhl kolem Jeffa pro své jídlo.

„Vy toho naděláte, často jíme všechno." zabručel Jeff, načež ukradl Lucasovi hranolku. „Musel jsem zajist to maso." vysvětlil s důrazem a uvozovkama u slova maso.

„Fajn, za kousek pizzy ti nechám půlku mého jídla." navrhla Gabi.

„To beru!" zajásal.

„Kočičko." zašeptal mi najednou do ouška Dan. „Co si ulovíš, to je tvoje." zasmál se potichu, než se odtáhl.

„Lucasi, lásko, dej mi hranolku." žadonila Viki. „Prosím." Natahovala přes stůl k Lucasovi sedícímu na zemi u gauče.

„Ne, všechny jsou jen moje." Lucas na ní vyplazl s úsměvem jazyk, ale stejně k ní pak natáhl ruku s krabičkou hranolek. Musím říct, že je tady někdy docela zábava. Všichni se zdají jako dobří přátele, nebál bych se říct, že působí jako rodina. Teda když do toho nepřimícham sebe.

„Niki." Jeff mě cvrnkl do ouška. „Je to mňamka." Podával mi pizzu. Bez váhání jsem se jí vzal a s chutí se zakousl.

„Děkuji." zahuhňal jsem s plnou pusou. Situace se konečně trochu uklidnila.

„Co tvoje ruka?" zeptala se mě Gabi.

„Lepší, už tolik nebolí, děkuji." usmál jsem se na ní.

„Hezká modřina." podotkla Viki s úšklebkem. Pořád nevím, co přesně si o ní mám myslet. Občas působí, že je na mé straně, jenže pak se postaví proti mě. Moc tomu nerozumím.