Jídlo bylo hotovo! Konečně, už umírám hlady, svou porci jsem dostal do misky, kterou mi Dan položil vedle své židle. Chtěl jsem se pustit hned do jidla, ale přerušil mě Dan.

„Ne, že budes jíst rukama." probodl mě pohledem. Vyděšeně jsem na něj zíral. Nechci jíst jako zvíře, ale nejspíš nemám na výběr. Pro dnešek to nějak přežiju a snad ho to do zítra přejde. Pustil jsem se tedy do jídla tak, jak si přál. Bylo to hrozně ponižující.

„Hodný kluk." podrbal mě za ouškem.

V klidu jsme dojedli a Dan se dal do úklidu kuchyně. Já jsem si sedl na svou deku, kde jsem čekal, co se bude dít dál.

„Ahoj, můžu?" zeptal se Lucas. Vypadal hrozně, bledý jako stěna s tmavými kruhy pod očima.

„Jo, dáš si kafe?" zasmál se Dan.

„Zajisté. Co máme k jídlu?" ptal se při zkoumání obsahu ledničky. Tiše jsem ho pozoroval, proč se k němu chová Dan jinak než k ostatním. Najednou se na mě otočil s jogurtem v ruce. „Co jeho ruka?"

„Nestarej se, prostě si vymysli jinou výmluvu." zabručel Dan, když mu strčil lžičku do otevřeného jogurtu.

„A kontroluješ ho?" vzhledl k němu, musím uznat, že ma odvahu.

„Nemotej se do toho."

„Dobře dobře, ale chápeš, neměl bys to zanedbávat." řekl s úsměvem.

„Jak dlouho jsi nespal?" ušklíbl se Dan.

„Dobře, už mizím." žertovně strčil do Dana, hmatl po hrnu kávy a rychle se vypařil. Udělat to já dostanu přes držku... Proč na mě nemůže být hodný... To přemýšlení je vysilující.

„Můžu si jít prosím lehnout do pelíšku Pane?" při otázce mi uteklo zívnutí. Potřebuju ještě tak osm hodin spánku, už nevydržím být vzhuru.

„Jo." zabručel, vzal si kávu a šli jsme spolu do obyváku. Nadšeně jsem se rozvalil na svůj polštář, ani jsem nemusel dlouho čekat a ztratil jsem se ve snech.

Z krásného spánku mě vyrušil hlasitý smích. Se zívnutím jsem se protáhl a oklepal. Při prohlížení místnosti se můj zrak zadrhl na Maxovi... Co tu chce? Srdce mi poskočilo a sevřel se mi hrudník. Ne, ne, ne, myslel to vážně? Bylo mi do breku.

„Vyspal ses?" Dan mě pohladil po hlavě.

„A-a-ano P-pane." vykoktal jsem ze sebe. Nemohl jsem se pořádně nadechnout.

„Čau prcku." zazubil se zle Max.

„Neděs ho!" okřikla ho Gabi, načež ho praštila pěsti do ramene.

„Au, klídek prosím tě, jen ho škádlím." zasmál se. Škádlí? To co dělá není škádlení. Nebo ano? Dělají si ze mě celou dobu jen srandu? Nerozumím jim, nechapu co se tu děje.

„Kočičko, vnímaš?" zamávala mi před obličejem Danova ruka.

„Ano." střelil jsem po něm pohledem.

„No tak, pojď mě pozdravit." pobídl mě Max.

„Běž." nakázal mi Dan. Nechapu proč bych měl, ani nevím jak, místo toho jsem omotal ruce kolem Danovi nohy.

„Těsně vedle." zasmál se Max. „Seš na něho moc měkký." povzdechl si.

Dan mě od sebe okamžitě odstrčil prudkým pohybem nohy. „Zas neposloucháš." zabručel při tom.

„Prosím, nechci k němu." pokusil jsem se znovu obejmout jeho nohu, ale místo toho jsem schytal kopanec do hrudníku. Zůstal jsem ležet na zádech.

„Jsi vůbec normální?" periferně jsem viděl Gabi, jak se pokusila zakročit, bohužel jí Max pohotově zastavil.

„Vstaň." řekl přísně Dan. Stěží jsem se sesbíral ze země a postavil se před něj.

„Jsem v šoku, on poslechl." Max si nemohl odpustit rýpnutí. Viděl jsem jak to Dana štve, stejně mě to nedonutí jit k Maxovi.

„Když něco řeknu..." začal, přičemž se postavil přede mě. „...tak to uděláš." zavrčel na mě zbytek věty. Mlčky jsem na něj zíral.

„Bež k Maxovi." přikázal mi rozzuřeně. Se sklopenou hlavou jsem se došoural k Maxovi, který na mě už čekal s širokým úsměvem.

„Konečně, sedni." ukázal na místo na zemi před sebou, poslech jsem. „No vidíš jak umíš hezky poslouchát." pohladil mě. „Tak teď mňoukni,  koukni na mě a ukaž jak jsem ti chyběl." diktoval mi dál, co mám dělat a já jsem vše poslušně plnil. Nevěděl jsem jak přesně mám splniť posledni pokyn. Nakonec jsem se mu jen jako kočka otřel hlavou o nohu. Chcou přece, abych byl jako zvíře...

„Tyjo, překvapuješ mě." koukal na mě nevěřícně, načež mě podrbal za oušky. Uff, jsem rád, že to vyšlo.

„Fajn, takže v kolik mi ho ráno dovedeš?" zeptal se Dan. Zase se vrátil ten odporný pocit v hrudi.

„Tak v sedm, možná později, bude tu někdo komu ho budu moct předat?" zasmál se. „Je mi jasné, že Jeffovi ne, ani Gabi. Co Lucas?"

„Na to ani nemysli, bude tu Viki." zavrčel. O co tu jde? Nechápavě jsem koukal na Dana.

„Okay, tak příště." zazubil se Max.

„To zkusíš jen jednou..." vypadal už fakt vytočeně. Měl by ho přestat provokovat jinak to nedopadne dobře... I když, kdyby Maxe zmlatil, možná by si mě k sobě pak nevzal. Vím, takové přemýšlení není správné, ale jsem k smrti vyděšený, při představě že s tím úchylem budu sám. Oklepal jsem se při té myšlence.

„Kočko, běž se nachystat, ať pak můžete jet." ukázal směrem nahoru. Byl jsem vyděšený, nemohl jsem se ani pohnout. Už? Mám se nachystat a pak už budu jenom s ním? Nechci... Bylo mi do breku.

„Nekaz si to prcku." Max do mě strčil nohou, vedle které jsem stále seděl.

„Pojď." řekl otráveně Dan, když se chopil mého obojku, aby mě vytáhl na nohy a zavedl do pokoje.

„Prosím, nepouštěj mě s ním, prosím." začal jsem zoufalé žadonit, bylo mi jedno jestli mě zmlátí, nechci nikam jít. Chci být tady doma.

„Přestaň." strčil mě na postel. „Stačí když budeš poslouchat a nic se ti nestane."

„Prosím, nechci s ním jít. Bojim se." zkusil jsem to znovu.

„Nemáš se čeho bát, neublíží ti pokud budeš poslouchat. Navíc platí pro něj stejné pravidla jako pro lidi v baru, takže se nemáš čeho bát." pohladil mě po oušku, ale to mě vůbec neuklidnilo. Chtěl jsem ještě něco říct, ale jeho pohled říkal ať to ani nezkouším...

„Mazej se umýt, pak si obleč toto a naklusej dolů." dal mi instrukce než odešel. Já se chvíli na to zavřel v koupelně, kde jsem se sesunul k zemi. Bylo mi neuvěřitelně zle, při každém nádechu mě bodlo a strašně jsem se klepal. Proč se tohle děje... Ještě chvíli jsem tam jen seděl a litoval se, než jsem nasbíral dost síli, abych se okoupal.