Cítil jsem kolem sebe ruce a pak si mě přitiskl k sobě. On... On mě objal, i když jsem se choval tak drze? Cože? Já už tu nic nechápu. Vyčerpaně jsem se o něj opřel. Hezky voní. Začal mě hladit po zádech. Nerozumím tomu. Chová se ke mě podezřele hezky, nevěřím mu.

„Máme ještě asi čtyřicet minut, nechceš někam zajít?" lehce mě od sebe odstrčil.

„Kam?" vyděšeně jsem se na něj kouknul. Kam chce jako jít? Mám strach, co se z toho vyklube.

„Co kdybychom ti koupili něco dobrého k jídlu?" rozcuchal mi vlasy.

„Ehm... Nevím." sklopil jsem hlavičku a ocásek jsem si omotal kolem nohy. Hlad jsem trošku měl, ale bojím se si o cokoliv říct. Je až moc hodný, o co mu jde? Taky mě chce jen do postele, jako údajně Jeff?

„Máš rád pizzu?" zeptal se.

„Nemám tolik hlad." řekl jsem tiše. Snad mi promine, že jsem odmítl tak štědrou nabídku.

„Rad bych ti nabídl i něco zdravějšího, ale je dost pozdě, už toho moc otevřeného nebude, krom fastfoodu." povzdechl si. „Navíc nemáme tolik času."

„Hranolky." navrhl jsem po spatření jeho smutneho výrazu, když nemohl přijít na to čím by mě nakrmil.

„Vážně?" doširoka se usmál. „Bude to stačit?"

„Ano, bohatě." oplatil jsem úsměv.

„Neutečeš mi, viď?" sáhl po zapínání vodítka. „Není to tu moc bezpečné." dodal. Zavrtěl jsem hlavou. Kam bych asi tak šel, jiný domov nemám a pro neka je to venku riskantní i za denního světla.

„Jdem." Odepl moje vodítko a dal se do kroku. Nechá mě volně? Ani si mě nijak nepojistil. Co kdybych fakt utekl? Dost riskuje. Ani nevím jak to udělal, ale už byl dost daleko od mě. Vůbec ho netrápilo, že jsem zůstal stát. Rychle jsem za ním doběhl, čímž sem si vysloužil pohlazení po hlavičce.

„Tady máš." podal mi konečně do rukou jidlo. Hned jsem se do toho pustil.

„Co si sednout?" ukázal na lavičku kousek od nás.

„Není už moc hodin?" bojím se, co se stane když přijdeme později.

„Ještě máme přibližně dvacet minut." s úsměvem si sedl na lavičku.

„Tak dobře." sedl jsem si kousek od něj. „Děkuji za jídlo."

„Nemáš za co prcku. Jak dlouho jsi už u Dana? Prý ti ještě není osmnáct." zasmál se.

„Ani ne týden. Osmnáct mi ještě není." slušně jsem mu odpověděl mezi sousty.

„Jsi bojovník co?" zasmal si, poukazující na mou modřinu pod okem. Jen jsem sklopil pohled.

„Co Max?" zeptal se, ale já nechápal, co chce slyšet. „Myslím, jestli ti nějak neublížil." upřesnil, po tom co viděl můj výraz.

„Ne." zavrtěl jsem hlavou.

„A co Jeff?" přimhouřil oči.

„Jeff?!" Co tím chce říct? To ho znají všichni?

„Takže ještě ne." zasmál se. „Moc si ho k tělo nepouštěj." rozčepýřil mi vlásky.

„Je na mě hodný." zamumlal jsem.

„On je vždycky, kdysi sem chodil, ale pak našel lepší podnik. Co tě ba.." jeho větu přerušil zvonicí telefon. „Ano?" přiložil si ho k uchu. Zvědavě jsem ho pozoroval. „Mám to zaplacené." řekl rozčileně. „Aby ses neposral." procedil skrze zuby. „Máš tam i další. Hele jsem zakaznik a ne jen tak nějaký." na chvili se odmlčel. „No, tak vidíš že to můžeš říct i lépe." zasmál se. „Fajn fajn, už jdeme zpátky." vratil telefon do kapsy. „Budem muset zpátky." pohladil mě po noze.

„No... No tak dobře." řekl jsem smutně.

„Zůstaneš se mnou." zvedl se na nabídl mi svou ruku. Nejistě jsem na něho koukal. Že bych mu zkusil věřit? Zhluboka jsem se nadechl. Koupil mi jidlo, odepl vodítko, ani mi nenadal, že jsem byl drzí. Risknu to, nemám moc na výběr. Chytil jsem se jeho ruky. Šťastně se na mě usmál. Ruku v ruce jsme se vraceli do baru.

„Co si jako myslíš, že děláš?!" vyletěl na nas Max, jakmile jsme vykročili do baru.

„Nejsi trochu hysterický?" zasmál se blonďák.

„Kurva neser mě Thomasi!!" okřikl ho.

„Děláš si jen ostudu, já si za to malé kotě zaplatil. Je majetkem Dana, takže o tom rozhoduje on." odstrčil ho z cesty a vedl mě kolem baru, kde mávl na Dana. Ten jen kývl hlavou.

„Neskončili jsme." Max mě pevně chytil za obojek a přitáhl si mě k sobě.

„Hej klid, co to do tebe vjelo?" nechápavě na něj zíral.

„Potřebuju, aby si tady zvykl, aby se tu zaučil." trhl s mojí rukou, za kterou mě až doteď držel Tom.

„Dneska ho mám ale na starost já, takže na něho nesahej!" zařval na něho.

„Já tě odsud taky můžu vyhodit." zavrčel Max. Natiskl si mě k sobě a zájel mi rukou pod tričko. Nene, už znovu ne, začal jsem sebou škubat, aby mě pustil. Moc jsem toho bohužel nezmohl, držel mě pevně.

„To bys neměl, nezapomeň kdo ti s tímhle pomohl." zasmál se zle. Může se s ním přestat vykecávat a zastavit ho? Jeho ruka sjela přes mé bříško ke kalhotám. Tam si za jejich lem zahačil palec, čímž je posunul o kousek níž. Byl dost blízko místu kam nepatří, bál jsme jakkoliv pohnout.

„Neměl bys mě takhle vydírat." procedil skrze zuby Max.

„Pusť ho, dneska je můj." řekl rázně Tom a udělal krok blíž. Max si mě natiskl ještě silněji k sobě. Zoufalé jsem sledoval blonďáčka.

„Dneska, je můj." řekl pomalu. Upřímě v tu chvili jsme se ho bál.

„Hej, co je vy dva idioti!" vletěl mezi nás Dan.

„Jako zákazník, nedostávám to co bych měl." postěžoval si Tom. V tom mě Max pustil.

„Vezmu si ho jindy." strčil mě na Toma, který mě hned objal.

„Víš, že za celou noc je příplatek, že jo?" usmál se Dan a natáhl k Tomovi ruku.

„Kolik? Není vycvičený, nic neumí, dost si dovoluje." spustil.

„Litr." řekl prostě, načež mu na ruku přistála tisícovka. Tom mě odvedl zpátky mezi ty lidi. Uprostřed se svyjela polonahá neko slečna. Vytřeštil jsem oči. Tohle čekají i ode mě?! Tom si sedl do křesla a posadil si mě bokem na klín. Všichni tam slintali na tu holku.

Opřel jsem si hlavičku do Tomova krku. Moc hezky voní. Hned mě začal hladit jednou rukou po zádech, zatím co v druhé držel skleničku s alkoholem, kterou měl lehce položenou na mé noze. Bylo to příjemné, necítil jsem se tolik v ohrožení. Konečně jsme měl aspoň malinký pocit bezpečí.