„Bež na místo." strčil do mě Dan. Poslušně jsem se usadil na své dečce a zíral na ty dva, zatím co Dan připravoval jídlo.

„Co tu chceš?" zeptal se, když přistoupil blíž.

„Ále, jen jsem se přišel kouknout na kočku." odpověděl s úsměvem.

„Nemáš jich dost?" zabručel Jeff. Nemůžou někdy mluvit jasně? Akorát mám pak moc otázek...

„Nemám o tohohle zájem, neumí poslouchat." mávl rukou a zle se na mě podíval.

„Není tu ani týden, co čekáš? Nikdy ze začátku neposlouchají." řekl podrážděně Jeff. Co prosím?

„Wow, Jeffe." ozval se překvapeně Dan. „Takhle mluvis před Nickim?" smál se a rukou mi naznačil ať jdu k němu. Dal mi ruku kolem ramen a přitiskl si mě k sobě.

„Nemyslel jsem to nijak zlé... Můžete toho nechat? Proč je tu?" zeptal se Dana.

„Chtěl vidět Nickiho." odbyl ho, přičemž se dál věnoval vaření. Zůstal jsem stát vedle něj s ocáskem omotaným kolem jeho nohy.

„Ještě mu není osmnáct." upozornil Maxe.

„Ten měsíc už je jedno." odfrkl si. „Bude pak poslušnější." zas ten odporný úšklebek. Více jsem se natiskl k Danovi.

„A kdo ho tam bude hlídat? Ty?" zněl rozčileně.

„Jo, nějaký problém? Pochybuješ snad o mích schopnostech." naoko se urazil.

„Ano." Jeff ho probodl pohledem. 

„Tak se přidej." prohodil Dan.

„Zapomeň, jednou mi to stačilo." hadal se s ním dál.

„Už se těšíš?" zeptal se mě tiše Dan, přičemž mě pohladil po hlavičce.

„Bojím se." ocásek jsem omotal pevněji kolem jeho nohy a opřel jsem si o něj hlavu.

„Když budeš dělat, co se ti řekne, nemáš se čeho bát." promnul mi ouško. Ti dva se stále hádali, ale už jsem neměl na to je poslouchat. Mám hlad, už bych chtěl jídlo.

Dan dovařil naložil si jídlo na talíř a šel si sednout ke stolu. Nedostanu? Koukl se na sporák, ale všechno bylo prázdné. Uvařil jenom pro sebe. Nerozumím mu, chvilku mě hladí a pak do mě kopne.

„Nicki, na co čekáš?" ozval se Dan, napichujíc si jídlo na vidličku. V tom jsem uslyšel prasknutí dveřmi. Jeff odešel do svého pokoje. To se hádali až do teď? Vůbec jsem je nevnímal. Zatřepal jsem hlavou.

„Copak zvířátko?" postavil se přede mě Max. Zvedl jsem k němu pohled. Dan nás pozoroval ze svého místa, ale vím, že od něj se ničeho nedočkám. Nechá mě v tom stejně jako, když předtím odešel z pokoje.

„Nemluvíš?" udělal o krok blíž. Chtěl jsem couvnout, ale zahačil si za můj obojek prst. Držel mě na místě. Cukl jsem sebou chtěl jsem od něj dál. Rukama jsem se mu zapřel do břicha, ve snaze se od něj odstrčit. Dan nás pořád sledal s podepřenou hlavou. Vypadal zklamaně. Proč? Nic jsem neudělal. Nechci k němu být blízko to to nevidí? Moment... Stáhl jsem ouška do zadu a zasyčel. Dan se pousmál.

„Nejsi trochu drzí?!" okřikl mě Max a prudce si mě za obojek vytáhl k sobě. Stál jsem na špičkách. Tahl mě výš, sklonil ke mě hlavu. Byl moc blízko. Praštil bych ho, ale bál jsem se pustit. Tak tak jsem dosahl na zem.

„Takhle se ke mě nesmíš chovat." zavrčel mi do obličeje. Strachem jsem přitiskl ouška k hlavě. Proč nemůže Dan někdy něco udělat. Dělal jsem co jsem měl.

„Pusť ho Maxi." řekl klidně Dan.

„Zasloužil by trest za své chování." zle se mi zadíval do očí. Přitáhl si mě za obojek blíž k tělu.

„Nedostal povel, aby se k tobě choval slušně. Tohle jsme se ještě neučili. Za to jsem ho naučil něco mnohem lepšího. Ukaž mu to kočičko." s úsměvem mávl směrem k Maxovi. Co? Už jsem zasyčel... Mám ho kousnout?! Opravdu ho můžu kousnout?

„Kočičkooo, copak jsem tě učil? No tak, musíš se to naučit dělat jen na jeden povel, nemůžu tě furt překecávat." z něžného nabádání přešel rychle k podrážděnemu tónu.

„Neposlouchá ani tebe." prohodil s úšklebkem a prudce mě odstrčil. Praštil jsme sebou na zem, nestihl jsem za sebe dát ruku nebo se otočit, takže jsem se praštil přímo do hlavy. Zatmělo se mi před očima a udělalo se mi zlé od žaludku. Schoulil jsem se do klubíčka, držíc se za hlavu. Celý svět se motal. Ucitil jsem na svém boku něčí nohu.

„Hej, nesimuluj, zmetku." promluvil ke mě Max, když mě nohou otočil na záda. „Je k ničemu. Ti předtím byli teda lepší. Měl sis vzít holku, ty tak nevzdorujou."

„Chtěl jsem holku, ale tam kde jsem byl hrozilo, že k ní vyfásnu drzé dvojče, které bych pak musel prodat. To by ovlivnilo chování té druhé, už by nebyla tak krotká, protože bych byl ten, co jí prodal sestru." vysvětloval mu Dan. „Tady Nicki nevypadal zas tak odvážně. Ale tak kluci více vydrží a nezačnou hned brečet." Hajzl! Zasraný zkurvený hajzl. Mluví o nás jako bychom byli věci. Pro ně jsme nic. Jen loutky, hračky, nástroje... Jsou odporní. Odporní! Začal jsem potichu vrčet. Mám toho dost. Mluví jako bych tu nebyl... Je jim jedno, že je slyším.

„Maxi, chceš ho na pár dní půjčit? Nevypadal, že by mu tvoje přítomnost zas tak vadila. Za to mě nemůže vystát." zasmál se Dan. „A to jsem mu udělal jídlo a ani si ke mě nepřišel sednout... Už mu to skoro vystydlo." jeho hlas byl zvláštní, jakoby starostlivý.

„Ja ti ho vychovám." smál se a zval mě za obojek. Snažil jsme se vyškrábat na nohy. Pořád se mi strašně motala hlava. To prudké zvednutí tomu vůbec nepomohlo.

„Fajn." pokrčil rameny, když nesl talíř k mikrovlnce.

„Vstaň!" škubnul se mnou za obojek. Nechci s ním nikam jít. Proč to dovolí, koupil si mě přece on, ne Max. Dál k nám stál zady.

„Dělej!" znovu se mnou škubnul. Nechci nechci nechci. Nechci od Jeffe, nechci. Co mám dělat. Nechci s ním nikam jít. Silně jsem se zakousl do ruky, která držela obojek. Slyšel jsem jak zakřičel bolestí.

„Zmetku, jeden..." všechno se seběhlo tak rychle. Najednou nademnou stojí Dan a drží Maxovu druhou ruku.

„Je to moje kočka." chytil Maxe pod krkem a natlačil ho na ledničku. Já jsem byl stále zakousnutý do jeho ruky. V puse jsem cítil krev, ale nehodlám ho pustit, ještě by se ten hajzl zkoušel bránit.

Děkuji všem, že čtete můj příběh ^^  a omlouvám se za tak dlouhou pauzu. Zkusím se polepšit 😆😆