Dveře se prudce rozletěly s hlasitou ránou. Oba jsme sebou cukli. Jeff se posadil a já ho následoval. Ve dveřích stál Dan, vypadal trochu nestabilně.

„Kočičko." zavolal zpěvně.

„Kurva Dane, co tu chceš?" zabručel Jeff hledající telefon. Našel ho a rozsvítil display. Přimhouřil jsem oči, bylo to najednou moc světla. Snažil jsem se zaměřit na čas na telefonu.

„Jdu si pro kočku." odporně se zasmál. Bude sedm hodin ráno, podle Jeffova telefonu.

„Jsi zas opilý?" zeptal se Jeff a dal přeze mě ruku, tak že jsem nemohl odejít.

„Ne, potřebuju tu kočku." zvážněl. Začal jsem se bát.

„Ne." zaprotestoval. „Dám ti ho, až se vyspíš." Objal jsem jeho ruku a kolem pasu mu omotal ocásek. Líbilo se mi jak mě chrání, konečně trocha pocitu bezpečí.

„Si nějak moc vyskakuješ." zavrčel. „To, že máš dovolené na něho sahat neznamená, že o něm rozhoduješ. Pusť ho." nařídil mu naštvaně.

„Sotva se probral, za chvili ti ho pošlu nahoru." volnou rukou mě pohladil po hlavě. Spokojeně jsem pod jeho rukou zavrněl.

„Kočko, naklusej." zavelel. Musel jsem ho poslechnout, nemám zájem o výprask. Vylezl jsem ze postele, ale Jeff mě chytil za ruku. Ne, proč to dělá? Musím ho poslechnout.

„Musím." chtěl jsem se mu vytrhnout. Zesílil stisk, měl docela sílu, nemohl jsem se z jeho sevření vymanit. Dan nás sledoval opřený o futra.

„Hej kočičko, co jsem tě včera učil." ozvalo se ode dveří.

„Jeffe pusť mě." zkusil jsem to po dobrém.

„Nemusíš za ním jít, on se z toho vyspí." snažil se mě uklidnit, ale já věděl, že to tak snadné nebude. Nechci na něj být zlý, chci se s ním kamarádit. Je tu na mě jediný hodný.

„Kočkoo." uslyšel jsem otrávené povzdechnutí.

„Pusť." ještě jednou jsem škubnul s rukou. Bezúspěšně. Sklopil jsem ouška, naježil se a zasyčel na něj. Stisk okamžitě povolil, načež jsem se rozběhl k Danovi. Jeff smutně seděl v posteli, bylo mu to líto, ale nechtěl jsme zase dostat, to snad chápe.

„Hodný kluk." pohladil mě po hlavičce. Odešli jsme spolu do pokoje.

„Zlobíš se?" zeptal jsem se tiše, když zavřel dveře. Měl jsem špatný pocit. Co když si Jeff jen vymyslel, že u něj mužů spát. Dan tvrdil, že mě má jen na jedno.

„Lehni." Obojek na krku mě přidusil, jak mě za něm Dan stáhl na postel. Lehl si vedle mě, zaryl mě a objal. Bylo to trochu zvláštní. Zavrtal jsem se do tepla, načež jsem hned usnul.

Probudilo mě zakručeni bříška. Posadil jsem se a koukl vedle sebe na Dana, spal jako zabitý. Sakra, já mám hlad. Co mám dělat? Říká se, že je hlad převlečená žízeň. Zkusil jsem se tedy napít vody. Vůbec to nepomohlo, pořád mám hlad. Povzdechl jsem si, asi ho budu muset vzbudit. Střelil jsem pohledem po hodinách na stolku, devět. Spí jen dvě hodiny, mužů ho probudit? Co když se bude zlobit. Nezbývá mi než to zaspat. Schoulil jsem se do klubíčka vedle Dana.

Uběhla hodina a já už to nemůžu vydržet. Začínalo mi být špatně. Koukal jsem na Dana. Pořád spí... Mňouknul jsem, třeba ho to probere. Stačí mi když mi dovolí jít do kuchyně, udělám si jídlo sám. Viki možná bude doma, nebo Jeff. Znovu jsem mňouknul, o něco hlasitěji.

„Co je kočko?" zamručel Dan, když po mě střelil pohledem.

„Mám hlad." zašeptal jsem. „Můžu si jít pro něco k jídlu? Prosím Pane."

„Jo, bež. Jestli tam nikdo nebude tak přijď a já ti něco udělám." řekl rozepsale.

„Ano děkuji." s úsměvem jsem utíkal dolů. Konečně jídlo, konečně.

V kuchyni jsem narazil na Lucase, který mi jen věnoval zmatený pohled. Rychle si probral jidlo, co měl před sebou a zmizel v pokoji. Skvělý, takže budu muset jít zpátky... povzdechl jsem si a otočil se ke schodům.

,,Nicki." zaslechl jsem Jeffa. ,,Copak tu děláš?" koukal na mě z obyváku.

,,Mám dovoleno nechat si udělat jídlo. Mám hrozný hlad." mával jsem ocáskem ze strany na stranu. On mi určitě jídlo udělá.

,,Tak jo." s úsměvem kolem mě prošel, přičemž mě pohladil po hlavičce.

,,Děkuji." vděčně jsem se na něj usmál, hned na to jsem si sedl na své místo.

Jeff nám udělal jídlo, které jsem společně snědli. Teď bych se měl vrátit za Danem, ale moc se mi nechce. Co to povídám, vůbec se mi nechce, chci být s Jeffem. Koukal jsem na něho, jak dojídal svou porci, poprosím ho ještě o něco, abych tu mohl být déle.

,,Jeffe?" začal jsem si žmoulat špičku ocásku. ,,Mohl bys mi dát ještě něco malého, prosím?" hodil jsem na něj ten nejsladší pohled, jaký jsem jen uměl.

,,Tak dobře." podal mi jablko. ,,Může být? Aspoň do sebe dostaneš nějaké vitamíny."

,,Jo." zasmál jsem se. ,,Můžu u tebe zase někdy spát?"

,,No to se musíme domluvit s Danem." Opřel se o linku. ,, Ale je to dost možné mermomocí se snaží, abych udělal chybu." smál se. Co je na tom legračního? Vždyť je to, o co se Dan snaží je pěkně ubohé.

,,Copak prcku?" zeptal se mě.

,,Nic." nechapavě jsem na něj koukal. Co by mi bylo?

,,Mračil ses." objasnil mi svou otázku.

,,Aha, promiň vůbec si to neuvědomuju." zatřásl jsem hlavičkou. Je nějaký moc zvědavý.

,,Bolí tě něco?" Přistoupil ke mě blíž.

,,Ne, jsem v pořádku." sklopil jsem pohled. Byla to lež, ve skutečnosti mě bolela čelist po té ráně pěstí a pořád mě pobolívá ta ruka, ale není to nic, co by nešlo vydržet.

,,Dobrá tedy. Pojď vezmu tě zpátky nahoru." podal mi ruku. Hned jsem jí přijal a jeff mě odvedl nahoru.

,,Nechce se mi tam." přiznal jsem šeptem, aby mě náhodou neslyšel Dan.

,,Neboj, dneska nejdu do školy, kdyžtak si tě vezmu k sobě. Mám těď výhodu, když chce, abych šlápl vedle." políbil mě na čelo. Já okamžitě zrudl.

,,Dobře." objal jsem ho kolem pasu a otevřel dveře. Dan se na mě podíval, než si zpátky lehl. Na posledy jsem se ještě usmál na Jeffa, načež jsem zavřel dveře. Zalezl jsem si k Danovi do postele, kde jsem si hezky v teplíčku zdřímnul po snídani.