Dan mi položil vedle místa misku s masíčkem a nějakou zeleninou. Na příbor jsem ani nečekal.

„Odnauč se jíst rukama." zabručel Dan od stolu. Jak mám teda jíst bez příboru? Nebudu to jíst jako nějaké zvíře. Jsem sice napůl kočka, ale zároveň i napůl člověk. Už jíst rukama je dost ponižující. Dan na mě z vrchu shlížel. Nelíbí se mi, jak se na mě furt dívá.

„Nejradši bych ti dal ty granule... Zmetku." prohodil. Co jsem zase udělal? Jsem potichu, na místě, jím na zemi z misky jako zvíře. Je to proto, že jím rukama? Možná by se měl jít léčit, tohle chování není normální. Nemůže někoho do něčeho takového nutit.

„Jestli takhle budeš jíst i večer, tak je mi jedno, že potřebuješ, co nejvíc živin, aby se ti zahojila ta ruka." Co mu dneska je. Chová se jako čím dál větší kreten.

„Hej! Posloucháš?" okřikl mě a v tom jsem na své hlavě ucítil vodu, ale než jsem stihl rychle sklopit ouška, natekla mi do jednoho trocha vody. Bylo to strašně nepříjemné. Mňouknul jsem a chytl si ouško.

„Ignoruješ mě?" zeptal se s lehkým úsměvem, když položil prázdnou skleničku.

„Ne Pane." s mňouknutím jsem si horlivě utíral ouško.

„Hysterko." Kreténe, řekl jsem si v duchu. „Dneska budem trochu trénovat tvou poslušnost." informoval mě. „Za měsíc je ti osmnáct a tak potřebuju, ať jsi do té doby poslušný." Zas tak nepošlusny nejsem, o co jde. Idiot zakomplexovaný.

Po jídle jsme chvíli seděli v obyváku, tedy Dan seděl, já jsem hajal ve svém pelíšku. Jako poslušná kočka. Co víc chce. Přišla k nám Viki s jídlem v ruce.

„Viki? Pomůžeš mi se cvičením?" seš v tom dobrá a jediná, kdo to tu z těch slabochů vydrží." zasmál se a položil jí ruku na stehno.

„Fajn, ale dej tu ruku pryč." zavrčela. Bojím se. Jak slabochů? Co je to za cvičení?

Když dojedla vzal mě Dan na zahradu. V ruce měl bičík a dlouhé kožené vodítko. „Sedni." přikázal když jsme byli venku. Sedl jsem si do trávy, houpal si ocáskem a koukal kolem sebe. Jeff seděl na verandě, zavalen papírama. Díval se na nás.

„Jdete trénovat?" zeptal se překvapeně.

„Jo, hele když jsi tu, na něco tě využiju, než se připraví Viki." usmál se. „Kočičko." promluvil na mě a já k němu střihnul ouškama. O pár kroků se vzdalil. „Ukaž komu patříš." Koukl jsem se na Jeffa, ten jen smutně sklopil pohled k papírům. Šel jsem k Danovi a sedl si před něj. Hned mi přiletěla rána bičem přes tvář. Neuvěřitelně to štípalo. Trefil mě pod oko, to místo bylo v jednom ohni. V očích jsem měl slzy, ale nerozbrečel jsem se. Ne, tu radost mu neudělám. Za co to vůbec bylo?

„Zaváhal jsi." řekl chladně. Zaváhal? To musím okamžitě poslechnout? Nejsem pes. Navíc jsem pořád napůl člověk, ne nějaké zvíře.

„Hej!" dřepl si přede mě, chytil mě za obojek, aby si mě přitáhl blíž k obličeji. „Jseš jenom kočka. Jsi jen blbé zvíře. Beze mě jsi nic. Zvíře jako ty je bez pána nula. Nic neznamená. Jsi jen kočka." škubnul s obojkem k zemi. V tom jsem slyšel jak Jeff odchází.

„Připravena!" zajasala Viki.

„Skvěle." Citil jsem, jak mi na obojek připl vodítko. Nejsem jen zvíře. Nemá pravdu, nemá. Naši nás vychovali jako sobě rovné, ne jako zvířata. Naučili nás psát a číst. Proč by nás to učili kdyby jsme byli jen zvířata? Sedl jsem si bezmyšlenkovitě doprostřed zahrady.

„Kočičko, vnímej." Dan zatahal za vodítko. Podíval jsem se před sebe, kde stála Viki. Na ruce měla koženou rukavici. Co? Zmateně jsem se koukl na Dana.

„Potřebuju, aby ses naučil používat zoubky." věnoval mi milí úsměv. „Víš občas lidi neposlouchají a potřebuju, abys jím uměl dát na jevo, že tohle ne." sklonil se ke mě. „Takže Viki je teď náš nepřítel. Tím se chápe, že je to někdo cizí, kdo se tě chce dotknout." vysvětloval mi klidně. „A co jsem tě učil?" prstem mi přejel po ráně od biče, načež jsem okamžitě ucuknul. Zase to začalo pálet. Nereagoval na to, jen s úsměvem čekal na odpověď.

„Že na sebe nesmím nechat sáhnout bez tvého svolení." odpověděl jsem.

„Tak je hodný." pohladil mě mezi oušky. Takže mám jen tak kousnout Viki? Nechápu tohle cvičení. Má pocit, že se neumím bránit? Myslím si, že bych to v krizové situaci zvládl.

„Viki můžem." zavelel Dan. Seděl jsem v klidu na zemi, když ke mě Viki natáhla ruku a pohladila mě po oušku. Teď bych měl asi kousnout, že? Lehce jsem se zakousl do rukacice.

V tom jsem ucítil trhnutí vodítkem. Spadl jsem na záda, nade mnou stál Dan. „Tys to nepochopil že?" zasmál se? Nezlobí se?

„Nesmí se tě dotknout." připoměl mi.

„Ale já nechci Viki ublížit." sedl jsem si a smutně koukal do země. Nechci nikomu ubližovat.

„Kočičko, jí neublížiš. Ta rukavice přežila už dost agresivních útoku. Trochu se do toho opři. Potřebuju kočku, co umí někoho roztrhat, nechci jen mazla."

„Nebyl by na to lepší pes?" zabručel jsem.

„Nebuď drzí nebo dostaneš." zamával mi bičem před obličejem. „Nechci psa. S váma se dá dělat více věcí. Navíc mám radši kočky." pohodil rameny. „A k tomu všemu, nikdo nebude čekat takovou agresivní reakci od tak roztomilé kočičky." pohladil mě po oušku. „Tak šup."

Viki ke mě opět natáhla ruku a já se tentokrát zakoukl silněji. Viki s rukou trhla, aby se mi vysmeskla.

„Ale no ták. Snaž se trochu. Umíš vůbec zasyčet jako kočka?" otráveně se vedle mě postavil.

„Nepoužívá vůbec sílu." řekla Viki. „Je moc klidný, bez emoci." Super, co mám jako dělat... Od malá mě učí, abych nekousal a byl opatrný. Nemám výbušnou povahu jako někdo... Hodil jsem po Danovi zlý pohled.

„Hej zasyč na mě." pobídl mě. „No ták jsem přece ten "zlý"." protočil oči, ale ani tak, jsem ho nemohl kousnout. Asi nedokážu kousnout živou bytost. Mám ostré zoubky, hlavně špičáky. Bylo by to bolestivé.

„Nic? Sakra umíš se vůbec naštvat?" rozhodil rozčileně rukama. „Když tě zmlátim akorát se rozbrečíš." zoufale si přede mě sedl.

„Myslím si, že je k ničemu." řekla Viki, když si k nám přisedla. To bylo velice milé. Nejsem k ničemu. Nebo snad jo? Poslouchám, ale co jiného já vlastně dělám? Ne, umím spoustu věcí, o které nemají zájem. Nejsem k ničemu.

„Ti předtím už po tobě vystartovali, když jsi tohle řekl." usmála se.

„Tahle kočička je o trochu chytřejší, ví že by přišel výprask, kdyby skočila po mě, viď?" pohladil mě po zádech.

„Ano Pane." sklopil jsem pohled. Bylo jich tu víc? Ne jen Daisy?

„A to tě ani neštve, co ti udělali ti tvý opatrovníci?" zeptal se.