Slyším křik. Trhl jsem sebou do sedu, to byla velká chyba. Okamžitě se ozvali žebra, hlava i záda. Po vstřebání bolesti, jsem se zvedl k umyvadlu. Mám modřinu pod okem, rozeklý ret. Na krku šel stále vidět otisk Danovi ruky a ten pitomí cucflek. Vyhrnul jsem si tričko, pod kterým se už vybarvovala nepěkná modřina na žebrech. Při otočení zady k zrcadlu se mi naskytl pohled na šrámy od biče. Doufám, že se to rychle zahojí.

Křik ze spodního patra nabíral na intenzitě. Opláchl jsem si obličej a opatrně vykoukl z koupelny. Pokoj byl prázdný. Tak jsem pokračoval vykouknutím z pokoje. Dan se hádal s Jeffem. Slyším i Gabi, asi se je snaží uklidnit. Pomaličku vylezu, načež slezu pár schodu. Nakouknu dolů. Dan ke mě stojí zady a křičí.

„Pst!" uslyším najednou. Trhnu sebou. Lucas? Stojí v kuchyní mávaje na mě rukou, na znamení že mám jít zpátky. Neposlechl jsem, mám strach o Jeffa i o Gabi.

„Pst!" Lucas to zkusil znovu, ale já se nemínil pohnout. Dan najednou udělal rázný krok k Jeffovi, naprosto ignorujíc Gabi, která stála mezi nima. Ach ne, to nedopadne dobře. Chtěl jsem něco říct, ale v tom mi někdo zakryl pusu a tlačil mě nahoru do schodů. Podle vůně to byl Lucas, jak se ke mě tak rychle dostal?

„Přeskočilo ti?!" šeptem mě okřikl, když mě strčil zpět do pokoje. „To ti nestačil poslední výprask?" zůstal stát ve dveřích.

„Nechci, aby jim ublížil." mňouknul jsem zoufale.

„Jeff se umí branit a Gabi by nikdy nepraštil, je to holka." snažil se mě asi uklidnit. Jak by mě to mělo uklidit, v podstatě to znamená, že jim může ublížit.

„Daisy bil i když to byla holka." připoměl jsem.

„Hele, byla neko, to je v jeho světě něco podřadného. Měl by ses trochu ovládat, jestli nechceš být bitý od rána do večera. Některé věci si prostě musí vyříkat mezi sebou." zněl až nepříjemně klidně.

„Hm." asi má pravdu. Já tu stejně nic nezmůžu, pokud jsem tu podřadný.

„Zůstaň tu, pro své vlastní dobro." řekl, než se otočil a vrazil do Dana.

„Co tu chceš?" zavrčel na něj.

„Viděl jsem ho, jak chce vylézt z pokoje. Jen jsem ho chtěl zastavit, aby se vám nepletl do výměny názorů." usmál se s rukama zvednutýma v obranném gestu.

„Myslel jsem, že se do toho nechceš zapojovat." zmateně na něj koukl.

„Taky že ne, ale trochu mi to komplikuješ. Má mojí dláhu a mě se nechce ve škole nic dělat." zasmál se.

„Nebuď drzí. Nikdo tě nenutí dělat školu. Tou svojí práci si vyděláváš slušně." zabručel.

„Ale neměl bych pak úlevy." na oko se urazil. Ještě jsem ho neviděl se tahle chovat, ani se smát. Byl jako vyměněný.

„Proboha, ty máš problémy." Dan protočil očima.

„No a tos ještě neslyšel o všem."

„Zmiz odsud." řekl klidně.

„Cože? Nestojíš o mou společnout? Pfff, nevíš o to přicházíš." strčil do něj. To by asi neměl dělat, před chvílí vypadal, že by nejraději někoho zabil.

„Co ti je? Obvykle ti to tak nekecá." změřil si ho pohledem. Mám tu samou otázku, vůbec ho nepoznávám.

„Něh." mávl rukou, načež pomalu odkráčel.

„Zůstaň." podíval se na mě přísně. „Lucasi!" křikl za ním a zavřel dveře od pokoje. Ale já byl zvědavý, tak jsem přiložil ouško na dveře. Bylo tam ticho. Nejspíš si šli popovídat někam bokem.

Mohl bych se převléct, řekl jsem si po chvilce zkoumání trička se skvrnou od krve. Asi jsem si do něho nevědomky utřel ruku. Špinavé prádlo jsem si položil vedle pelíšku, protože jsem nevěděl kam s ním.

Dan se vratil, vypadal už o dost klidněji. Lehl si na postel. Jen jsem ho pozoroval ze svého místa.

„Co je kočko?" řekl podrážděně.

„Omlouvám se." pipnul jsme a sklopil pohled.

„Co to?"

„Omlouvám se Pane." opravil jsem se.

„Tak je to správně." zabručel. Vzal jsem si blok a něco si čmáral.

„Co ti Lucas říkal?" zeptal se po nějaké době.

„Abych se nepletl mezi tebe a Jeffa." odpověděl jsem potichu.

„Nic víc neříkal?" v jeho hlase šla slyšet starost?

„Ne nic Pane." zmateně jsem zastříhal ouškama.

„Fajn." vytáhl telefon. Pohled jsem soustředil zase na blok. „Co tam děláš?" zeptal se, aniž by odvrátil pohled od telefonu.

„Jen si čmáram." zasunul jsem se více do pelíšku.

„A co?" už se podíval mím směrem.

„Krajinu."

„Ty to máš venku rád co?" sedl si a nohy svěsil z postele.

„Ano Pane."

„Umíš šplhat?" zvědavě se na mě koukal.

„Ano Pane, moc mě to baví." přiznal jsem tiše. Bylo to zvláštní, takhle si se mnou ještě nepovídal.

„A umíš pak slézt dolů?" zasmál se, nejspíš narážel na kočky, které sundávají hasiči.

„Umím, jako malý jsem neměl nikoho kdo by mě sundaval. Moje mamka se většinou starala o ty nejmladší a málokdy na nás měla čas. Otec nebyl zase často doma, takže ani ten nepomohl." vysvětliloval jsem.

„Ach tak. Asi bys je neměl oslavovat jako rodiče. Jsou to jen chovatelé, to snad víš ne?" trochu se zamračil, ale ne zle, spíše znepokojeně.

„Chovatelé? Starali se o nás od malička, prý mě našli jako malé kotě někde venku. Oni nás zachraňovali." řekl jsem zmateně. Vím, že to nejsou moji rodiče, ale starali se o mě a byli na mě hodní.

„Jsi naivní." zasmál se.

„Cože? Proč?" zaklapl jsem oblok a odložil ho. 

„Je lehké tě oblbnout. Vstávej, mám hlad." zvedl se a podal mi ruku. Nedůvěřivě jsem se na ní podíval.

„Šup." pobídl mě. Chytil jsem se jeho ruky, načež mě vytáhl na nohy. V kuchyni jsem si sedl na svou deku a sledoval Dana.

„Danny, děláš si jídlo?" přisla k nám Viki, která se teď asi vratila odněkud z veku. Asi jsem spal opravdu dlouho. Nepamatuji si ani kolik bylo hodin, abych to nějak odhadl.

„Mhm, dáš si taky?" zaptal se.

„Jak bych mohla odmítnout takovou nabídku?" smějíce se, se otočila k odchodu, ale když o mě zavadila pohledem, smích jí rázem přešel.

„Nicki." dřepla si starostlivě ke mě.

„Bež od něho." zavrčel na ní Dan. Skrčil jsem se a sklopil ouška.

„Jen jsem se chtěla podívat, jak na tom je." odsekla mu.

„Řekl jsem bež." pomalu k ní přistoupil.

„Uklidni se laskavě." vstala. Vypadala, že se ho vůbec nebojí. Má ta holka vůbec nějaký pud sebezáchovy?

„Tak se o něj nestarej." udělal krok blíž. Viki couvla.

„Danieli, takhle se mnou nemůžeš jednat." upozornila ho přísně. Dan vypadal opravdu naštvaně. Začal jsem mít strach.

„Můžu, když mě nerespektuješ." zaťal ruku v pěst. To už Viki začala mít strach. Musím něco udělat, co když jí ublíží.

„Tak co bude?!" zeptal se rozzuřeně. Rychle jsem si sedl vedle jeho nohy, kolem které jsem mu omotal ocásek a chytil jeho ruku. Nereagoval.

„Fajn, zapomeň na jakekoliv výhody." uraženě odešla. Chtěl se vrátit k vaření, ale já se ho nestihl pustit.

„Co děláš?" nechápavě se na mě podíval.

„Jen jsem se bál." přiznal jsem tiše a pustil ho.

„Bež zpátky na místo kočko." strčil do mě nohou.