Nikdo s nikým nepromluvil. Harry přemýšlel nad svými kamarády a záchranou Malfoyových sourozenců. Hermiona měla plnou hlavu, jak zklamala Rona a bylo jí z toho hrozně. Přeci nemohla tušit, že... Vlastně mohla, bylo to očividné. Ron měl vždycky problém něco utajit - a nemusel to prozradit verbálně. A samotný Ron? Celou dobu, až do setmění byl venku. Nechtěl se už vrátit dovnitř, ale věděl, že na noc nebude mít na výběr. Každopádně tu chvíli stále prodlužoval, dokud to šlo. Cítil se jako kdyby mu doslovně vrazili kudlu do zad.

Přemýšlel nad tím a sám na sebe se zlobil, když došel k závěru. Jsou důležitější věci než jeho zpráskané city. Je ve válce, záleží na holých životech, když všude okolo panuje smrt. A když může, tak pomůže. Tahle byl vychovaný. Jeho rodiče jsou laskaví lidé, pro každého by se rozdali a to samé předali svým dětem. Jenže teď by chtěl být Ron nechutně nafoukaný, sobecký a arogantní, na nikom mu nezáležet! Sakra, koho mu to jenom připomíná? No, jistě... Jak jinak!

Hajzl jeden blonďatej!

Ron se zvedl a šel do domu, do té jediné obyvatelné místnosti. Gauč, na který se svalil prvně byl prázdný. To mu ho nechali nebo co? Aby měl místo, kde si může lízat rány? Znechuceně se podíval po svých rádoby přátelích. Harry ležel na boku na matraci, která se původně opírala o zeď. Pozoroval ho, ale neřekl ani slovo. Hermiona byla skrčená do klubíčka v jednom z méně rozervaných křesel. Dívala se na něj, ale neodvážila se otevřít pusu.

Blížila se noc a oni se museli vyspat. Nabrat nové síly pro přežití dalšího dne. Ron sebou hodil do gauče, až zakvílel a vypustil kilogramy prachu. Věděl, že musí spát, jenomže mu to nešlo. Nebyl v tom sám. Nikdo se nemohl ponořit do říše spánku.

"Asi pořád chcete do Malfoy Manoru, co? Fajn. Zítra můžeme vyrazit a udělat dobrou věc. Doufejme, že to přežijeme." prohlásil do tmy a ticha po dlouhé době Ron.

Hermiona nevěřila svým uším. Ron, i když slyšel všechno, co si s Harrym řekli a byl naštvaný, tak jí chtěl pomoct. Chtěl jí pomoct zachránit někoho, koho miluje. Někoho, koho on k smrti nenávidí. Zdálo se jí to naprosto neskutečné. Nemohla z něj spustit oči, které tentokrát svítily radostí.

Harry jeho volbu obdivoval. Ukázal se jako pravý muž, se srdcem na pravém místě, ale nedokázal si odpustit myšlenku, zda by se sám tahle zachoval. Bylo to úctyhodné. Upřímně, nechápal ho, ale obdivoval.

"Děkuju." pípla Hermiona. Hned, co to vyslovila se sama sebe optala, zda to bylo rozumné a správné. Nevěděla, ale už se stalo. Ron jí na to nic neřekl. Neměla zdání, co si myslí. Mrzelo jí, že se kvůli něčemu takovému museli rozhádat a odloučit. Zrovna jejich trojice. Oni. Ti, kterým se přezdívá zlaté trio. Jak neočekávané.

"Dobrou." ozval se Harry.

"Dobrou." řekla Hermiona.

Ron neřekl nic. Zíral do tmy a nehodlal otevřít pusu.

-

Ráno. Sluneční paprsky se snažily probojovat skrze houfy mraků. Občas se jim to povedlo, ale spíše prohrávaly. Jako by to něco věstilo.

"Kde se to tady vzalo?" podivil se Harry nad menší hostinou na desce stolu. Bohužel, ten stůl o nohy přišel, zbyla jen deska.

Ron se k němu naklonil a usmál se nad vidinou jídla.

"Nechutná to jako z hůlky." prozradil s plnou pusou pečiva, až mu drobky padaly od pusy.

"Taky že není. Je to z té kavárny."

"Zbláznila ses? Je to nebezpečné! Hermiono, proč jsi tam chodila? Sama? Měla jsi nás vzbudit!" káral jí Harry. Tak trochu, za tohle všechno se považoval odpovědný.

"Mají tam výborné croissanty!" namítla.

"Nikdy bych nečekal, že zrovna ty se budeš rozplývat nad jídlem. Tohle je přeci Ronova parketa." chtěl být vážný, ale nedokázal to. Když si Harry vzpomněl, jak dřív seděli v Bradavicích ve Velké síni, před nimi prohýbající se stůl plný jídla a Ron nevěděl, co do té své pusy dřív strčit. To ho pobavilo.

"Až je ochutnáš, pochopíš, Harry." uvědomila ho Hermiona, nabrala si do rukou a šla si sednout, aby na to měla klid. Kluci jí následovali. Zdálo se to mezi nimi jako dřív, v klidu snídali, mluvili, smáli se, ale nebylo. Bylo to jen klamné zdání. Noc to napětí nevymazala.

Harry se bál toho, co přijde. Toho, co se stane na Manoru. Toho, s kým se tam setká. Snažil se být statečným hochem, ale moc jím nebyl. Vždycky se bál. Bylo to přirozené. Nebyl žádný hrdina, jen chlapec, který přežil, jen chlapec, kterému se smůla lepí na paty.

Hermiona byla strachy bez sebe. Bála se o Draca a Willa. Bála se i o Harryho a Rona. Bála se Luciuse - na ten pohled, který na ní vrhl v lese nikdy nezapomene. Věděla, že je nelidská, když po svých přátelích chce, aby bojovali na život a na smrt kvůli jejímu pobláznění! To nebylo správné. Styděla se, ale přesto po tom tak toužila! Snažila se uvažovat racionálně, jenže láska jí snad otupila mozek! Cítila se jako troll - ukrutně hloupá, naivní a lehce manipulativní bytost. Co se stane, až tam dorazí? Jak se bude tvářit Draco? Vždyť nemají vůbec žádný plán, žádnou přípravu - zemřou!!!

Ronovi v noci hrozně dlouho trvalo než usnul. Ostatním také, jenže oni už dávno oddechovali a jemu se hlavou honily samé protivné a vtíravé myšlenky. Odkýval jim to, aniž by s tím souhlasil. Nechtěl tam chodit, nechtěl zachraňovat někoho, kdo mu je silně nesympatický a navíc to je ten debil Malfoy! Jenže, kdyby měl zažít zvonu tu Hermioninu radost, kterou po očku nenápadně sledoval, tak by to udělal znovu. Proklínal se, že má tak slabou víru. Uvědomoval si, že se nedohodli nad tím, co udělají, až se přemístí před ten barák hrůzy. Jednou ho viděl v Denním věštci a nic hezkého. Neměli plán a to ho děsilo. Netvrdil, že ho měli pokaždé, ale tohle přeci potřebovalo plán! Byl naštvaný. Sám na sebe. Tak moc, že ho i strach pomalu opouštěl. Bylo jasné, že po snídani, která může být jejich poslední, se vrhnou na záchranu.

Kdyby jí to řekl dřív, co k ní cítí a neschovával se za...? Za co vlastně? Za kamarádství? Zbabělost? To je jedno. Kdyby jí to jednoduše řekl, možná... Prostě by nikdy toho bastarda nemilovala!      

Uběhlo několik minut, jídlo bylo snězené a všichni tři nervózně poposedávali na svém místě. Bylo jasné, že se musí zvednout a jít. Věděli to. Jenže nikdo nechtěl být ten první. Nikdo neměl odvahu zavelet k přemístění. Nikdo nechtěl být před druhým za špatného.

Hermiona měla nutkání, ale obávala se Ronovi reakce. Harry chtěl být jen loajální ke svému příteli. A Rona by k tomu nedohnal nikdo na světě. Nikdo a nic!

"Musíme..."

"Měli bychom..." začali mluvit Harry s Hermionou najednou. Bylo to téměř úsměvné. Když nemlčeli, tak mluvili jako jeden. Ron se nad tím jen znechuceně ušklíbnul.

"Je vidět, že se nemůžete dočkat, takže bychom asi měli jít, ne?" začal Ron.

"Rone, pokud nechceš, nemusíš tam. Nechci tě k ničemu nutit. Mrzelo by mě..."

"V pohodě. Nech to být." skočil jí do řeči Ron. Neměl náladu to rozebírat nebo nad tím přemýšlet, protože by věděl, že by to odpískal. Udělal by to nejraději okamžitě, ale nemohl - kvůli Hermioně. Kvůli jejímu štěstí, úsměvu... Dost! Musel se okřiknout, protože kdyby pokračoval, zašel by tak daleko, až by se mu to nelíbilo a protivilo. Věděl, že by ve výčtu došel až k Malfoyovi. A to ho v žádném případě nelákalo.

Harry beze slova vstal. K němu se přidala i Hermiona. Ron na ně jen zíral. Měl k tomu všemu odpor. Věděl, že čekají. Všichni věděli, co bude následovat. Mysleli na to, ale nikdo to nevyslovil na hlas.

Ron se zhluboka nadechl a pomalu vydechl. Nikdy nebyl moc statečný, dnešek nebyl výjimkou. Donutil se vstát. Stačilo spojit ruce. Bylo to tak jednoduché - primitivní, ale přesto neuvěřitelně těžké! Možná by měl udělat ještě jednu věc, než se přiblíží smrti. Jednu věc, po které toužil, ale k níž nikdy neměl odvahu.

Bylo to prosté a potěšilé zároveň. Možná sentimentální. Co kdyby to bylo naposledy? Měl nutkání Hermionu aspoň jednou políbit. Měl obrovskou chuť.

Měl, ale věděl, že si jí musí nechat zajít. Věděl, že by to bylo nevhodné. Věděl, že její srdce patří jinému. Věděl, že by ublížil. Oběma.

Pouze kývnul hlavou. Bylo rozhodnuto. Nastavil ruce a čekal, kdy se spojí s přáteli. Dělily je od toho okamžiku jen pouhé vteřiny.