Bylo ticho. Po té větě ani jeden z nich necekl. Nedalo jí to a odsedla si od Rona, aby mohla sledovat jeho i Harryho, co seděl u okna.

"Chci se tam vrátit." zopakovala. Začala mít pochybnosti, že si to jenom představila, že to řekla nahlas a opravdu se tak nestalo.

"Cože?" konečně zareagoval Harry. Nespouštěl z ní zrak. Nějak tu informaci nedokázal zpracovat. Cože to chce udělat?

"Slyšeli jste. Musím zpátky."

"Proč? Proč bys musela zrovna tam? Hermiono, ty ses zbláznila! Řekni, co tam s tebou udělali, nevymyli ti mozek? To přeci není normální, že chceš dobrovolně vkročit do jámy lvové! Harry! Řekni jí něco?!" vyjel Ron.

"Hermiono, řekni nám, proč to chceš udělat? Co tě k tomu vede? Tohle je opravdu... bláznovství, Ron má pravdu!"

"Díky!"

"Já... Říkala jsem vám přece, že mi Draco pomohl i jeho bratr Will na tom měl podíl. A když si představím, že Will bude po zbytek svého života v tom sklepě... Ne! Prostě mu musím pomoct. Musím ho dostat ven a nejenom jeho. I Draca! Musíte mi věřit! Zachránil mi život! Vždyť to kvůli němu jsem tady. Rozumím, že jste zmatení, ale je v tom víc. Dlužím to. Musím to udělat! A... byla bych neskonale ráda, kdybyste mi s tím pomohli. Prosím." požádala Hermiona kluky, kteří z toho byli pořádně mimo. Nebylo divu. Tohle bylo opravdu nepravděpodobné.

"Od kdy tomu slizounovi říkáš jménem?" zajímal se Ron. Nelíbilo se mu to. Nejen, že se žene do jasného nebezpečí, ale především, že chce zachraňovat někoho jako byl Malfoy a navíc dvojitýho. Pitomý Malfoyovský dvojčata - ty mu byl čert dlužen! Musí jí to rozmluvit a pokud se mu to nepodaří, tak jí musí zastavit!

"Nebudu tvrdit, že ti rozumím, protože ti vůbec nerozumím, Hermiono, ale vysvětli mi, proč? Nedokážu přijmout fakt, že chceš pomoct někomu, kdo nás všechny ze srdce nenávidí a ve škole nám dělal peklo na zemi! Zvlášť tobě! Zapomněla jsi snad, jak ti říkal? To, že mu přeskočilo nebo se nudil ve svém téměř aristokratickém životě a dokázal udělat jednou v životě dobrou věc, neznamená, že takovému člověku budeme pomáhat!"

"Já vím, on je... komplikovaný, ale..." nedořekla, protože jí do toho skočil Ron. Možná by to ani ze své vlastní vůle nedokončila - netušila, co říct na jeho obranu. Že ho miluje a nedokáže snést, že by ho tam měla nechat? Už ho nikdy nespatřit anebo jen si představit jak ho jeho šílený otec trestá? Vždyť se ho bojí, chudáček. 

"Komplikovaný? A co jsi teď ty? Hermiono, já tě nechápu! Ale rozhodně Malfoyovi nebudu pomáhat. Nikdy! To radši půjdu dobrovolně do Zapovězeného lesa a nechám se sežrat od Aragogových dětí! A to pavouky fakticky nesnáším!!!"

"Rone, prosím..."

"Ne! Nechci a nebudu, nemám důvod. Nevím, co ti tam udělali, ale v žádném případě ti nedovolím, abys tam šla!"

"Harry!" obrátila se bezmocně na svého druhého nejlepšího kamaráda v naději, že se jí zastane, že Rona vyvede z omylu a přesvědčí. Harry mezitím vstal. Nějak už nedokázal nečinně sedět. Slyšel ten zoufalý tón v jejím hlase, ale přeci jenom... Je to šílenost. Proč by mu měli pomáhat? Zrovna jemu? Je pravdou, že ho zajímá ten jeho bratr, to dvojče, to jejich přísně utajované tajemství, které víc jak sedmnáct let skrývali, ale je to hrozně riskantní.

Skoro by to bylo, jako kdyby šli na smrt. Zase. Opět. Neustále. Jenže to štěstí, které při nich stojí nemusí trvat věčně. A on ho nehodlal pokoušet. Ale musel uznat, že ta zvědavost byla obrovská.

"Harry? Snad nad tím neuvažuješ?!" vyděsil se Ron.

"Neuvažuju, ale abych byl upřímný, zajímá mě Will."

"Když mi ho pomůžeš zachránit, poznáš ho. Je úplně jiný než Draco... Bude se ti prostě líbit." po vyslovení věty, která tvrdila, že Will je jiný než Draco se musela zarazit. Ano, Draco byl zlý a nepřejícný, škodolibý, sobecký a nafoukaný - prostě Malfoy! - to všechno byl, ale dřív. Teď se přeci změnil. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by jí nedostal z Manoru. Už nebyl takový. Ukázal jí, že je někdo, koho nikdy nepoznala.

A další faktor, při kterém se zarazila při té větě byl Ron, který nespokojeně zamručel, když vyslovila jeho jméno. Nesnášel ho, nikdy ho nebude brát ani tolerovat. Nikdy nepřijme, že mu říká jménem. Cítil se až dotčeně. Tohle přeci nebylo správné.

"Rád bych ho poznal, ale nechce se mi tam. Nechci riskovat a tohle je hodně nebezpečné! Může se stát cokoliv."

"Vidíš?! Taky nemá zájem zachraňovat takovýho šmejda jako je Malfoy! Zapomeň na to, Hermiono!" odpověděl jí až vítězoslavně, že se Harry postavil na jeho stranu, vstal a odešel z místnosti.

Harry se díval, jak Ronova záda mizí v šedi zborceného domu. Hermionu má rád a bojí se o ni, Malfoye nesnáší, takže se nediví tomu, jak se zachoval. I když to bylo tvrdé vůči Hermioně.

Mrkl po ní. Seděla stále na gauči, pohled zabořený do země. Bylo mu jí líto. Toužil jí říct, že by jí pomohl, ale zase by zradil Rona a navíc by znovu riskoval jejich životy a to už nesměl nikdy dovolit.

"Nebojím se, že by se o sebe nepostaral. Malfoy je... prostě Malfoy. Jeho otec se v něm vidí, nic mu neudělá, rozhodně ho nezabije nebo nezavře do vězení. Malfoye ne, neboj. A i když Will je v tom zcela nevinně, je to přeci jenom jejich věc. Rodinná záležitost. Měla bys je nechat na pokoji. Nemůžeme v tomhle případě nic dělat."

"Harry, vím, že tomu nebo mě nerozumíš, ale já se o Draca bojím. Viděla jsem, jak se k němu choval v tom lese Lucius a nevypadalo to, že by mu to odpustil anebo dělal, že se nic nestalo. Zuřil, hodně! Mučil ho! Myslím, že už nebude mít žádná privilegia. I když se stal smrtijedem a byl vychovaný tak hrozně, vštěpovali mu nenávist a další pitomá pravidla, pořád... přeci porušil něco, co jim bylo svaté! Ukrýval mudlovskou šmejdku a nakonec jí pomohl uniknout! Nezabil mě, nechal mě žít!" téměř křičela. Byla hrozně rozrušená. Slzy v očích i na tvářích. Proč jí nikdo nerozumí? Proč jí nikdo nepomůže? Dluží mu to! Chce mu pomoct, chce ho vidět, chce ho obejmout a políbit! Chce!

Praštila sebou do gauče, jen vyletěl hustý dým prachu. Bylo jí to jedno. Ať se klidně zadusí, pokud by tady měla nečinně sedět se založenýma rukama.

"Dobře. Půjdu s tebou do Malfoy Manoru a pokusím se zachránit Malfoye i Willa, ale musíš mi říct důvod. Pochybuju, že v tom je nutkání mu to oplatit. Přiznej se a pokusím se přemluvit i Rona." nabídl jí Harry menší obchod. Něco za něco. Nějak se už nemohl dívat na to, jak zoufalá je. Jak brečí a je zničená. I přes to všechno, že je v relativním bezpečí s nimi, živá a zdravá.

Celá ožila. Na tváři mezi slzami se vyloupl úsměv. Jenže netrvalo dlouho a opět zmizel. Harry byl kamarád, nešlo o to, že by se jí vysmál, svěřila by se mu skoro se vším, ale o to, že se musí přiznat a navíc to nepochopí. Nebude tomu rozumět - jí rozumět.

"Nemůžeš mi prostě věřit?" namítla.

"Věřím ti, jen chci znát ten pravý důvod. Co je na tom?"

"Harry, nenuť mě to říct - nebudeš tomu rozumět."

"Myslíš, že je to tak složité? Že jsem tak hloupý a nepochopil bych to?"

"Tahle jsem to nemyslela. Nejsi hloupý, jen..."

"Jen co?" zaléhal. Hnal jí do kouta. Neúmyslně, ale nemohl si pomoct.

"Nemůžu to říct. Nemusíš vědět všechno! Prostě mi věř!"

"Věřím ti..."

"Ne! Nevěříš! A víš co? Mě to je jedno! Nechceš mi pomoct? Nepomáhej! Půjdu tam sama." skončila. Byla rozčílená. Slzy jí přešly a přicházely ve vztek.

"Ani já ani Ron tě samotnou nikam nepustíme a ty to víš! Co je na tom, abys řekla pravý důvod? Stydíš se snad?"

Stydět se? Ne. Spíš se toho bála. Bála se sama sebe a svých citů. Nerozuměla si a přesto byla odhodlaná a rozhodnutá to udělat. Měla špatné tušení, že by se něco stalo, kdyby to vyslovila nahlas. Jenže, Harry jí k tomu nutí! Nikdy moc neměla pevnou vůli. A Harry jí znal, věděl to a ona cítila, že jí dokáže zlomit. Dokáže to z ní vymámit!

"Není v tom stud!"

"Tak co? Co v tom tak může být, že je ti za obtíž říct, proč to chceš všechno podstoupit? Když už mám jít někam, kde klidně můžu umřít, tak si aspoň zasloužím chabé vysvětlení proč, nemyslíš?!"

"Protože ho miluju, krucinál!!! Spokojenej, Harry Pottere? Dosáhl si svého, už to víš!!"

"Cože?" nechápal. Věděla to. Bude nad ní nechápavě kroutit hlavou, jako kdyby zešílela. Možná vlastně ano.

"Nedoslýcháš?" pokračovala, pěkně v ráži.

"Koho?" zajímalo ho. Nějak se v tom ztratil a nebylo to tím, že by to nepochopil.

"Koho? To ti to vážně nedošlo?!"

"Co? Vážně?"

"Vážně! Tak už to řekni - pěkně nahlas. Vyslov to!"

"Miluješ Malfoye!"

"Ano, miluju Draca Malfoye." potvrdila to pevným, ale zato pro změnu klidným hlasem. Nějak jí došla síla a neměla chuť se hádat. Navíc se svým nejlepším kamarádem. A cítila ještě něco - úlevu.