Byli skoro venku. Dokázali se nepozorovaně vyplížit domem. Nyní stáli před vchodovými dveřmi, kde si Hermionu Draco přebral od lapků - zdálo se to tak dávno. Stačí otevřít a rozeběhnout se. Svoboda byla blízko - na dosah ruky!

"Není tu jiný východ? Přeci jenom hlavními dveřmi..."

"Když to stavěli, rozhodně nemysleli na to, že by z Malfoy Manoru někdo utíkal." zašklebil se.

"To my chceš opravdu říct, že tu nikde už žádný východ není?"

"Je, ale rozhodně ty jsou víc nebezpečný než tohle, věř mi." prohlásil. Vzpomněl si, jak jednou chtěl utéct, právě zadním vchodem a tam ho čekalo nemilé překvapení. Nejen dveře, ale celý Manor byl pod dohledem mozkomorů. Nechápal, kde se tam vzali, jak bylo možné, že se vzdálili od Azkabanu, ale pak mu stačilo se otočit. Pár metrů od něho stál jeho otec opřený o svou hůl a Dracovi to bylo jasné. Stačil k tomu jeden pohled do očí. Jediné místo, kam jim zakázal byly hlavní dveře a celá přední strana domu, prý aby to neodradilo příchozí. Jak směšné.

Bylo těžké odhadnout, zda Lucius plánuje na někoho lest anebo se jen bojí. Ale na koho? Čeho?

Draco otevřel těžké vstupní dveře. Díky bohu, že nezaskřípaly. Podíval se na Hermionu, která toužebně sledovala okolí před ní.

"Až napočítám do tří, tak vyběhni a nezastavuj se. Jedna...Dva..."

"Počkej! Počkej, počkej! Půjdeš se mnou, že ano?" nechtěla jít sama. Nechtěla ho tu nechat. Nechtěla, aby byl tohle poslední okamžik, kdy ho vidí a má vedle sebe. Podíval se na ní se zvláštním významem v jeho modrošedých očích. Někdy jí jeho oči připomněly tekuté stříbro.  Hermiona nedokázala rozluštit, co ten význam znamená.

Překvapila ho. Nikdy by to neřekl a především nad tím ani nepřemýšlel. Má se s ní opravdu vydat tam ven? A proč ne, aspoň se ujistí, že je dost daleko od domu, v relativním bezpečí a on se může vrátit kdykoliv. On přeci není vězněm, může si jít ven kdy se mu zachce!

"Samozřejmě, budu hnedle za tebou, Grangerová." ujistil ji a srdce mu poskočilo, když se na něj Hermiona usmála.

"Tak teda na tři?"

"Jo. Jedna...dva...tři!" téměř vykřikl, jak to prožíval a oba dva vyběhli z masivních, zdobných dveří, které vedli do toho nejhoršího domu v celém kouzelnickém světě. Do odporného, tmavého, děsivého a smrtonosného Malfoy Manoru.

-

Dávno za sebou nechali dům, upravenou cestu, kovanou bránu. Běželi lesem, lapali po dechu. Nohy je boleli, nitro se svíralo.

"Už nemůžu." zachroptěla Hermiona a přešla do kroku.

Draco na tom byl podobně, jenže ho pronásledoval velmi nepříjemný pocit. Už od okamžiku, kdy Grangerová udělala pár kroků z prahu jejich domu a on jí nechal malý náskok. Hloupý pocit, který se do něj zavrtával a nedal mu pokoje. Řekl by, že je snad pronásledují? Ale to je hloupost. Nikde nikdo nebyl. Díval se. Ujistil se!

"Musíš!"

"Ne, opravdu..."

"Grangerová, hni zadkem! Ještě není po všem, ještě není konec!" téměř mu ta slova sežehly hrdlo, jak pravdivá byla. Musel jí donutit, aby ještě vydržela. Musel jí přimět k tomu, aby utíkala pryč. Nedokázal by jí to vysvětlit, jelikož to je jen jeho dojem, ale byl tak intenzivní, že jednoduše musel. Teď, když byli téměř v cíli, teď, když to téměř všechno dokázali, tak nedovolí, aby se něco pokazilo. Nedovolí to. Nemůže! Slíbil jí, že ji dostane z domu, že jí pomůže a chtěl to dotáhnout do konce.

"Jsme dost daleko od domu, ani ho už nevidím. Jsme uprostřed lesa, hluboko..."

"Prosím!"

Hermiona si uvědomila, že tohle slovo od něj snad ještě nikdy neslyšela. Netušila, že ho zná. A rozhodně jí překvapilo, že ho vyslovil před ní - jí. Dívala se na něj a byla plná strachu, obav. Viděla tu zřetelnou hrůzu v jeho očích. Bál se. Hrozně se bál, jenže neměla ani tušení čeho. Vždyť se jim to povedlo. Dokázali utéct! Nemohl být nesvůj, nesměl. On vlastně ani netušil, jak se jeho pocity v ní odráží.

Beze slova se rozběhli. Netrvalo to dlouho, když se Draco zastavil. Netroufal si ani nadechnou, aby mu jediný podezřelý zvuk neunikl.

"Co se děje?" zeptala se zmatená Hermiona, ale on jí jen odmávl. Přísahal by, že něco slyšel. Vsadil by se, že to bylo prasknutí větve. Rozhodně to nebylo pod jejich nohama. Ozvalo se to někde za ním. Tohle nemohla být náhoda. Ten jeden, nepatrný zvuk mu stačil k tomu, aby došel k poznání, že ho instinkty nezradily. Tušil to správně. Někdo je sledoval.

Věděl, že už není čas ani správné, aby se znovu dali na útěk. Bezmyšlenkovitě se postavil tak, aby měl Grangerovou za sebou. Dělal jí štít vlastním tělem, aniž by si to uvědomoval. Díval se do lesa, mezi stromy, mezi kterými právě běželi. Vyčkával.

Nic. Nic se nedělo, nikdo se nezjevil. Nemohl mít halucinace. Byl přesvědčený o tom, že to slyšel! Ještě chvíli čekali, ale obklopovalo je hrobové ticho. Tak tíživé, že mu přeběhl mráz po zádech.

Nikdo tu není, nikdo je nesleduje. Asi opravdu blázní. V posledních dnech, kdy téměř nespal a jen myslel na Grangerovou, která nejdřív byla uvězněná ve sklepení a později ji skrýval ve svém pokoji, kde je málem přistihl jeho otec, toho na něj bylo moc. Kdyby neměl tak zvrácený zájem o jednu mudlovskou šmejdku, nemusel by být v této situaci a řešit takovéhle kraviny! 

"Draco, vím, že je na to už možná pozdě, ale napadlo mě..."

"Co?"

"Víš, je těžké pomyslet na to, že ti někdo pomohl k záchraně, ale sám ho necháš v nebezpečí."

"O čem to, kriste pane, zase mluvíš?"

"O tvém bratrovi."

"Cože?"

"Will byl součástí toho, že mi pomohl. Nevím, jaký byl jeho přesný úkol, ale chtěla bych mu pomoct. Nesnesu vědomí, že bude trčet v tý kobce do konce svýho života!"

"Zbláznila ses? Sama ses ještě nezachránila a už chceš pomáhat někomu jinému? A zrovna jemu?"

"Já nejsem sobecká, Draco! Musím mu to oplatit. Vraťme se."

"Co prosím?! Za to já jsem sobec! Do toho domu se nevrátíme! Rozhodně ne proto, abys zachraňovala mého bratra! Jsi snad úplně pitomá?! Našla bys tam rovnou smrt! Měl jsem za to, že nechceš natáhnout bačkory, proto jsem to všechno kvůli tobě riskoval a rozhodně ti nedovolím, abys to zničila!"

"Pomohl mi! Proto chci, aby byl volný! Společně to dokážeme, Draco, prosím tě. Vraťme se tam pro něj."

"V žádném případě! Neexistuje! Nikdy ti nedovolím ani nesvolím, abys šla zpátky do Manoru, chápeš? Všechna snaha by přišla vniveč a stejnak bychom tam všichni - nekompromisně chcípli!"

"Ale... Proč..."

"Ne!!!" zařval. Byl rozčilený a bylo mu jedno, že se jeho křik rozléhá ozvěnou až bůh ví k jakým uším. Tohle přeci nemyslela vážně?! Ona, že je nejchytřejší z ročníku? Proboha, jakej pitomec jí tahle označil?!

Líbilo se mu, že nebyla sobecká, že byla pravý opak jeho samotného, ale uvědomil si, jak tou svojí nesobeckostí ubližuje jenom sama sobě. A to nemohl dovolit. Nejen, že to bylo celé nesmysl, nebezpečný k tomu, ale především by to vedlo ke zkáze. Věděl to.

Nebylo dobré se vracet do Manoru, když se jim jednou povedlo zmizet. Podruhé by se to už nemuselo stát. A to nehodlal riskovat. Nehodlal riskovat její život, který prakticky zachránil, aby ho položila za někoho jiného. Navíc, za jeho bratra - dvojče!

Je lepší být sobec. Sobec přemýšlí daleko hlouběji. V to, Draco věřil.

"Tak se tam pro něj vrať aspoň ty." namítla. Podíval se na ní a málem mu vypadly oči. Povytáhl obočí a následně se zamračil a nasadil svůj zhnusený ksicht.

Hermiona sledovala jeho reakci. Už dávno věděla, že ani s tímto argumentem neuspěla. Považoval jí za blázna. Možná byla, ale nehodlala si vzít na svědomí někoho, kdo byl, jedno jak důležitým, článkem při její záchraně.

Vzpomněla si na tu kobku, kde byla několik dní. Jak narazila na Willa a myslela si, že je to Draco - přebarvený. Myslela si, že je to Draco, ale choval se jinak. Připomněla si jejich rozhovor, kde jí v krátkosti vysvětlil, jak se to s ním má. Bylo jí ho tak líto.

Přiložila si bezmocně dlaň na čelo. Přemáhala se, aby se nerozbrečela bezmocností. Přecházela v okruhu jednoho metru sem a tam. Začínala panikařit.

"Řekl jsem že ne, Grangerová. Ani nad tím nepřemýšlej. Soustřeď se na sebe."