Z lesa, který to ohromné a především temné sídlo obklopoval, vcházeli na upravenou cestu vedoucí až k hlavní kované bráně domu. Hermiona byla spoutaná nejen kouzlem, ale také provazy. Vedl ji před sebou ten blázen, který té bandě zřejmě velel. Představil se cestou jako Scabior.

Otevřít jim přišel sám Draco Malfoy, syn Luciuse a Narcissy Malfoyových. Blonďatý chlapec, který s ní chodil do stejné školy. Do školy čar a kouzel v Bradavicích. Ten, který jí už několik let dělal ze života peklo. Nenáviděla ho a on ji též. Bez výjimky. Akorát... háček byl v tom, že se jí vždycky líbil, i když byl protivný a nejraději by ho profackovala.

Neskrýval své překvapení. Letmo přejel pohledem po mužské návštěvě, ale především ho zaujala - možná překvapila?, pravě ta ženská. Hermiona Grangerová. Chytili ji. Bez Pottera i Weasleyho. To se děli věci. Byla to jen odporná mudlovská šmejdka, na které nezáleželo. Míchala se mezi čistokrevné, a to Malfoyové nestrpěli. Přesto, při představě, co s ní udělá jeho otec, mu přeběhl mráz po zádech. Nikdy by to nepřiznal, ale ve skutečnosti měl pro ni jistou, naprosto nepochopitelnou slabost. Nechápal to, ale trvalo to už dlouhou dobu. Skoro na to zapomněl. Tedy do té doby, než se mu zjevila přede dveřmi a znal její osud. Kruté mučení, dokud nevyzradí informace - kde je Potter!

Měl chuť jí někam ukrýt nebo jí poslat na druhý konec světa, kde by jí jen tak nenašli. Měl chuť, ale ta je pomíjivá! A kdyby se to dozvěděl Lucius, zabil by ho v lepším případě! Nesmí se vzbouřit nebo se mu postavit. Vychoval ho k obrazu svému, viděl se v něm, byl na něj hrdý! Nemohl ho zklamat. Jedno neštěstí v rodině už bylo. A jak to dopadlo?!

"Kde je Lucius?" zeptal se ho Scabior.

"Do toho ti nic není, ty špíno! Koukej ji pustit, odvedu ji sám!" sykl na něj zhnuseně a pro jistotu vytáhnul hůlku na důkaz své moci.

"Špíno? Víš, co bych ti mohl provést, ty spratku?"

"Mdloby na tebe!" vyslal kouzlo Draco. S Hermionou to lehce škublo, jinak stále stála před mladým Malfoyem a zírala se strachem v očích. Hrubě ji popadl za paži, zabouchl dveře a vedl jí domem.

"Kam mě to vedeš, Malfoyi?"

"Drž hubu, Grangerová!"

"Pusť mě, prosím! Tohle nechceš udělat!"

"Představ si, že tohle právě, že chci!" odbyl jí a trhl s ní, aby sebou hnula. Dům byl obrovský a moc obyvatel v něm nebylo. Proto měl Draco stále dost času na to, vymyslet bleskový plán, kam s Grangerovou. K otci ji zavést nemůže - to by s ní byl ámen. Jenže schovat ji u sebe v pokoji by bylo příliš riskantní. Kam, krucinál, s ní?

"Draco, nedělej to." zkusila to ještě jednou. Zastavili se. Podíval se na ní s povytaženým obočím. Co je to s ním? Vždycky věděla, že někdo jako Malfoy, ze Zmijozelu je už od narození grázl, ale tohle bylo moc i na něj. Nebo ne? Nevěděla, co s ní udělá on ani jeho rodina. Měla jen tušení, že budou za každou cenu chtít znát místo, kde se skrývá Harry. Jenže to ona nevěděla, protože se určitě mezitím opět přemístili. A i kdyby, nikdy by to nevyzradila!

Draco si uvědomil, že to, co ho plně překvapilo bylo slyšet své jméno z jejích úst. To předtím nikdy neudělala. Tohle si nesmí dovolit - zdržení či rozptylování. Musí se okamžitě rozhodnout, co provede s tou holkou nečisté krve. S mudlovskou šmejdkou.

Hermiona se bezmocně nechala táhnout Malfoyem mladším, sledovala cestu a zaznamenala i vybavení interiéru, který byl mimo jiné děsivý jako celý tenhle dům, ale především pohled měla zabodnutý do Dracových zad. Do černého obleku, který mu perfektně seděl. Blonďaté, téměř bílé vlasy měl sčesané, jen pár pramínků mu padalo do čela, když se pozorně ohlížel kolem sebe.

"Proč to děláš?" neodpustila si.

"Představ si, že mě to baví!"

"Sarkasmus?"

"Ne nadarmo se říká, že jsi nejchytřejší z ročníku." odvětil a věnoval jí kyselý škleb.

"Prosím!"

"Budeš už teď žebrat o svůj bezcenný život, mudlovská šmejdko?! Čekal jsem, že to přijde mnohem dýl. Téměř ničíš pověst Potterovi." lehce se zasmál. Nehodlal se s ní vybavovat, rozhodně ne v tuhle chvíli, kdy procházeli domem. I stěny mají uši a někdy i oči. Je to příliš riskantní. Musí ji už ukrýt!

"Jsi hajzl, Malfoyi! Nenávidím tě!"

"Díky, na tom si zakládám. Tvé city opětuji ještě silněji, šmejdko!" sykl a s tvrdým výrazem ve tváři ji táhnul po schodech dolů. Zdály se nekonečné, ale přeci jenom skončili. Nikdy sem za celý svůj život nevkročil. Neměl důvod. A i kdyby existoval, tak by to neudělal. Jeho otec přece stanovil jasná pravidla. A ty nemohl porušit nikdo! Ani matka, která v hlouby duše trpěla. Slýchával ji každý večer, bez výjimky, plakat v knihovně. V místnosti, kterou otec nesnášel, a proto tam taky nechodil. Matka má od něj pokoj a v klidu může dát průchod slzám. Kolikrát zatoužil za ní jít a obejmout ji. Ale nikdy to neudělal. Nikdy. A pokud by pravidla porušila, bez zaváhání by jí zničil. Jakkoliv.