Nastalo mezi nimi tíživé ticho. Za okny se stmívalo a Draco si uvědomoval, že nemá tolika času, kolik by si přál. Uvědomoval si strach, který ho tlačí ke zdi. Chtěl se mu vzepřít, ale spíš se mu poddával. Aniž by z ní spustil pohled došel ke své posteli a svalil se do peřin. Ruce si dal za hlavu a na první pohled vypadal víc než spokojeně.

Hemiona chtěla něco namítnout, ale pusu raději zase zavřela. Čekala. Hrdlo se jí svíralo a to ještě neznala pravý důvod.

"Myslela jsem, že mi chceš pomoct a místo toho se tu budeš válet?!"

"Ehm... Přesně. A Grangerová?, ty se mnou." řekl s naprostým klidem a věnoval jí jeden z úsměvů, které se u něj jen tak nevidí.

Úsměv jí překvapil, mile, ale to ostatní? Zbláznil se?

"Zbláznil ses?"

"O to se nestarej a přilehni si."

"Ty jsi opilý!"

"Nejsem!"

"Tak co se stalo? Spadl jsi a náraz směřoval především do hlavy?!"

"Ty zatracená šmejdko, koukej sklapnout a pojď sem!!" zvýšil natolik hlas, až se bál, že ho za dveřmi někdo zaslechne.

"Malfoyi,..."

"Ještě slovo a ve vteřině s tebou bude ámen." upozornil jí temně.

Hermiona se na něj dívala jako na blázna. Nevěřila vlastním uším. Musel být na drogách, magor jeden! Jenže když se mu zadívala přímo do hořících modrošedých očí, neváhala a poslechla ho. Došla k posteli a opatrně si přisedla.

"Co chceš dělat? Znásilnit mě?"

"Jsi zdravá? Mimochodem, teď jsi to všechno pokazila."

"Draco, prozraď mi své plány."

"Fajn." odpověděl, ale dřív po ní sáhnul a přitáhl si ji. Zavrávorala, a dopadla na jeho teplou, ale tvrdou hruď. Mmm, mimochodem voňavou. Grangerová, vzpamatuj se! Přesto se k němu přitulila.

Nevěděl čím to, ale ve chvíli, kdy mu ležela hlavou na hrudi se dokázal uvolnit. Tohle se mu nestalo za posledních několik let. V duchu se usmál. Bylo mu dobře. Jenže ho štvalo, že chytračka musí všechno vědět. Nevadilo mu, že se otevře, zrovna jí, protože věřil, že to je naposledy, co jí vidí živou. Ale vadilo mu, že to přiznání přichází tak brzo.

"Žádné postraní úmysly v tom nejsou, nemusíš se bát."

"Tak co v tom je? Nerozumím tomu."

"Chci tě mít nablízku - naposledy." poslední slovo jí vdechl do vlasů a při té příležitosti jí vtiskl polibek.

"Proč?"

"Jsi moc zvědavá."

"Už od narození."

"Dobře. Oba dva víme, že nám zbývají poslední hodiny, do chvíle, než se vrátí můj otec. Oba víme, že pokud tě tu najde, v každém případě zemřeš. Slíbil jsem ti, že ti pomůžu. V hlavě se mi rodí plán. Zvažuji pro a proti. A jediné, co od tebe očekávám je jistá náklonnost. Přiznávám, že převážně tělesná. Je to prosté."

"Pořád, ale netuším, proč se mě toužíš dotýkat a líbat, když mezi námi nepanuje nic jiného než nenávist." při slově líbat by si nejraději spolkla jazyk, před Malfoyem.

Teď to mělo přijít, jenže Draco to nedokázal vyslovit. Věřil tomu, ale zklamal. Byl srab. Totální! A přesto to mělo být tak neskonale jednoduché.

Hermiona se cítila nesvá, ale za to dobře. Jakpak by jenom pomyslela, že její nejniternější představa, byť ta nejbláznivější se nyní může plnit. Nevěřila tomu, ale hodlala tu dobu plně využít. Měla hroznou chuť ho pohladit po hrudi a pak políbit. Bože... Ještě teď jí vibrovala hlava v místě, kde se Malfoyovi rty setkaly s její pokožkou.

Pořád jí nešlo do hlavy, proč jí Malfoy chce zachraňovat, jakým způsobem a především, proč požaduje tak šílenou věc?! To i kdyby školník Filch kopnul paní Norrisovou do zadnice, stále by to bylo logické, oproti tomuhle!

"Proč to všechno děláš? Neříkej, že se semnou něco jako loučíš! To by bylo ubohé i na tebe."

"Řekl bych ti to, ale nejde mi to. Jako kdybych měl svázaný jazyk." řekl naprosto vážným, hrubým hlasem.

"Ty si opravdu neděláš legraci? Zapomněl jsi kdo jsem? Hermiona Grangerová - pro tebe jen zatracená mudlovská šmejdka. Nikoliv Pansy! Čistokrevná čarodějka a..." nedořekla.

"Pšššt. Omlouvám se." zašeptal.

"Cože?!" hlas jí vyletěl o oktávu výš. Snažila se vstát, jenže Draco jí pevně držel, tak jí nedovolil, aby se hnula jen o pouhý centimetr. Pravým důvodem, ale bylo, že by se nemohl podívat do jejích očí. Bál se, že by tam objevil znechucení, opovržení, přetékající nenávist a zlost.

"Ano, utahuješ si ze mě! Malfoyi, koukej mě pustit!"

"Poslouchej mě, Hermiono. Nedělám si legraci. Říkal jsem ti, že jsem k tobě naprosto upřímný, tak mi prosím věř. Slyšela jsi dobře - omlouvám se. Omlouvám se za všechny urážky a pojmenování. Choval jsem se jako pitomec. Byla to jenom maska, kterou jsem musel nosit. Ale o tom nechci mluvit. Žádám tě, abys mi odpustila."

Byla dojatá. Cítila slzy v očích a věděla, že se dřív vpijí Dracovi do košile, než si je stačí setřít. Ztratila slov. Kolikrát si představovala škemrajícího Malfoye lézt po kolenou a žadonit o odpuštění, ale tohle bylo daleko lepší. Jemnější. Láskyplnější.

"Grangerová?" vyzval jí, ale mlčela. Ani nemukla. Užívala si ten slastný pocit. Po zhruba minutě se netrpělivě ozval znova.

"Grangerová?! Jestli jsi usnula, přísahám, že tě z tý postele shodím a ani nezaváhám!"

"Draco, nechceš mi náhodou říct to, že ti na mě záleží? Chodíš kolem horké kaše a nedokážeš se jí prokousat. Nenapadá mě nic jiného, pokud..."

"Ne, samozřejmě, že nežertuju." doplnil za ní slova, co měla na jazyku.

"Ale v podstatě máš pravdu. Ano, nějak mi na tobě prostě začalo záležet, takže nenávist šla stranou, sám tomu nerozumím, ale už to tak bude." při těch slovech se náhle cítil jako lapený ve svěráku. Její ruce ho pevně tiskly jako kdyby z toho měla radost. Třeba jí opravdu má.

Hermiona byla na výsost spokojená. Draco jí přiznal, že mu na ní záleží. No, co víc si přát?! Jenže, to by nebyla ona, kdyby se jí v hlavě nevyrojila otázka, která byla podnícená určitým zájmem.

"A jak ti na mě záleží? Jako na sestře?"

"Jo." odpověděl, aniž by se nijak dlouho rozmýšlel. To je, ale kus pitomce! Proč jí potvrdil nějakou sesterskou starost? Miluje ji! Zároveň její stisk hodně rychle ochabl a ucítil, i že se odtahuje.

Může si za to sama. Ona s tím začala. Bohužel tragické na tom bylo, že to byla pravda. Toužila vstát, neohlédnout se a vydat se vstříc smrti. Tohle nebylo fér. Milovala ho!