Náhle někdo lehce zaklepal. Rychle se vrátil z myšlenek a hůlkou, kterou křečovitě svítal upocenou dlaní, rychlostí blesku vyházel veškeré své oblečení na křeslo, ve kterém právě seděla Hermiona. Z ní nebyl vidět ani pramen vlasů. Jen se u zdi vršila obrovská dvoumetrová hora už rozházených košil, kravat, sak, kalhot, kabátů a podobně.

"Draco?!"

Bože, to je otec! Pomyslel jen na tu představu jeho v tomhle pokoji, kde je i šmejdka a nejraději by si šel vybrat místo na hřbitově, zcela dobrovolně. Všechno se odehrálo během pár vteřin, takže jen, co Draco polknul tu tíhu, která s ním málem praštila o zem a zároveň téměř rozdrásala hrdlo, nasadil svůj bezstarostný výraz, dveře se otevřely a v nich byl Lucius, oblečený v cestovním plášti a se svou tradiční holí s hadí hlavou, ve které měl zabudovanou hůlku.

"Otče?"

"Á, Draco, musíme si... Proč je tady ta hromada těch věcí?" zarazil se uprostřed věty se zamračeným čelem.

"Dělám čistku. Taky něco se musí vyprat a především půlka z toho je špatně vyžehlená! Ti skřítci jsou naprosto nespolehlivý tvorové! Otče, musíme jim ukázat, kdo je tu pánem!"

"Ani mi o nich nemluv! Na ně už mám spadeno, jen jak se vrátím!"

"Odkud? Kam máš namířeno?"

"Jistě, proto jsem tady. Draco, mám teď schůzku s Pánem zla a jeho přívrženci. Brzo od tebe bude něco chtít. Teď jsi i ty jedním z nás a ty víš, co chce. Musíš se zapojit a něco o tom spratkovi zjistit anebo najít. Minimálně ty jeho kamarádíčky. Buď toho otrhance Weasleyho nebo tu rádoby přechytralou šmejdku! Znáš je, vymysli něco! Ať na tebe můžu být s Pánem zla hrdý!" skončil a usmál se. Jenže tenhle úsměv nebyl nijak vlídný. Byl chtivý. Lucius toužil po zavděčení se Voldemortovi, o uznání a ještě víc, aby Draco mohl být na stejné, ba i lepší úrovni jako on. Mohl by se stát jeho pravou rukou a tím by mu syn udělal největší radost.

"Ano, otče. Něco už vymyslím. Kdy se vrátíš?"

"Pozdě." řekl a jednoduše odešel. Neobtěžoval se zavřít za sebou, tak Draco mohl sledovat jeho vzdalující se záda. Doufal, že v klidu může zaklapnout dveře a bude zase všechno dobré. Aspoň prozatím. Jenže, než je stihnul opravdu dovřít, objevil se v nich obličej jeho matky - Narcissi.

"Drahoušku, málem jsem zapomněla. Přiletěla k nám sova, hádej od koho? Parkinsonovi nás zvou na večeři a Pansy tě moc pozdravuje. Těší se, až se uvidíte. Musím jim napsat, že tu večeři musíme odložit, tvůj otec má právě jednání..."

"Já vím, řekl mi to."

"Nemám něco napsat, že vzkazuješ Pansy?" zeptala se možná trochu smutně, když jí Draco skočil do řeči. Na něco si vzpomněl, proto se rozhodl, že jí něco tedy vzkáže.

"Vzkaž jí, že se na ní budu těšit. Už teď se nemůžu dočkat a moc mě to zrušení té večeře mrzí." dořekl a na tváři mu naskočil celkem pobavený úšklebek.

Věděl, že i když je Hermiona pohřbená pod tou hromadou, určitě musí tak či tak něco slyšet. A právě proto jeho vzkaz Pansy řekl velmi zřetelně a nahlas. Věděl, že Hermiona se s Pansy nesnáší a nemůžou se ani cítit, jinak jim naskakují pupínky. Nebo aspoň, tak to Pansy jednou tvrdila. Pak, ale zvážněl a pro změnu ztišil hlas.

"Mami, otec je pryč. Víš, že si můžeš dělat, co chceš, že ano?" narážel na věc, kterou jí říkal pokaždé, když měl možnost. Vyřkl to už tolikrát, že by se to spočítat nedalo. Nemyslel na něj, zvlášť po tom, co měl tu čest po tolika letech, navíc, tam dole, ale myslel na svou drahou matku, protože věděl, že trpí. Trápí se pro toho druhého, kterého jí Lucius upřel.

"Já vím, zlato, ale znáš pravidla. Nesmíme je porušovat." řekl a Draco spatřil, že se jí oči zaleskly. Nesnášel, když jeho matka pláče, protože to ještě víc nenáviděl toho hajzla - svého bratra. Ale taky si musel připsat podíl viny, jelikož to byl on, kdo vždy naťukne toto téma. Chtěl jí říct, že se s ním setkal, ale neudělal to. Byla by na tom ještě hůř. Pak se usmála - velmi smutně, přesto statečně, pohladila ho s něhou po tváři a nakonec odešla.