Zarazil jí, tak rázně jako kdyby se před vteřinou neodehrálo nic tak nádherného. Jeho modrošedé oči zase ztvrdly, zledovatěly. Byla zmatená. Stále cítila jeho překvapivě teplé, jemné rty na těch svých. Vnímala jeho jazyk, jak jí přejel po horním rtu, který ji jemně pálil. Věděla, že jí kousek kamene poranil, ale do té doby, to nebrala na vědomí. Způsobil jí neskutečné vzrušení, probudil dlouho ukrývanou touhu, chtíč. Proboha, Hermiono Grangerová, ovládej se! Určitě je stejně zmatený a musí si v duchu nadávat, co ho to popadlo! Proč to vlastně udělal? Musí existovat důvod!

Draco se rozhodoval mezi dvěma možnostmi - použít uspávací lektvar nebo kouzlo, které na ní už jednou použil, kvůli jeho bratrovi a přiznání. Kouzlo Zapomeň. Klidně by mohl obojí. Uspávací lektvar. Za tu dobu by třeba vymyslel, bohužel další, plán a pak případně kouzlo na zapomenutí vzpomínek.  

Váhání bylo těžké, ale začal činit okamžitě. Pod kouzlem Imperio ji donutil vypít uspávací lektvar, který vykouzlil. Vlastně jen dostal lektvar z jednoho místa na druhé. Ze svého pokoje do své kapsy kalhot.

Usnula v mžiku. Sunula se k zemi, ale rychle ji zachytil, aby se náhodou neuhodila. Tak teď o ní má starost? Potom, co jí hodil proti tvrdé, nemilosrdné zdi?

Vzal jí do náruče a chtěl jí položit do kobky, na zem, zamknout a zmizet. Jenže jak jí držel, něco se v něm zlomilo. Nepoznával se. Bylo mu z něho samotného zle. On, Draco Malfoy a taková bábovka? Vidět ho jeho poskoci, Crab a Goyle nebo Blaise, vysmějí se mu! Vidět ho otec, tak ho zbije jak psa, aby se probral a vzchopil! Vidět ho Pán zla, tak ho rovnou a bez váhání zabije!

Vydal se chodbou ke schodům, které vedly nahoru do domu. Měl namířeno do svého pokoje. Modlil se, aby ho nikdo neviděl. Nechtěl, aby ho zastihli v takovém stavu. Nechtěl, aby ho načapali s ní v jeho náruči.

-

Noc přešla v den. Pochodoval ve svém pokoji sem a tam, jako neklidný lev v kleci. Občas se podíval, jak stále spí na jeho posteli. On by nedokázal usnout. Docela jí záviděl, i když spánek byl na popud jeho léku na spaní. Sám by si ho teď - dnes, nemohl vzít a polknout. Měl starosti. Napadlo ho, že ti odporní lapkové přeci jenom budou muset říct, že do Manoru přivedli šmejdku, protože budou chtít odměnu, pro kterou to především dělali. Dostal strach. Někdo si domyslí, že v tom má prsty. Budou se o to zajímat, vyptávat se.

Napadlo ho něco, co by nejraději okamžitě zahnal. Na paměť mu přišlo použití kouzla Zapomeň. Zase! Bylo by to s ním jednoduší, kdyby ho na ní použil, tentokrát mnohem silněji než posledně. Okouzlit, dovést do lesa, aby mohla utéct a schovat se někam po boku Pottera a Weasleyho. Okouzlit, dovést pryč z Manoru a sám - bez magie - zapomenout. Nebo raději použít kouzla? Akorát by se pak trápil, věděl, že by na to, na ni, nedokázal zapomenout jen tak jednoduše a přirozeně.

Bože! On, Draco Malfoy, řeší nějakou mudlovskou šmejdku! Přemýšlí o její záchraně! To by raději dobrovolně šlápl do splašků! Hrůza!

"R...Rone...Rone!" zadrmolila ze spaní. Draco se okamžitě na ní zadíval. Dál spala, jen se neklidně převrátila z jedné strany na druhou. Přimhouřil oči a zatnul zuby. Volá toho idiota Weasleyho! To se snad musel přeslechnout! Trhalo mu to uši. Měl nutkání se vyzvracet. A zároveň ho bolelo na hrudi. Avada... Nejraději by to na toho zrzka zařval hned teď. Nesnesl to pomyšlení. Ne, on na toho ubožáka nežárlí, k tomu se nikdy nesníží! Není na co žárlit. Nikdy!