„Takže co přesně se ti honilo hlavou?" vyzvídal jsem. Schody nás vedly až k automatu, kde jsme zastavili a oba si vybírali něco malého na zub. Kivimu se protáhla porada, měli jsme se s ním sejít, aby nám nabídl z dostupných akcí.

„Nahlas to bude znít divně," zdráhal se Ender. Tři další společné akce, které jsme v necelých třech týdnech zvládli, a snad i ta spousta spletitých tajemství nás sblížily neuvěřitelně rychle. Fakt ho mám rád a necítím potřebu před ním nic moc skrývat. I proto vím, že ať se mu děje cokoliv, nakonec z něj vyloudím i docela zajímavé detaily.

„Nebude to divnější než tvoje očumování toho chlápka," zasmál jsem se mu. Já mám takřka vrozenou nechuť k těm, kvůli nimž musím do terénu. Jsou to zlí lidé, kteří se často nezastaví ani před násilím na naprosto nevinných obětech. Ende je na tom jinak. Snad je to tím, že kdysi sám byl jeden z nich, avšak on je absolutně nesoudí. Když se mu někdo zdá vzhledově přitažlivý, klidně mi to oznámí a následně ho téměř svléká pohledem. Stejně se to stalo i předevčírem. Tomu muži bylo něco přes třicet a Enderovi se hodně líbil. Abych byl upřímný, trochu jsem žárlil. Vždyť on snad nebyl hezčí než třeba já, ne? Navíc vypadal docela staře.

„Na tom nebylo nic divnýho," vhodil čtyři mince do automatu a naťukal souřadnice čokoládové sušenky, „myslíš, že jsem si nevšiml, jak jsi se zrovna asi tak před pěti minutama ohlížel za tou brunetou?"

„Ta ale nic špatnýho neudělala. Rozhodně nebyla psychopat jako on," namítl jsem a sehnul se, abych viděl i na spodní patra. „To je stejně jedno, prostě mi to řekni."

„Ty si nedáš pokoj," zavrtěl nespokojeně hlavou Ender a už sušenku rozbaloval. Já si mezitím taky vybral a hledal jsem po kapsách hotovost.

„Nedám," prohrábl jsem poslední kapsu, kde mohly být nějaké peníze, „sakra. Neměl bys na půjčení?"

„Na," podal mi Ender svoji peněženku a já ji s poděkováním otevřel. „Víš, jak mám ten strach z malých prostorů?"

„No?" letmo jsem se na něj podíval a začal do stroje házet drobné.

„Tak tohle bylo podobný," řekl hlasem, který mi napovídal, že si událost z naší první akce živě přehrál v paměti.

„Jakože sis říkal: ,Panebože, já tady umřu, tady je to tak malý a není tady Jaxon, aby mě vysvobodil!'?" zahrál jsem ustrašeně.

„Ne, jakože všechny moje hlavy z toho byly úplně v prdeli," přiznal naoko v pohodě Ender, ale já věděl, že by si to mnohem raději nechal pro sebe. Vytáhl jsem si sladké pití a malou bagetu. Málem mi to popadalo, než si Ender stihl vzít svou peněženku.

„Díky," šeptl jsem a se sáčkem stisknutým mezi tělem a loktem si odšrouboval pití, „no a na cos teda myslel?"

„Na všechno možný," mykl rameny, „čas mi připadal skoro zpomalenej a vyvstaly mi v hlavě dost hrozný věci. Třeba to, že musím Jayovi strhnout peníze za všechny jeho svačinky, který si přese mě kupuje. Bál jsem se, že to zapomenu."

„Haha," protočil jsem oči, „ ale fakt."

„Ježíš," dlouze vydechl a zaklonil u toho hlavu, „prostě jedna hnusná myšlenka za druhou, krát dvanáct."

„No jasný, ale co třeba?" domáhal jsem se netrpělivě odpovědi. Sedli jsme si ke stolečku, každý z jedné strany.

„Že celou akci kazím. Že jsem úplně k ničemu. Že to, co jsem udělal tobě a dalším, už nikdy nenapravím. Že jsem zkazil tebe. Že jsem hnusnej a k tomu stupidní a naivní. Stačí?" vytáhl na mě trochu dotčeně obočí a já na něj jenom přihlouple civěl. To vážně nebyla procházka růžovým sadem. „Myšlenky, na který myslíš, když ti není dobře, ale všechny najednou."

„Chápu," přikývl jsem vážně a zakousl se do pokrmu. Nějak takto jsem si to přibližně představoval, ale slyšet to doslovně bylo o poznání horší. Navíc mi tím Ender odkryl další z jeho nejtajnějších obav. „Ale víš, že to není pravda, že jo?"

„Jako co?"

„Že jsi mě zkazil, že jsi úplně k ničemu," mluvil jsem s plnou pusou, „ani to, že seš hnusnej, stupidní nebo naivní. A je sice pravda, že už nikdy nenapravíš, cos některým lidem udělal, ale stačí, že víš, že bys udělal všechno proto, abys to napravil. Navíc já už jsem ti přece odpustil, takže máš jednoho z krku."

„Cože? Tys mi odpustil?" podivil se Ender a podal mi odpadek, abych ho vyhodil do koše za sebou.

„Jo, já ti to ještě neřekl..." usmál jsem se provinile, „odpustil jsem ti někdy hodně brzo ráno den potom, cos mi to vysvětlil."

„Tyjo," zakýval hlavou Ende, „cos dělal brzo ráno, když jsi ten den stejně přišel pozdě?"

„Nemohl jsem usnout. Kdybych ti ukradl kus života a o tolik let později ti to celý vysvětlil, taky bys nemohl spát celou noc," máchl jsem k němu bagetou.

„Já jsem se taky moc nevyspal, no," zamumlal. Už dřív jsem nad tím uvažoval a došel jsem ke stejnému závěru. Ani jeden jsme tu noc nespali, a proto se nám to všechno následující den sypalo pod rukama. Pro oba to byl velice důležitý moment, když jsem poslouchal Enderův pohled na celou věc, takže je to pochopitelné.