„Dívej, má ho většího než ty," zavtipkoval Ender a začal opět nabírat podoby kníráče. Všiml jsem si, že doopravdy kopíroval celé jeho tělo, včetně zmiňovaných intimních partií. Na pupíku si vytvořil jizvu a po těle mu vyskákaly i stejné pihy. Žasl jsem a žárlil.

„Nějak moc zkoumáš jakýho ho kdo má, nezdá se ti?" odpověděl jsem a uchechtl se.

„Ani ne, jsem rád, že to není holka," mávl rukou Ender a dřepl si k němu. Poklepal ho na tvářích a čekal, jestli se nevzbudí.

„Panikařily všechny tvoje hlavy, nebo jenom ta jedna, co ovládá tvoje tělo?" vypadlo ze mě.

„Nechci se o tom bavit," odpověděl po krátké pomlce vážným tónem Ender, a když se chlapec probral, zacpal mu pusu a zaclonil oči.

„Já jo," dal jsem ruce v bok, „vždyť se jenom zajímám."

„Jak se jmenuješ?" ptal se vyděšeného kluka, který něco zakníkal. „Neublížíme ti. Vrátíme se pro tebe, ale být tebou se nepokouším dostat ven, nebo si tady vyčerpáš vzduch."

„Buď rád, dokud jsi tady," uchechtl jsem se a založil si ruce. Jeho kamarádi jsou tam venku ve větším nebezpečí. I když je pravda, že ho tu nesmíme zapomenout, nebo nám uhyne.

„Tady máš světýlko, vydrží něco málo pod dvacet čtyři hodin, takže než zhasne, budeš odsud dávno pryč. Doufám, že ses najedl nejvýživnějších z těch brambůrků, co jste si nakradli," zakřenil se na mě, ale stále jsem v něm pozoroval záblesky nejistoty ať už z mých otázek, nebo ze samotného stísněného prostranství. Vzal šátek a zavázal mladému oči, aby nás neviděl, nebo aby nedostal infarkt z toho, že ho sem dolů stáhl... on sám.

Opět smíření – pokud se dá naší vzájemné toleranci takto přezdívat – jsme se s Derem vydali ven. Hodně jsem se bál, jestli někdo náhodou nebude stát blízko dvířek a nezpozoruje nás, ale měli jsme štěstí, protože kluci zrovna podnikali společnou výpravu za neznámým zdrojem zvuků. Nejspíš už nějakou dobu chodili kolem domu a každý čas od času zakřičel, že tady nebo tamhle nikdo není.

„Tak jo," zašeptal Ender a odkašlal si, načež pokračoval hlasem toho kluka, „jdu se k nim připojit. Když to bude možný, nenápadně jim šlohni aspoň nějaký zbraně, a až se začne smrákat, zase je odlákej, abych se mohl vypařit."

„A co s tím klukem?" zeptal jsem se.

„To zařídíme taky potom," mávl rukou Ende, „předáme ho Šutrákovi. Ty se hlavně soustřeď na zbraně, případně na rukojmí. Já se pokusím zjistit něco novýho. Pokud se ale nenaskytne příležitost století, necháme jim tajnou zbraň. Jsou dost mrštní a jsou moc mladí na to, aby poznali, kde je hranice. Fakt nechci řešit další zranění, málem jsem se upsal k smrti, když jsem odpovídal ty dementní dotazníky a papíry."

Shodli jsme se a každý šel po svých. On se ve volných džínách a tmavě zelené mikině rozběhl k zadní části domu a já ho spěchal krýt seshora, kdyby ho prokoukli. Uhnízdil jsem se ve druhém patře za nízkým zbytkem zdi. Kdo by mě nehledal, určitě by mě ani nespatřil. Jako pták jsem sledoval, co se děje pode mnou, připraven bránit svého spolupracovníka.

Přiběhl k nim a všichni mu nějakou dobu věnovali pozornost. Potom ale jejich náčelník ztratil trpělivost a dal ostatním znamení, ať pokračují. Jakmile to Der shledal bezpečným, vyhledal mě pohledem a nenápadně potvrdil úspěch palcem vzhůru. Dál už na mě nekoukal a já se také jal dělat lepší věci než otálení. Využil jsem toho, že uvnitř nikdo není, a šel zkontrolovat rukojmí. Ukryl jsem se tak, abych na ně viděl, ale nejdřív jsem ještě podal hlášení Kivimu, aby nás mohl vyzvednout a ujmout se všeho, co s sebou povláčíme. Obratem jsem přijal potvrzení.

Přemýšlel jsem, jak bezpečně zachránit malé děti, ale nemohl jsem na nic přijít. Kdyby se mi podařilo je v tichosti sebrat z největšího pokoje, kam bych je dal? Co by se jim stalo, kdybych to nestihl? Strašně bych si to vyčítal! Navíc by během přesunu nesměly ani písknout a neměly by mě ani vidět. Jak je donutit, aby zůstaly ty čtyři hodiny, které zbývaly do soumraku, potichu v bezpečí? Musel bych je tam nejspíš držet násilím, což by je dost možná přimělo křičet o pomoc. Kivimu jsem je předat nemohl, protože by nepřijel včas. K tomu bych se ale tak jako tak musel dost vzdálit od Endera, a jak bych ho tedy potom kryl, kdyby se něco podělalo, že?

S mírnými výčitkami u srdce jsem se přesunul nad malý koutek, kde chlapci shromáždili všechny zbraně. Jelikož se již pomalu přibližovali k domu, musel jsem jednat rychle, ale také potichu. Vytahal jsem odtamtud všechny pistole a oprostil je od munice, jíž jsem pro jistotu rozprášil do větru, abych nemusel složitě vymýšlet, kam ji schovat. Nechal jsem si pouze jednu kulku jako vzorek. Prázdné pistole jsem vrátil zpátky, aby nedostali důvod být nebezpeční. Jen tak tak se mi podařilo dokonce i narušit malé granáty, které mě v hromadě novoroční pyrotechniky a různých nožů děsily. Neměli by být schopni poznat, že s nimi není něco v pořádku. 

Jakmile jsem si všiml Endera, měl jsem sto chutí se mu pochlubit, jak hezky jsem zneškodnil část jejich výzbroje.