„Ahoj," pozdravil mě, když jsem (opět pozdě) přišel na sraz. Nohu jsem měl znecitlivělou a řádně zašitou, takže mi nebránila v úkolu. Instinktivně jsem na ni ale kulhal, čehož si Ender hned všiml. „Neřekl jsem, že už tě nechci nosit?"

„Nikdo se tě neprosil," rozešli jsme se zpět k polorozpadlé budově, kde jsem to včera zpackal.

„Jsme parťáci, je to moje povinnost. Čekám od tebe stejnou pomoc, když to bude nutný," za chůze si česal hřebínkem lesklé hnědé vlasy. On s tím snad nikdy nepřestane otravovat. Doufám, že jednou vyjde z nějakého boje a bude konečně vypadat normálně a ne jako panenka. Dělá ze sebe džentlmena, ale přitom není o nic lepší než kdejaký sprostý dělník.

„Jen přes moji mrtvolu," podrbal jsem se v kudrnatých vlasech a překročil louži. V noci muselo pršet.

„Tím pádem se postarám o to, abys tam zdechl se mnou," usmál se a upravil si kravatu.

„Nemáš stejný oblečení jako včera?" podivil jsem se. Zrovna tohle mi k němu vůbec nesedělo.

„Ne, mám speciální sadu několika identických věcí. Dívej proč," zastavil se a ruka mu zdánlivě samovolně začala i s rukávem padat k zemi. Ukazoval mi elasticitu látky. Aby mi dokázal, že to platí po celé délce jeho těla, vytáhl své nohy i trup a rázem byl třikrát větší než já. Máme štěstí, že je celé okolí doupěte těch grázlíků mrtvé. Nemusíme se starat o to, kdo nás vidí nebo nevidí.

„Super," pokrčil jsem rameny, „Dokáže se i zmenšit?" Vlastně jsem ani nevěděl, jestli sám Ender se dokáže i smrsknout.

„Jo," jako na povel se velikán obdivuhodnou rychlostí sesunul k zemi a scvrkl do velikosti tenisového míčku. „Ale jak pro mě, tak pro látku je to docela nepřirozený, radši se natahuju."

„A umíš bejt i tlustej?" zamhouřil jsem oči.

„Na věrohodnou podobu bych se musel trochu víc soustředit a promyslet to, ale jinak jo," odpověděl a jeho tělo se začalo nafukovat. Najednou vedle mě stál člověk s objemnými končetinami, velkým břichem, ale kupodivu stále stejným obličejem. Otravným, podotýkám.

„Ale hustý je tohle," ukazováčkem mířil na svůj obličej, který se téměř všude zavlnil, a najednou to nebyl Ender. „Nevím, jak to vypadá, takže to může bejt i dost nerealistický, ale stačí, když se na někoho podívám, nebo si ho vybavím v paměti, a bez problému se stanu jeho kopií."

„Udělej mě a já to posoudím," vyzval jsem ho. Jeden koutek mu cukl vzhůru a do dvou vteřin přede mnou opravdu stálo mé druhé já. Dokonce i ty vlasy trefil. Jeho oblečení by mi ale neslušelo.

„Ale to, co nevidím, si jenom automaticky domýšlím. Takže teď v podstatě nemám mezi nohama vůbec nic," zahrál zklamaně. Kupodivu se mu podařilo celkem napodobit můj hlas.

„Debile," znovu jsem se rozešel, protože pokoušet se do něj strčit už nehodlám.

„Nechtěl jsem dělat velký naděje, takže jsem ti to neřekl, ale sledoval jsem jednoho z těch starších kluků a myslím, že bych ho zvládl napodobit," sdělil mi skromně. Jak nezvyklé, když se pro jednou s něčím nepředvádí.

„To by mě vůbec nenapadlo," zamyslel jsem se trochu poníženě. Mělo mi to dojít.

„Kdybys měl dvanáct hlav, tak určitě jo," ztišeným hlasem mě „povzbudil" a oba jsme začali dávat větší pozor na to, co se děje kolem. Nebo co by se dít mohlo.

„Takže chceme jednoho z nich nenápadně vyměnit za tebe? A co s ním? A co s tebou?" tlumeně jsem přemýšlel.

„Z něho můžeme vybouchat nějaký informace, obrazně řečeno," odvětil Ender, „a já si budu muset dávat pozor na chování."

„Nejdřív ho taky musíme odlákat, aby nikdo tu výměnu neviděl," šeptal jsem, protože jsme už prošli vraty na onen pozemek. Po cestě jsme tedy vymysleli přibližný plán, a jakmile jsme byli „uvnitř", našli jsme zločince a sledovali je z vyššího patra, abychom mohli upřesnit detaily.

„Kterej to je?" ptal jsem se. Dnes jich bylo i bez rukojmí celkem sedm. Jeden z nich, nejvyšší a nejsvalnatější kluk, měl náš cíl ve své ruce. Nejspíš to byl kapitán, jelikož i posledně ovládal tajnou zbraň on. Tři další měli napěchované kapsy vším, co se dalo použít pro obranu. Museli se někam vloupat, aby tyhle věci ukradli. V rukou ledabyle drželi každý jednu pistoli – lepší zbraň už naštěstí neměli. Dvěma mohlo být zmiňovaných dvacet, možná o rok o dva méně, ale třetí nebyl starší než šestnáct. Byl to celkem prcek. Zároveň však jeho zbraň jako jediná vypadala nebezpečně. Pravděpodobně se se špatnostmi setkal už v raném dětství, protože jeho ruce by neváhaly stisknout spoušť. Možná právě tyhle ruce včera tak zkušeně trefily mé ubohé stehno.

Zbylí čtyři vypadali jako dvě dvojice sourozenců. Byly to nejslabší články, uměli například jen odemknout kdejaký zámek nebo zamést dobře stopy. Vypadali jen o něco méně ztrápeně a unaveně než samotná rukojmí, která se krčila přímo uprostřed, svázaná dohromady.