Město bylo zalité oranžovým světlem. Vycházelo slunce a Lance mířil domů. Dnes spal na kostelní věži. Pod ním se Washington líně probouzel k životu. V parku už odkvétaly sakury. Škoda, že tam nemohl vzít Waltera. Líbily by se mu.

Vletěl do ložnice oknem a přeměnil se zpět. Nahý prošel do kuchyně. Zapnul presovač. Dal do toustovače bezlepkový chleba. Protáhl se a klouby mu zapraskaly. Připravil si šálek s natisklým nápisem „Trhlý tým".

Zamířil do koupelny. Rychlá sprcha a pak začne nový den. Bude se tvářit, že mu Walter v práci nechybí. Že je jen zalezlý v nějaké laborce. Že nečeká na jeho hlas ve sluchátku radící mu, jak a koho nejlíp bezpečně zneškodnit. Že ho neprosí o víc času, aby stihl splnit svůj technický úkol. Byl někde na tajné vzdělávací misi s Očkem a s Ouškem. Lanceovi o odjezdu řekl na poslední chvíli, a jen protože se ho ptal na plány na víkend.

Byl pryč už osmnáct dní.

Už vycházel z obýváku, když v tom mu na rameno někdo přistál.

„Líbo?"

Ždibla ho do ucha a zavrkala.

Otočil se. Na pohovce spal Walter. Slabě pochrupoval.

Ztuhl. Co tu dělá?

Co má dělat?

Líba přelétla na opěradlo gauče a znovu zavrkala.

Vyřešil to. Zapadl do koupelny tak rychle, jak to jen šlo. Po krátké sprše se oholil a v županu vyšel ven. Walter pořád spal.

Přešel do kuchyně. Postavil vodu na Walterův oblíbený čaj a dal opékat další toasty.

Zhluboka se nadechl. Na tác připravil snídani, položil ji v obýváku na stůl a šel se převléct do pracovního.

Když se vrátil, Walter seděl na pohovce s koleny pod bradou a s pohledem zabodnutým do svého hrnku. Vlasy měl přeleželé. Odolal nutkání se jimi prohrábnout.

Sedl si do křesla a sáhl po kávě.

„Promiň, že jsem usnul. Po těch nových lécích na mořskou nemoc bych pořád spal. Nebyls tu a já na tebe chtěl počkat."

„V pohodě," odtušil Lance a upil. „Proč... Potřebovals něco?"

„Jo." Odložil hrnek a objal si nohy.

Lance byl zticha. Čekal.

„Musím ti něco říct."

Polkl. Tohle nebylo dobré.

„Dostal jsem nabídku od Mezinárodní rozvědky. V podstatě šéfové šéfů naší šéfové. Mají sídlo v Koreji."

„V Jižní nebo Severní?"

Walter se suše zasmál. „V Jižní, Lanci. V Jižní."

„Aha. Chápu." Soustředil se, aby šálek odložil s jemným cinknutím. Aby působil klidně. Sáhl po toastu. Roh z něj utrhl možná trochu silně.

„Nevím, jestli to mám přijmout."

Usmál se a rozvalil se v křesle. „Proč bys neměl?"

„Rád pracuju s tebou."

„Poslední dobou jsme spolu moc času nestrávili."

„Já vím... promiň."

„V pohodě."

Nebylo to v pohodě.

„Musím ti něco říct," řekl Walter znovu, a ještě se na pohovce zmenšil.

Čekal. Z toastu utrhl další kousek.

„Víš, jak se stala ta nehoda? Tak to nebyla tak úplně nehoda."

„Která nehoda? Ta, která mě proměnila v holuba?" zavtipkoval.

Walter vážně zavrtěl hlavou. „Ne. Ta, jak jsem tě přiměl se do mě zamilovat."

Polkl všechny protesty. Mávl rukou. „To už vzala voda. Nelam si s tím hlavu."

„Ne! Musím ti to říct, než odjedu."

Žaludek se mu zkrotil. „Takže už ses rozhodl."