Kou psán normálně
Rei psán kurzívou
-
S Kaitem jsem odmítal mluvit. Naprosto to pokazil, ale na druhou stranu jsem mluvil pravdu. Jeho zadek by měl být vystaven a... Ne to by nemohl. Jeho zadek je můj. Jen a jen můj. On je jen a jen můj. I tak je na mě naštvaný. Proč vlastně? Sice jsem to řekl před Kaitem, ale Kaito je jako můj brácha, ten nic nikomu nepoví. Ani nemá komu. Ušklíbnu se. Nemá nikoho kromě mě.
Vyruší mě rána a tak se rozejdu do místnosti, odkud hluk vyšel. Tedy do Kaitova pokoje. Už to budou dvě hodiny, co jsem ho neviděl. „Kaito? " zaseknu se a nevěřícně hledím na ležícího Kaita. Ten chlap. Ten chlap kolem mě jen prošel a byl pryč. Až teď jsem se vzpamatoval. „Doprdele!" rozeběhl jsem se k té malé hromádce. Nohy i ruce měl svázané. V puse roubík. Oči byly červené od pláče a napuchlé. „Do hajzlu," objímal jsem jej a něžně jsem mu kontroloval rány. „Toho chlapa, já ho zabiju, " zachrčel jsem vztekle a bez rozmyslu jsem praštil do stolku. „Co? Ne! " zachrčel. „On mě miluje víš?" „Vždyť ti ublížil! " na to mi už neodpověděl, pouze upřel svůj prázdný pohled z okna. „Kaito! " Cukl sebou a žduchl do mě. „Nech mě, jdi si udobřit toho svýho a mě nech. Stejně nechápu, jak ti mohl odpustit, já bych ti něco takového odpustit nemohl." Sklopil jsem poníženě hlavu. „Vím, že si ho nezasloužím. "

Zrychleně jsem vydýchával svůj orgasmus. Ten celibát. Už i lžu sám sobě? Jak bych to mohl vydržet? On se stal mým dealerem. Mou drogou. Jak jinak bych toho blonďatého blba mohl nazvat? Rychle jsem se opláchl a v momentě, kdy jsem se obmotával ručníkem, tak jsem sebou leknutím trhnul. „Už sis ho vyhonil!? " Rin. Proč to dělá? To mu nic neříká kodex já nevím... Bratrství? Tohle je snad má osobní věc. Jen a pouze moje. Jeho to nemá, co zajímat. Jako ano. Brzdím provoz v koupelně, ale kolikrát to udělal on a já neřekl ani slovo. Měl by si zvykat. Tohle se tu bude dít... Tedy ne. Samozřejmě, že ne. Oh, bože, proč jen jsem se stal tak moc zkaženým hříšníkem? Za to může on. Kolikrát už se opakuju? Jeho vina. Jeho činy. Jeho velký penis uvnitř mě. Ten naprosto dokonalý pocit.
Ze zasnění mě probralo agresivní zabušení, až jsem sebou opět škubl. Naštvaně jsem otevřel, možná i rozkopl, dveře. Ozvalo se zaskučení a tupá rána. Zmateně jsem hleděl na Rina, který se válel na zemi. „Snad jsi nespadl? " zeptal jsem se starostlivě a hrdě jsem kolem něj prošel. Ten blb mi ale podkopl nohy a já se natáhl jak široký tak dlouhý na zem. „Ty jeden debilní," sedl si na mě a pořádně mě plácl přes zadek. Fňukl jsem bolestí. „Nech toho, " začal jsem jej po strašlivém mučení prosit o smilování. Skutečně jsem neměl na výběr. Navíc se dotýkal mých chodidel a to je neodpustitelné a odporné. Fakt nechápu lidi, co mají třeba úchylku na líbání chodidel. Fujky.
Konečně mě nechal. Zvedl mě do náruče a odnesl si mě do pokoje jako plyšáka. Nebránil jsem se. Miluju svého bratra, i když mi leze na nervy a i když se k němu všichni chovali vždy lépe. Je to můj mladší, malej bráška a já v něm pořád vidím toho kluka, co za mnou běžel a křičel, že ho pronásleduje úchyl. Jo. Byl to fakt úchyl a mě jako malé děcko nenapadlo nic lepšího než vzít pistoli s míčky a začít střílet. Ale to je jiný a nepatřičný příběh.
Víc jsem se na Rina natiskl. Nemůžu se dočkat zítřka, až uvidíme Reie.

„Nemůžu se dočkat až ho ošukám a políbím, " básnil jsem a Kaito mě propichoval očima. Na včerejšek jsme oba zapomněli, jakoby se nikdy nestal. Tedy snažili jsme se to tak dělat, ale já. Já to nemohl jen tak nechat být. Ten chlap ho zničí a on si to neuvědomuje. Nejvíc mě ale děsí myšlenka, že vlastně chce, aby ho zničil. Nedovolím to. Nikomu nedovolím, aby mu ublížil.
„Už sklapní! " vyjekl rozčíleně, hodil po mně toust, sebral si své věci a odešel. Taky ty jeho změny. Znervózňuje mě to. Je to jakoby se měnil a ne vlastním přičiněním. *Dnes v jedenáct v parku u altánku. * Poslal jsem Kouovi SMS a s úsměškem jsem ho zaspamoval několika naznačující emotikony, co bych s ním chtěl dělat. Následně jsem se sám zvedl, oblékl jsem se a vydal jsem se do nedalekého obchůdku.

Jsem snad osoba, co má vždy čas? Jak ví, že přijdu? Navíc jsem přece stále naštvaný ne? Na to zapomněl? Nechápu ho. Nechápu jej. Nechápu celý svůj život...
Jako jo. Nikdy nikam nechodím, ale co kdybych šel? Co pak, ha? Poslal jsem mu jen vztyčený proatředníček, nacož mi on poslal srdíčko. Zakroutil jsem nad tím hlavou a začal jsem se oblékat. Vybral jsem si nějaké hodně úplé kalhoty a vzal jsem si bílou košili. Taky jsem se navoněl. Oh, přijdu si jako holka na prvním rande. Tohle je vlastně moje první rande. Nikdy jsme spolu nikde takhle nebyli, ne? Já mám rande! V tu chvíli jsem začal celkem dost panikařit a pobíhat po celém bytě. Nestíhám! Nemám hodinky! Mám něco donést!? Co mám dělat! Vypadám strašně! Jsem v tom moc tlustý! Nakonec mě Rin vystrčil ze dveří a pro jistotu zamkl. Odevzdaně jsem se tedy vydal na smluvené místo.
Už tam stál. V ruce měl nádhernou kytku a v té druhé měl dbalíček. Začervenal jsem se. Vypadal tak božsky. Rychle jsem k němu došel. „Takhle si mě chceš udobřit, jo? " Zašklebil se a lípl mě na tvář. „Jak jinak," zamrkal na mě a já se nemohl vynadívat do jeho očí. „Půjdem někam do soukromí, aby sis mohl rozbalit ten dárek, co říkáš? " chytil mě za ruku a já s omámeným úsměvem šel za ním do slunného altánku.

„Doopravdy tě moc miluju, " pošeptal jsem mu ještě před tím, než začal rozbalovat dárek. „Taky tě moc miluju, " zahihňal se a lípnul mi pusu na čelo. Jeho nadšený úsměv zmizel, když vzal do ruky onen dárek. „Já tě zabiju, " vydechl. „Tvrdil jsi, že mě miluješ!" vyjekl jsem rychle. „Zabiju tě, pro lásku boží, ty zatracenej úchyle!" Praštil mě gumovým dildem do hlavy a já se začal smát. Dál tím do mě strkal a pištěl. Díky bohu nebyl nikdo poblíž. Konečně se uklidnil. Zabalil to zpět do krabice, kterou mi ale nevrátil, což mě mimochodem potěšilo. Následně si mi sedl na klín a začal se se mnou líbat. Dlaněmi jsem mu sjel na zadek, ale v tu chvíli se odtáhl. „Myslel jsem, že celibát nedostaneš, protože bych trpěl i já, ale jak je vidět, myslel si na mě. " Pohlédl na krabici. „A já strádat teda nebudu."  S tím se zvedl. Sebral kytku i krabici a rozešel se pryč. Já se za ním po uvědomnění si všeho rychle rozeběhl. „Ale, lásko, já to tak nemyslel! Prosím, Kou! Lásko! "
To nám to pěkně začíná.

Konec