Ahoj!
Jsem tu s další kapitolou, tak snad se bude líbit. 😊
Kou psán normálně
Rei psán kurzívou
-
Právě teď prožívám snad nejnudněnější okamžiky svého života. Ten dědek s tou svou žílou odešel už před hodinou a mě tu nechal s tímhle zaostalcem. Zprvu jsme se ignorovali. Pak ale to ticho bylo pro něj asi moc neúnosné tak se mnou začal "konverzovat". Jenže jestli si představoval, že když mě osloví hej skrčku, jak dlouho myslíš, že tu budem ještě trčet? Tak vážně, vážně kamarádi nebudem. Upřímě jsem měl chuť vzít ho něčím tvrdým po hlavě. Ale ovládl jsem se. Pro jeho štěstí mám dost pevné nervy. Takže nádech, výdech a má odpověď Nemám sebemenší tušení přerostlej idiote, náš rozhovor prozatím ukončila. Tedy až do teď. Co po mně pořád chce?

,, Hele toho skrčka jsem nemyslel zle. Ale seš fakt malej a ulítlo mi to."
Tak trochu jsem náš seznamovací rozhovor zvoral, no.
,,Mně asi ulítne ruka." Vykulím oči. Je fakt drzej a přitom tak chladnej. Štve mě. Neskutečně moc mě štve. ,,Za co tu vůbec jsi?"
Přeruším trapné ticho.,, Za svůj názor... A ty? "
,, Přišel jsem pozdě." Proboha tenhle rozhovor je propadák. Chci domů a jak vidím i jemu má přítomnost není dvakrát příjemná.,, Jinak se jmenuju Rei. Ty si Kou, co? "
,, Jo."
,, Ten školní premiant a šprt?" Tohle jsem si prostě nemohl odpustit. Nemohl.
,, To se o mě říká. O tobě sem ale nikdy neslyšel." Zrudnu a on se ušklíbne. Jeho oči jasně naznačují jedna nula pro mě troubo.
Naštěstí nás vyruší učitel s tím, že už můžem jít. To je poprvé a snad i naposled, co rád vidím toho starého dědka.

Konečně. Konečně doma. Okamžitě se svalím do své milované postele. Jsem unavený, znuděný a otrávený. A přesto si beru sešit a snažím se naučit nejnovější látku. Bohužel mi vážně nestačí si to jednou přečíst. Jsem chytrý ale génius nejsem. Jak mě nazývají ostatní, jsem šprt. Podle mě to není nic špatného se učit. Jednou totiž narozdíl od těch idiotů chci mít slušně placenou práci. Ne, vážně nechci skončit za pokladnou v Makru. Vždy mi záleželo na mé budoucnosti. V tom se dost liším od svého mladšího bratra Rina. Vždycky to bylo tak, že to já byl ten zodpovědný. To já byl ten vážný. To já byl ten...neoblíbený. Rina vždycky každý miloval. Stačilo aby vešel do místnosti a hned byl středem pozornosti. Zprvu jsem žárlil. Vadilo mi to. Ale srovnal jsem se s tím. Můj nudný život mi vyhovuje. Rinův život není nudný v ničem. Jeho život by mi ale nevyhovoval. Spát s lidmi, které ani neznám? To není nic pro mě. Vymetat párty? Rozhodně ne. Momentálně bydlí Rin zas u mě. Zase ho totiž vykopli. Nevadí mi, že tu je. Vadí mi ty jeho návštěvy. Mám rád svůj prostor a vážně, vážně nestojím o to, aby mě kdejakej ožrala plácal po zadku, jak nějakou kurvu. Fakt ne. Nechápu, co lidi mají s těma kontaktama a láskou. Existuje to vůbec? Já jsem nikdy žádný vztah neměl. Ani po tom nijak netoužím, sice v knížkách je to vždy tak krásně popsané ale dyť je to vymyšlené. Láska. Pf. Naprostá zbytečnost.

,, Kaito! Jsem doma. Doufám že mám navařenou večeři. "
,, Takže ty bys chtěl večeři, jo?"
Nechápavě zvednu oči a během chvíle vyprsknu smíchy. Úplně jsem zapoměl na mou odplatu za to ráno. Smích mě brzy přejde, když se proti mě vyřítí Kaito s pánvičkou v ruce...
.
Po velmi, velmi dlouhé době společně večeříme. Já s boulí na hlavě a Kaito s obarvenými vlasy na podivnou zelenou. Mělo by to jít smýt...snad. Vlastně mu s tím po večeři musím pomoct. Ale přiznejme si to...ten pohled na něj za ty útrapy stál.

Konečně ležím ve své posteli. Bohužel pro mě spánek se jaksi stále nechce dostavit. Ruce mám úplně skrabatělé od té vody. Jo nakonec to pustilo. Naštěstí pro mě. Myslím, že by mě asi zabil, kdyby to nešlo. Na to, že je celkem malej nahání fakt hrůzu i když na toho Koua nemá. Chladnej, nedostupnej, arogantní, nesnesitelnej skřet. Beru zpět vše, co mohlo vyznít jako poklona na jeho účet. Je to hajzlík a tím to končí. I když. Za hřích upřímně, by stál. Né, že ne. Určitě je ještě panic, protože s tím jak se chová asi moc vztahů neměl. Jestli vůbec nějaký měl. Taky to o něm koluje na škole. Nedostupnej, chladnej. A přitom by ho většina kluků klidně ohla přes nejbližší lavici. Kdo by taky nechtěl toho arogantního zmetka pokořit,donutit ho prosit. Zajímalo by mě jak by jeho hlas zněl a... Proboha. Nad čím to sakra uvažuju. Vážně teď přemýšlím o tom. Jestli je ještě panic a jestli by mi dal? Vážně? No potěš. Ta únava se na mě fakt negativně projevuje.

Co to sakra. S prudkým trhnutím se posadím a zmateně zírám do tmy. Na budíku jsou dvě hodiny ráno tak proč, proč slyším smích a hudbu. Okamžitě se snažím vymotat z peřiny. Ten idiot vzbudí sousedy a já nehodlám zase poslouchat tu starou babu, jak ji nenecháme už ani vyspat a jak je ta dnešní mládež zkažená. Na to ať zapomene!
Konečně se mi podaří dostat z pokoje a jdu směrem obývák. Od zdroje všeho toho hluku. Pohled, který se mi naskytne není zrovna nádherný. Ožralá hovada, která se po sobě válí a smějí se jak retardi. Trochu si odkašlu. Nic. Dál řvou. Jen klid. Jen klid. ,,Hej!"
Rozkřiknu se. Konečně mi věnují pozornost.,, Víte kurva kolik je hodin!? "
,, Ale noták. Bráškóó. Nekaž žážabu." S bolestným výrazem se zadívám na svého bratra, který je totálně na sračky. Totálně.
,, Vypadněte! Zábava skončila! "
,, A když nevypadnem?" zeptá se mě jeden obzvlášť nechutnej kluk. ,, Tak zavolám poldy. " Zářivě se usměju a dívám se na jejich naprosto otrávené a naštvané obličeje. Nakonec se zvednou a vyklopýtají, dopajdají nebo jakýmkoli jiným způsobem odejdou z mého bytu pryč. Můj úlevný úsměv se změní v nechápavý v okamžiku, kdy spatřím svého bratra, jak se snaží nasoukat do bundy.,, Co děláš? " Zeptám se ho a snažím se znít co nejklidněji.
,, Prej sem někdo zavolá poldy tak tó." Trochu se zamračí,, Co sem to. A Jó." Usměje se. ,, Radši bych měl jít, víš? Navíc nás nějakej zlej skřítek vyhodil. Jo jo. Zlej skřítek. Určitě. Určitě to on zavolal poldy. "
To se mi snad zdá. Bože, vidíš to co já?

(Na obrázku Kou.)