Kou psán normálně
Rei psán kurzívou
-
Proboha. Můj zadek. Kachní chůzí se batolím po pokoji a snažím se to rozchodit. Marně. Hlavně, že jsem do sebe musel ještě večer narvat tu věc! Sakra. S povzdechem vyjdu z pokoje. Zbývá mi jediné. Bratr. Neochotně zaklepu a on mi otevře.
,,Nemáš ten olejíček na ty svaly? "zamumlám a tváře mám celé rudé. On se zatváří zmateně a pak mu konečně svitne. Obejme mě a začne se mnou tančit po místnosti.
,,Ty už nejsi panic, ty už nejsi panic..." Plácnu ho po kebuli.
,,Řvi to na celej barák, ty debile! A naval tu mastičku! " Jen s chechtáním zmizí v pokoji a donese mi taštičku.
,,Já chtěl ale..." vrazí mi to do ruky a zavře se v pokoji. Nechápavě se zadívám do taštičky a strnu. To prase. Proč bych sakra. Promnu si spánky. Ne, nebudu to řešit. Je to pod mou úroveň. Odbatolím se do ložnice a vytáhnu mastičku. Pout, roubíku a jakýchsi dalších věcí si nevšímám. Tohle odmítám. Bože to je...bičík? Budu si s ním muset vážně promluvit. Kde jen udělali rodiče chybu?

Jdu klidnou chůzí do školy. Stále na něj myslím. Vyspal jsem se s ním a mohu bez obalu říct, že to bylo zatraceně skvělé. Jen. Co teď? Teď ho musím donutit, aby se do mě zamiloval. To bude stačit. Pak se to roznese, on odejde ze školy a bude vše v pohodě, ne? Jsem hajzl, ale s tím měl počítat. Neměl si mě pustit k tělu. Neměl... Jak by si mě mohl nepustit k tělu. Vždyť jsem mu nadbíhal jak flundra a zabralo to. Odpustí mi? Ne, nedozví se to. Nemohu mu takto ublížit. Prostě ho budu ignorovat. Stejně mě nemiluje. Jen jsme spolu spali. Nic víc, nic míň. Prostě minulost, se kterou se bude muset smířit. Takto mu alespoň neublížím tolik.
Vejdu do třídy a dopadnu na židli. Kaito na mě vrhne jen znechucený pohled. Od včerejška se mnou nemluví. Dárek, který našel v posteli se mu skutečně nelíbil.

Čekám před jeho třídou. Je poslední hodina a já s ním potřebuju mluvit. Na obědě mě ignoroval. Prostě kolem mě prošel. Bolelo to. Hrozně moc to bolelo. Musím si s ním promluvit. Musím vědět na čem jsem. Tvrdil, že se mu líbím, že mě má rád. Říkal to. Konečně zazvoní a já nechám projít všechny ty lidi. Zrudnu při pohledu na bělovlasého kluka, který při pohledu na mě taky nemá nejnormálnější barvu pleti. Bože. Tak trapné. Tak zatraceně moc trapné.
Všichni už jsou pryč a on stále nikde. Co když tu není, co když...
,,Co tu chceš? " Jeho hlas je tak hrubý a jeho výraz tak chladný.
,,Promluvit si," kňuknu. Proč se najednou chová takto? Proč tu před sebou opět nevidím toho starostlivého kluka?
,,Není o čem. " Chce odejít, ale já ho chytím za rukáv.
,,J-jak není o čem?" hlesnu a do očí se mi tlačí slzy. Ta ledová maska. Děsí mě.
,,Prostě jsme to spolu dělali. Nic vyjímečnýho a teď mě nech bejt. " Do očí mi vstupují slzy. Nebreč, nebreč.
,,Nic vyjímečného?" hlesnu a sevřu dlaně. Můj hlas je tak pisklavý. Nenávidím svou slabost.
,,Byl jsem panic. " Mé oči se zoufale upírají do jeho tváře.
,,Nemáš za co děkovat, mohl bych tě ještě klidně zaučovat a klidně by ses jako štětka uživil." Vrazím mu facku a rozpláču se.
,,To to pro tebe nic neznamenalo? " Třesu se. Proč se to děje zase jen mně?
,,Pro tebe snad ano? Dělal bys to s každým."  Má bezmoc.
,,To není pravda. " Ten jeho posměch.
,,Ne?" Ten arogantní úsměv.
,,Dělal bych to sakra jen s tím koho miluju! Slyšíš? Miluju tě! " Zírá na mě a oči má rozšířené. Pláču a zatahám se za vlasy.
,,Miluju,"zašeptám a on stále mlčí. Prázdnou chodbou se ozve potlesk.

Miluje mě? Mě? To se...Jak? Nemožné! Nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo a v tu chvíli se ozve potlesk a objeví se tu Goro. Směje se. Obejme mě kolem ramen.
,,Nečekal jsem, že se ti to podaří tak lehko. Dokonce s tebou dřív píchal a až pak se ti vyznal. Zajímavé. "Kou se roztřese ještě víc a nechápavě na nás zírá.
,,Vyhrál jsi sázku, gratuluju," ušklíbne se a poplácá mě po hlavě.
,,Sázku? "ozve se tišše Kou a Goro se zase zasměje.
,,Prý dokáže, aby ses do něj zamiloval a taky, aby jsi mu dal svý panictví a ten neřád vyhrál." Kouova tvář postrádá jakoukoliv emoci. Nakonec se rozesměje a já stále nejsem schopen vydat ze sebe jediné slovo. Jedinou větu. Nakonec se otočí a pomalu odchází. Když je pryč, Goro mě poplácá po hlavě.
,,Pak si řekni, co budeš chtít. " Taky odejde a já zůstanu sám. Sesunu se podél stěny k zemi. Co jsem to proboha udělal?

Já jsem skutečně idiot. Běžím a utírám si z očí slzy. Jsem tak naivní a ubohý. Sesypu se na zem v jedné postranní uličce. Schoulím se do klubíčka a naplno se rozpláču. Já mu věřil a on je přitom stejný jako všichni. Ne. On je mnohokrát horší. On totiž předstíral i ten pitomej zájem o mě. Začíná se stmívat. Mám strach. Tak moc se bojím. Každý to teď bude vědět. Každý mnou teď bude opovrhovat. Nechci tu být.
Někdo do mě vší silou kopne. Zmateně zvednu hlavu, ale to už jsem vytažen za vlasy nahoru.
,,Goro, "zachraptím a on mě srazí na kolena. Začne si sundávat kalhoty a já na něj jen nevěřícně hledím.
,,Buď ze sebe uděláš mou malou děvku nebo všechny tyhle fotky a tvé doznání budou všude. Ukáže mi video a následně fotky, kde sedím Reiovi na klíně a jsem nahý. Taky jsou tam mé další nahé fotky.
,,Jak?" To doznání bych pochopil ale ten zbytek...
,,Měl bys dávat větší pozor ohledně mých přátel, "zasyčí a mně svitne. Ten kluk z výletu.
,,Pro dnešek mi jen vykouříš," otřesu se a zavrtím hlavou.
,,Dělej! "Udeří mě a já se i tak snažím bránit. Zacpe mi nos a já jsem nucen nadechnout se pusou. Okamžitě mi do pusy narve svůj penis. Přiráží a já mám pocit, že se zadusím. Snažím se vysmeknout. Marně. Tohle teď bude každý den? Jen abych si nezničil budoucnost, tak ze mě bude děvka? Asi ano. Znovu mě vyfotí a z koutku úst mi steče pramínek krve. Rozedral mi koutek úst.
Asi jsem změnil názor. Nenávidím tě, Rei. Za tohle všechno tě nenávidím a sebe nenávidím za to, že vím, že tě stejně miluju.

Omlouvám se! Mé omluvy asi moc nepomůžou😅. A to ještě nevím, jak to bude tento týden a pak ten další. Budu u babičky a má data na mobilu jsou na tom mizerně.
Tak snad se opožděná kapitola líbila❤️.