,,Prý jsi nic nesnědl, Yoongi, co jsme si řekli?" sykla přísně Rose.

Černovlásek nepřítomně odvrátil pohled, jakoby doufal, že splyne s postelí. ,,My jedli venku."

,,Kafé a chipsy nejsou oběd," povzdechla si a podala mu jeho prášky, ,,každopádně jak jste se měli? Nebyl na tebe moc hlučný?" zeptala se.

On zavrtěl hlavou. ,,Bylo to fajn a–"

,,Yoongi!" ozval se pro oba známý, energický hlas ode dveří.

Rose překvapeně pozvedla obočí a chtěla ho vyprovodit ven, aby měl Yoongi klid, ale když uviděla ten úsměv na jeho tváři, hned si to rozmyslela. Neusmíval se často, proto to nemohla překazit.

Hoseok došel k jeho lůžku a opřel se o bočnice. ,,Dostal jsem skvělý nápad! Není čas odpočívat, pojď!" vydechl a přitáhl mu vozík blíž.

Menší byl opět trošku zaskočený jeho nekonečnou studnou energie, ale neváhal ani chvíli.

Rose nestihla nic říct a už byli ve dveřích. ,,Dávejte na sebe prosím pozor!" zakřičela naposledy.

,,Kam to vlastně jdeme?" zeptal se Yoongi zvědavě.

,,Překvapení, které se ti určitě bude líbit," dál ho napínal a výtahem sjeli o několik pater níže. Potkali po cestě několik sestřiček a doktorů s různými reakcemi.

Ti kteří je neznali se dojatě usmívali. Nejspíš je dojalo že i dva hospitalizovaní kluci se dokáží bavit. Přeci jen se oba křenili od ucha k uchu, a jen protože byli znovu v přítomnosti toho druhého.

Naopak sestřičky, které poznaly toho věcně otráveného a unaveného Yoongiho, byly překvapeně. Byl známá škola v této nemocnici.

Netrvalo dlouho a Hoseok zastavil před velkými dveřmi ze světlého dřeva. Obešel jeho vozík a postavil se před Yoongiho. ,,Jsi připravený? Mám ty dveře otevřít?" zeptal se napínavě.

Yoongi nedočkavě zakýval hlavou. Cítil se jako malé dítě, které čekalo až bude konečně moct vejít do obýváku a prohlédnout si množství dárků, co se skrývalo pod vánočním stromečkem. Opravdu byl zvědavý kam ho zavezl.

Hoseok se sám pousmál nad jeho netrpělivostí a otevřel dveře. Tak jak očekával, v místnosti byla tma a byly vidět jen obrysy větších objektů. Všiml si že černovlásek nedočkavě semkl rty, proto opět chytil ručky jeho vozíku a zavezl ho doprostřed neosvětlené místnosti.

,,Půjdu rozsvítit, tak vydrž"

Menší přikývl, přestože věděl, že to druhý neviděl a poslouchal jak jeho kroky mizely někde ve tmě. Čekal několik vteřin než světlo konečně udeřilo do jeho tmavých oček.

Nejdříve nespokojeně nakrčil nos nad silou zářivek, ale když se konečně rozhlédl, jeho srdce vynechalo několik úderů a přísahal by že na chvíli zapomněl dýchat.

Byli ve velké herně plné hraček, plyšáků a odrážecích kol pro menší děti. Všechno bylo barevné a veselé. Sen každého dítěte.

Jeho pozornost však zaujala jen jediná věc v celé místnosti. Krásné bílé piano zdobené zlatými vzory.

,,Tak co?" ozval se Hoseok, který se mezitím vrátil k němu.

Menší nejistě zvedl hlavu. Vypadal, jakoby něco očekával, což bylo lehce zneklidňující ,,C-co?"

Pobaveně se zahihňal a položil mu ruku na rameno. ,,Zahraješ mi něco?" zeptal se.

Yoongi nejprve zaváhal. Byla to doba co naposledy hrál . Ani si nebyl jistý, jestli by byl schopný něco zahrát, když pro něj byl problém i udržet tužku.

Brunet viděl jeho pochyby, proto ho zavezl k pianu a stoupnul si před něj. ,,No tak, chtěl bych něco slyšet," odvětil prosebně a položil mu ruku na rameno. ,,Určitě to zvládneš. Podle toho co jsi říkal, zníš jako hudební génius. Nenech tvůj zdravotní stav, aby ti zničil něco co miluješ."

Díval se mu přímo do očí a černovlásek cítil opravdu hřejivý pocit ve své hrudi. Jeho upřímný pohled, příjemný hlas a dotek na rameni.

Opravdu na to měl? Zvládne i po takové době něco zahrát? Sotva držel příbor. Jak měl hrát?

,,Zkusím to," vydechl nejistě a s jeho pomocí se přesunul na malou židličku u piana.

Druhý se opřel o velký hudební nástroj a čekal až se odhodlá sáhnout na lehce zaprášené klávesy. Menší mu věnoval další nejistý pohled, proto se jen povzbudivě pousmál a pokynul mu hlavou, aby začal.

Yoongi sklonil hlavu ke klaviatuře, protože cítil, že mu začaly hořet tváře. Na tom úsměvu bylo něco jiného. Něco nového, takto se na něj nikdy nikdo neusmál.

Položil ruce na klávesy a zahrál krátký úsek, pro druhého neznáme, melodie. Po chvíli se zasekl a ozvaly se nehezké, neladící tóny. Hned stáhl ruce k hrudníku, jakoby se toho sám lekl. Zhluboka se však nadechl a pokračoval.

Hoseok spokojeně naklonil a jen poslouchal tu krásnou melodii. Měl pravdu, byl to hudební génius.

Ještě lepší než ho poslouchat, bylo se na něj dívat. Vypadal jakoby se po dlouhé době konečně uvolnil. Očka měl zavřená a jeho prsty po paměti klouzaly po klaviatuře.

Nemohl si pomoct, ale nedokázal od něj odtáhnout zrak. Zvlášť když se začal bez vlastního vědomí usmívat. Jen ho to utvrdilo v tom, jak dokonalý byl ve všech ohledech.

Po chvíli se však přidala nová melodie. Čistá a jemná jako ranní rosa na okvětních lístcích. Yoongi začal zpívat.

Nejspíš si to ani neuvědomil, proto to bylo tak krásné. Měl úžasný hlas, velmi čistý, a při tom to vypadalo, jakoby se ani nesnažil. Zavřel proto oči a jen poslouchal.

,,I will borrow this music and give it to you
People say the world has changed
Fortunately, our relationship hasn't changed yet
Let's say goodbye, not bye, hello
Even if the world doesn't go my way
Let's count just a few nights as we wish
I'll never forget the day we meet again

As time goеs by
Someone will be forgottеn
Just do what you want
Time is like a wave
It will be washed away like the ebb
But don't forget to find me."

Zpěv utichl, dohrálo posledních pár taktů a poté nastalo ticho. Bez jeho hudby mu to najednou přišlo prázdné.

Otevřel oči a podíval se na černovláska. Seděl se sklopenou hlavou s rukama stále na klaviatuře.

,,Yoongi?" zeptal se starostlivě. Nedostal odpověď, proto si stoupnul před něj a zaplul svými prsty do jeho jemných černých vlasů. ,,Vidíš, jak jsi to zvládl."

,,P-pořád to d-dokážu.. " zašeptal a konečně zvedl hlavu, čímž odhalil pár slz, které mu tekly po růžových tvářích.

Hoseok se pyšně zatetelil, protože v moment co viděl jeho skleněná očka se v něm něco pohnulo. Jeho srdce tloušťkou hlasitě. Věděl, že jeho slzy byly slzy štěstí, ne smutku.

,,Zvládl jsi to," usmál a postavil se mezi jeho nohy, aby mu dal možnost ho obejmout.

Yoongi neváhal a pevně ho obejmul kolem boků, zatímco hlavu si opřel o jeho pevné, ploché bříško. ,,Děkuju"

,,Jsem rád, že ti to udělalo radost," řekl a začal ho jemně hladit po vlasech. ,,Budeš pokračovat?"

Yoongi chvíli neodpovídal, protože si užíval to příjemné teplo jeho těla. Jakoby mu to dodávalo energii, ale hlavně odvahu pokračovat.

Od doby co objížděl jednu nemocnici za druhou, tak na klavír ani piáno nesáhl. Bál se, že všechno zapomněl. Také se bál, že už si nikdy nezahraje, protože ve svých rukou ztrácel cit. Sám by se k tomu nikdy neodvážil.

Nakonec se rozhodl pokračovat. Zahrál i nějaké vánoční písničky, zazpívali si společně a zkrátka si společně užili celý zbytek odpoledne.

,,Půjdu na záchod, klidně pokračuj," řekl Hoseok a vydal se k bílým dveřím s modrým nápisem WC.

Yoongi přikývl a chvíli jen zamyšleně koukal na černobílou klaviaturu. Opravdu mu to chybělo. Jakoby na chvíli zapomněl, že byl nemocný, a že své Vánoce trávil v nemocnici. Necítil však zášť vůči rodině a přátelům, že ho tu nechali samotného. Nebyl sám. Teď už ne.

Hoseok byl jako bumerang, co se stále vracel, a on za to nemohl být víc vděčný. Vyjasnil jeho vánoce jako ranní slunce, co vychází za horizontem. Nebýt jeho, jen by seděl na svém lůžku naprosto odevzdán svým depresivním a ponurým myšlenkám.

Dokonce cítil že opět začínal věřit v naději. Nepřál si nic jiného než se vyléčit a moct zase chodit. Stejně tak doufal, že se najde srdce pro bruneta a budou se moct vídat mimo nemocnici. Jako normální zdraví lidé.

Dokonce si představoval jaké by to bylo.

Šli by spolu do parku, koupili si čerstvou kávu a nějaké jídlo. Při tom by si povídali o bezstarostném životě bez nemoci a strachu, že se nedožijí rána.

Aniž by si to uvědomil, jeho prsty začaly tvořit další melodii. Šlo to samo od sebe, jakoby ta melodie vycházela z jeho vlastního srdce. Zavřel oči a pokračoval.

Najednou se však ozvala tlumená rána, která ho vyrušila. Otevřel očka a podíval se směrem ke dveřím od záchodu. Když se nad tím zamyslel, byla to docela doba, co odešel.

,,Hobi?" houkl hlasitě, ale nic se neozvalo.

Nejistě našpulil rty a zkusil to o něco hlasitěji. Pořád nic. Polil ho studený pot, co když se něco stalo?

Pomocí piana se opatrně postavil a opravdu pomalými kroky obešel velký hudební nástroj. Poté se opřel o stěnu a podél ní došel ke dveřím.

Možná dělal ukvapené závěry, ale chtěl jistotu, že se nic nestalo.

Dalo mu to zabrat, ale konečně se ke dveřím dostal a zatáhl za kliku. Jeho srdce však vynechalo několik úderů, když viděl, co se stalo.

Hoseok ležel na zemi, držel se za hruď a zoufale lapal po dechu, jakoby se snad dusil.

,,Hobi!" vykřikl vyděšeně a doslova před něj spadl na kolena. Položil mu ruce na rameno a na bok aby s ním mohl zatřást, přestože věděl, že to nepomůže.

,,No tak, dýchej zhluboka! Nádech, výdech!" nerad to přiznával ale začínal panikařit. Nevěděl, co dělat a nemohl běžet pro pomoc.

Jen zoufale pozoroval bolest v jeho opocené, bledé tváři. Končetiny se mu třepaly a občas sebou také škubnul.

,,Prosím! Nezavírej oči! Poslouchej, nádech a výdech!" snažil se jak mohl a sundal ze sebe svou bílou mikinu co mu propůjčil sestra. Položil ho na záda a přikryl ho. Nevěděl, zda to mělo nějaký pozitivní účinem, ale víc udělat nemohl.

Nikdy si nepřipadal tak zbytečně, jako v tuto chvíli.

Měl už slzy v očích, stejně jako brunet který zoufale zarýval nehty do svého trička.

,,POMOC! PROSÍM!"