,,Neboj, bude v pořádku, musíš si teď vzít své léky," řekla Rose konejšivě, když mu pomohla zpět do lůžka.

Yoongi jen v tichosti seděl, očka stále napuchlá od pláče.

Poté co k nim přiběhla nějaká zmatená sestřička, bruneta odvezli pryč. Nevěděl kde byl, nevěděl jak na tom byl. Mohl se jen modlit.

Opravdu se o něj bál. Vidět ho na podlaze a lapat po dechu. Určitě to jen tak nedostane z hlavy. Jen při tom pomyšlení mu po tváři steklo pár dalších slz.

Rose starostlivě naklonila hlavu a utřela jeho slzičky. ,,Neplač, bude v pořádku. Řekla jsem Jennnie, aby mi hned dala vědět, abys byl klidnější, dobře?" usmála se a položila mu na stůl malý plastový kelímek s prášky.

Yoongi nijak neodpověděl, ani se na ni nepodíval a jen si přitáhl nohy k tělu.

Proč se muselo tak krásné odpoledne pokazit? Bylo to jako znamení, které ho mělo vrátit zpět do reality. Říkalo, že už není žádná naděje. Nikdy nebudou žít normální život.

Frustrovaně položil hlavu na svá kolena a opět se ponořil do svých myšlenek. Jak mu mohl pomoct? Byla vůbec nějaká možnost?

V tu chvíli mu to cvaklo.

Rychle zvedl hlavu, jenže si uvědomil, že byla větší tma než byla předtím. Venku se stmívalo. Že by na chvíli usnul? Nebo se jen ponořil hluboko do svých myšlenek a přestal vnímat čas.

Natáhl se pro zvoneček, který měl vedle lůžka a hned zmáčkl tlačítko. Čekání mu přišlo nekonečné, přestože to ve výsledku bylo jen pár vteřin.

,,Děje se něco?" vydechla Rose zmateně.

,,Co Hoseok, víš už o něm něco?" zeptal se zoufale.

Rose s povzdechem přikývla. ,,Jo vím. Je v pořádku, ale teď odpočívá. Rozhodně nepřichází v úvahu, abys za ním teď šel, za chvíli bude večeře," řekla, jakoby přímo četla jeho myšlenky.

Černovlásek nespokojeně našpulil rty. Nebude klidný dokud ho neuvidí ale věděl, že opravdu potřeboval odpočinek. Pevně sevřel obě pěsti a podíval se na Rose.

,,Můžeš mi udělat nějaké testy navíc?"

°•°•°•°•°•°•

,,Yoongi, nesu snídani a—!" vykřikla Rose, když vešla na pokoj, jenže nečekala, že uvidí to, co uvidí.

Yoongi stál ne zemi, jednou rukou se opíral o lůžko a druhou se natahovat pro berle, které byly vedle. Ani nevěděla, kde se tam vzaly. Musely se tam objevit když byla na noční směně jiná sestra.

,,Co blbneš?! Rychle, sedni si zpátky!" vyhrkla vyděšeně a donutila ho si sednout hned po tom, co položila talíř s čerstvým rohlíkem, ale velmi podivně vypadající šunkou, na stolek. ,,Nemůžeš takhle utíkat z lůžka bez mého vědomí! A proč tu jsou ty berle?"

,,Poprosil jsem sestřičku co tu byla v noci, chci se jít podívat, jestli je Hobi v pořádku a s vozíkem je to na nic..." zamumlal trošku provinile.

Rose si zoufale povzdechla. ,,Víš, že je to nebezpečné, tvoje ruce tě ne vždycky poslouchají. Navíc jsi ani nejedl a neměl ranní léky," vytknula mu a položila talíř s jídlem do jeho klína.

,,Ale já nemám hlad, chci ho vidět! Včera jsem měl ruce celkem v pořádku! Prosím, pusť mě za ním!" vydechl prosebně.

,,Teď se najez a já zavolám Jennie. Když to povolí, můžeš za ním."

Na to Yoongi nadšeně zakýval hlavou. Opravdu ho chtěl vidět, aby se ujistil, že byl v pořádku. Nemohl v noci pořádně spát, protože jen přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby ho našel o něco později. Nebo nedej bože vůbec. Ta myšlenka ho děsila.

Pokusil se do sebe dostat co nejvíc jídla, aby měl nějaké plusové body od Rose. Neměl hlad ani chuť, ale věděl, že měl výhody, když snědl všechno.

°•°•°•°•°•

,,Vůbec nic jsi nesnědl, Hobi," povzdechla si Jennie, když mu brala talíř.

Hoseok seděl ve svém lůžku, zabalený v přikrývce s unaveným výrazem ve tváři. Neměl chuť k jídlu, což bylo očividné. Cítil se příšerně po tom množství prášků, které do něj dostali po jeho záchvatu. Jako obvykle.

Sám to nečekal. Umýval si ruce a najednou cítil, jak mu nestačil dech a bolest v hrudi udeřila jako kladivo na hřebík. Poté nic.

Pamatoval si však Yoongiho vystrašený a zoufalý křik o pomoc. Musel ho takto vidět a to si velmi vyčítal. Nemluvě o tom, že pokazil tak krásnou chvíli, kdy byl černovlásek ve svém živlu.

Jennie mohla jen hádat co se asi honilo jeho hlavou, proto mu položila ruku na rameno. ,,Hlavu vzhůru, Hobi. Ukaž zase ten svůj úsměv, vím, že ho ani tvůj záchvat neporazí," usmála se.

Brunet unaveně zvedl pohled, ale i tak se donutil k jemnému úsměvu. ,,Co Yoongi? Kdy za ním zase můžu jít?" optal se.

,,Poslední dva dny myslíš jen na něho, je to vůbec normální?" vydechla nevěřícně a podala mu malý kelímek s prášky, ,,doktor mi nařídil tě nikam nepouštět až do oběda. Musíš mít klidový režim, kvůli tvému srdci, al—"

,,Prosím! Chci ho jít navštívit hned! Doktor se to přece nedozví, když mu to neřekneš!"

Ona jen zavrtěla hlavou. ,,Nic takového. Ale kdyby jsi mě nechal domluvit, tak bys v—"

Bohužel její slova opět někdo přerušil. Dveře se rozrazily a tam nebyl nikdo jiný než Yoongi spolu s Rose.

,,Hoseokie!" vykřikl nadšeně, když viděl, že seděl na lůžku, živý.

Vyšší nadšeně zvedl hlavu. ,,Yoongi!" chtěl seskočit z postele, ale Jennie ho zastavila.

,,Ani krok. Máš klidový režim, zpátky pod peřinu!" přikázal mu, načež on nespokojeně zakoulel očima.

,,Na to jak je kardiologie nudné oddělení, to dnes docela žije," uchechtla se Rose a zavezla Yoongiho blíž k jeho lůžku. Ráda opět viděla ten Yoongiho úsměv. Dříve byl vzácný, ale co na něj vysvitlo slunce, jménem Hoseok, smál se častěji a mnohem upřímněji. Nikdo by neřekl že se znali teprve třetí den.

,,Ts, vy na té neurologické nemáte co říkat!" sykla Jennie dotčeně. Rosie se jí jako vždy, jen vysmála do tváře, proto se rozhodla nepřidávat dříví do ohně.

,,Mate čas do oběda, ale poslouchejte pravidla!" řekla Jennie přísně. ,,Hoseok se ani nehne z lůžka a Yoongi nebude běhat kolem. Budete v klidu a pokud budete něco potřebovat, zazvoníte na zvonek," ukázala na malé červené tlačítko co viselo nad lůžkem a poté je přísně zpražila pohledem, ,,jasné?"

Oba jen nejistě zakývali hlavou, načež Rose pobaveně pozvedla obočí. ,,Tak tak. Musím se vrátit na naše oddělení, tak tu nedělej ostudu, Yoongi," s těmito slovy se ona i Jennie odebraly z pokoje.

Když se zavřely dveře, chvíli bylo ticho. Hoseok se podíval na menšího černovláska. Koukal na něj jako malé koťátko se slzami v očích, ale ani nedutal.

,,Copak?" vydechl nechápavě a posunul se víc ke kraji, aby k němu byl o něco blíž.

,,J-já se hrozně b-bál," zakoktal plačtivě, ,,n-nemohl jsem n-nic dělat, a-ani b-běžet p-pro pomoc..."

Vyšší nevěřícně naklonil hlavu. Nečekal, že ho uvidí brečet. Kvůli němu nikdy nikdo takto nebrečel.

Dojetím se usmál a natáhl k němu ruku, přičemž mu hlavou pokynul, aby šel k němu.

Yoongi zaváhal, ale poté se chytil jeho dlaně a s pomocí se přesunul na lůžko. Pomalu a opatrně na něj vlezl, jak mu jeho téměř ochablé končetiny povolily. Neváhal ani chvíli a pevně ho obejmul kolem krku. Potřeboval nějakou jistotu, že byl opravdu v pořádku.

Pomalu si začal uvědomovat, jak moc mu za dva dny přirostl k srdci. Sám byl překvapený.

Hoseok byl nejdříve zaskočený, ale s radostí mu objetí opětoval. ,,Všechno je v pořádku, dobře? Nebyl to můj první záchvat. A nebude ani poslední," řekl s úsměvem.

,,A to mě děsí..."

Nakonec spolu strávili velmi klidné a příjemné dopoledne. Hoseok se svěřil s jeho nevolností a únavě, kvůli všem těm práškům navíc. Nebyl hloupý. Bylo to na něm poznat.

,,Měl by sis odpočinout. Vypadáš hrozně."

,,Miluju tvou upřímnost, ale nechci tě nechat samotného, je to depresivní."

,,Jako všechno na Vánocích a nemocnici, heh. Ale kdo říkal že odejdu?"

Pár slov a bylo to. Za chvíli už Hoseok tiše chrupkal s hlavou v Yoongiho klíně, nohy na opačné straně, na svém vlastním polštáři, zatímco Yoongi jen klidně seděl a sledoval nějaký program v televizi. Jemně ho přitom vískal ve vlasech a hrál si s těmi jemnými kudrlinkami.

Vůbec mu nevadilo takhle být. Měl rád to příjemné ticho, když věděl, že byl brunet v klidu.

Měl aspoň čas přemýšlet. Za dva dny byl Štědrý den. Měl by mu vymyslet nějaký dárek? Jenže kde ho vzít? V kantýně koupí jen jídlo. Možná kdyby zavolal matce, něco by mu sehnala. Ne že by tak moc stál o její přítomnost, ale chtěl mu udělat radost. Měl by jí však zavolat co nejdřív, protože další den, dvacátého třetího, bude všechno zavřené. Rozhodl se, že jí zavolat odpoledne.

,,Hoši, oběd!" vykřikla Jennie, která bez klepání vtrhla do pokoje.

Hoseok zmateně zvedl hlavu a několikrát se rozhlédl kolem sebe, než se zcela vrátil ke svým smyslům. Naopak černovlásek jen otočil hlavu, protože k ní seděl zády.

Ani jeden z nich nebyl nadšený, protože to znamenalo, že se musel Yoongi vrátit. Trvalo to však jen do doby než si všiml, že nesla místo polévky a hlavního jídla dvě polévky.

,,S Rosie jsme se rozhodlyHo, že si Yoongi výjimečně může sníst oběd tady," řekla s důrazem na slovo výjimečně a položila oba talíře na stůl v rohu pokoje.

Chlapci se na sebe nadšeně podívali a slov nebylo třeba.

Jennie mezitím donesla i hlavní jídla a položila je opět na stolek. ,,Snězte si to u stolu, ale opatrně. Hoseok nebude dělat žádné namáhavé pohyby a Yoongi si dá majzla, je vám to jasné?"

Oba nadšeně přikývl a pomalu se přesunuli ke stolu. Hoseok se postavil, pomalu, jak mu bylo přikázáno a společně s Yoongim, kterého pevně chytil za ruce, aby neupadl, si šli sednout.

Nebylo to zrovna jídlo podle jejich představ, ale společnost toho druhého opravdu vylepšila atmosféru. Povídali si mnohem víc než jedli, protože to k jídlu moc nebylo.

Když se vrátila Jennie, aby jídlo odnesla, vrátili se zpět na lůžko. Seděli naproti sobě a nerušeně pokračovali v přirozené konverzaci.

Bylo to jakoby se svět kolem opět zastavil a oba na chvíli zapomněli na problémy, které měli.

Bohužel opravdu jen na chvíli, protože se vrátila Rose, aby Yoongiho odvezla na další vyšetření. Řekli si krátké, zklamané sbohem, ale věděli, že to dnes ještě nebylo naposledy.