Při západu slunce
Jsme spolu stály
Ruku v ruce
si lásku přísahali

Jak je to dlouho Lásko?
Jak je to dlouho kdy jsme tu spolu naposledy seděli a sledovaly jak paprsky slunce zbarvují mraky a oblohu do jedinečných odstínů. Drželi jsme se za ruce a snily o lepší budoucnosti. Naše naivní představi jak spolu utečeme od všeho co nás tu omezovalo a budeme žít tak jak jsme vždycky chtěli. Spolu. Tohle bylo naše místo. Tady jsme se scházeli a šeptaly si ty nejsladší slůvka.

Och, jak jsme byly blahové miláčku, a naše sny ještě víc.

Teď tu sedím sama a povoluji stavidla svým slzám jenž jsem celý den držela. V rukou držím poslední dopis co mi přišel. Pár řádků co zhroutili můj svět do základů a naše sny se změnili v kráter po výbuchu. Po výbuchu armádní miny, jenž tě připravila o život.

Slíbila jsi mi, že se v pořádku vrátíš a svobodné si najdeme nějaký útulný kout světa kde se pro nás dvě zastaví čas. Měli jsme se tam ukrýt jedna druhé v náručí a navždy zůstat spojeny jako dva dílky co se konečně našli.

Hladila jsi něžně klapky piana
Bříšky prstů od večera do rána
Tóny skladeb, tiché měkké
Jak zpěvy sirén vabivé

Nechce se mi ani věřit, že tě už nikdy neuslyším hrát tu naší na tvé milované piano. Občas jsem si pokládala otázku jestli tu svojí černou krásku nemiluješ víc než mě. To je ale dávno, tyhle myšlenky mě přešli v momentě kdy jsi jí kvůli mě opustila a narukovala.

Byla jsi křehká duše, umělkyně s velkou budoucností ve svém oboru a toho všeho ses vzdala aby jsi nám mohla zařídit budoucnost. Nechala si mě tu a jediné co mi tu po tobě zbylo aby mi dělalo společnost je tvé piano s kterým jsem se věčně přetahovala o tvou pozornost. Záviděla jsem jak něžně se ho dotýkáš ale ty jsi mi to vždycky vynahradila. Nechtěla jsi aby se ani jedna z tvých lásek cítila zanedbávaná. Tak teď jsme na tom obě stejně. Snad mě od někud sleduješ a já se ti o ní postarám, protože neuplyne den kdybych se na něj nepodívala a neviděla tě za ním sedět s tím dokonalým úsměvem, který jsem si zamilovala na první pohled.

Och, jak jsem byla naivní.

V tom úsměvu jsem našla své štěstí a s ním i odešlo někam, kde už ho nikdo nenajde. Ty jsi byla ale nádherná celá. Dlouhé vlnité kaštanové vlasy do kterých jsem tak ráda zapletala prsty. Rudé plné rty, které jsem tak ráda líbala. Svůdné křivky tvého těla, které nikdo jiný nemohl obdivovat a laskat jako já.
Byla jsi jak čarovná víla oplývající nadpozemskou éterickou krásou v jejíchž stínu vše okolo bledne a splývá v nevýraznou šeď.

Medailon ztracený
Do písku vnořený
Na krku vysel roky
Teď po něm zbyly jen stopy

Co se asi stálo s tím medailonem jak jsem ti dala před odjezdem. Přijede s tvým tělem nebo je někde ztracený v prachu u cesty kde jsi umřela? Měl tě ochraňovat ale očividně selhal. Neuhlídal tě.

O tom se v dopise nepíše, to vím jistě protože jsem těch několik prokletých řádku četla pořád stále dokola ve snaze, že se cokoliv změní. Že zjistím nějakou chybu, jak jsem něco špatně přečetla nebo si blbě vyložila ale pokaždé je obsah stejný. Přišla jsem o tebe a to tak daleko, že nebudu mít šanci se ani pořádně rozloučit, protože v momentu kdy bych vkročila na tvůj pohřeb by udělaly ostudu a vyhnaly by mě.

Jak často ti říkaly ať mě necháš jít? Jak často tě tvá rodina přemlouvala ať se vzdáš našeho vztahu?
Jsem prý tvoje prokletí, nula od nikud co ti jen kazí život. Možná měli pravdu, protože nebýt mě sedíš dole u vás za piánem a pilně trénuješ.
Jenže ty si potkala mě, holku co neměla nic a plnými doušky si vychutnávala život.
Teď už to nedělám.
Každá má myšlenka patří tobě a teď tu sedím a přemýšlím jak bez tebe zvládnu žít. Nejraději bych to teď a tady skončila. Skočila do hlubin nebo vzala nůž ale ty byl ses za mě potom styděla. Byla by jsi zklamaná a to je to poslední co bych chtěla. Nikdy bych neudělala nic kvůli čemu by ses tak musela cítit.

Vzpomínala jsi tam na mě? Na naše první setkání?
Bylo ti tehdy sladkých sedmnáct a já byla rebel u kterého se radši na věk neptají. Nesla sis nové noty pro svou poslední soutěž a já kouřila na rohu ulice, vždycky jsi ten zlozvyk nenáviděla. Přestala jsem kvůli tobě ještě předtím než jsi mi dala šanci ale to už ti taky nikdy neřeknu. Ty sis asi ještě pořád myslela, že jsem přestala kvůli financím.

Och, i ty jsi tenkrát byla tak naivní.

Kvůli tvým oříškovím očím jsem se zbavila většiny svých zlozvyků. Chtěla jsem se stát tou nejlepší verzí sebe sama. Být někým koho se nebudeš stydět představit rodičům a hlavně někým s kým ti nebude líto strávit zbytek života.

Vrazily jsme do sebe a já ti pak nabídla odvoz domů, když začalo pršet. Cesta přes půl města je na motorce přece jenom rychlejší. Už tehdy jsem věděla, že tě chci. Že tě k životu potřebuju víc než dýchání. Půjčila jsem ti svojí bundu aby jsi víc už nepromokla a do kapsy strčila lístek s mým číslem.
Takhle to vlastně všechno začalo. Staly se z nás kamarádky a po půl roce dokonce i přítelkyně.
Do teď vlastně nevím, co jsi na mě vyděla ale něco určitě jo, protože ten rok s tebou bylo nejúžasnější období mého života. To přiznám s čistým svědomím a i vědomím jak bude jeho zbytek, v porovnání s tím rokem, mizerný.

Byla jsi a pořád jsi mou spřízněnou duši. Druhou půlkou mě samotné a i mého srdce. Byla jsi můj jin a já tvůj jang. Tak rozdílné a přesto jsme k sobě seděli lépe než ty nejpřesnější díly.

A proto tu teď jsem, největší drsňák v okolí sedí na vrcholku útesu a zalyká se vlastními vzlyky. Je ze mě nepoužitelná ubrečená troska, která v dlani svírá zmuchlaný kus papíru jako by to bylo její záchranné lano. Poslední vlákno které mě s tebou spojuje.
Co jen bych dala za to tě moc znovu spatřit. Vzdala bych se možnosti s tebou mluvit, vídat se i jen setkat pokud by ses vrátila živá a zdravá. Klidně bych se utrpěla v bolesti z toho, že tu jsi a já tě nemůže mít jen abys byla šťastná.

Podobné myšlenky se mi v hlavě opakovaly stále dokola v nekonečné smyčce zatím co jsem v zajetí smutku likvidovala flašku vodky.
Chtěla jsem se spít do němoty a na okamžik zapomenout na to jak moc mě bolí ta půlka srdce co my zbyla.

* * *

Na druhé straně světa jedna zamilovaná pianistka sleduje tvář své lásky v medailonu, který od ní dostala a nemá ani tušení jakou proradnou lest vymyslela její rodina aby je rozdělily. Oznámení o jejím úmrtí bylo totiž tak pravdivé jako prohlášení, že dub má růžové listí.