Hoseok se posadil a rozespale protáhl své polámané tělo ze spánku. Bylo dvacátého třetího prosince, den před Vánoci. Přinutil se k jemnému úsměvu, přestože mu do smíchu nebylo.

Svěsil nohy přes okraj lůžka a chvíli jen koukal na krásný výhled na město ve východu slunce.

Měl hlavu plnou věcí. Yoongi. Jeho nehybná postava po tom, co se dozvěděl, že ho rodiče opustili. Srdceryvný pláč a škuby jeho těla. Všechno měl v paměti.

Slíbili si, že se odsud dostanou společně, ale v posledních hodinách se to zdálo více a více nereálné.

,,Je mi to líto, Hobi. Tvé srdce vydrží jen pár dnů, možná ani ne do Nového roku. Hledáme ti srdce, ale stále bez výsledku."

Tohle mu včera pověděl doktor, když se vrátil od Yoongiho. Poruší jejich slib a nechá tu černovláska samotného? Cítil se příšerně.

,,Budeš tu beze mě v pořádku, Yoongi?" zeptal se sám sebe. ,,Někdo na tebe musí dohlížet, abys neztrácel naději"

Nevěděl, zda mu to měl říct. Chtěl, aby si užil Vánoce. Ty dva dny jeho srdce určitě vydrží a oni zažijí ty nejlepší Vánoce, co kdy měli. Muselo vydržet.

,,Hobi, nesu tvé ranní léky!"

°•°•°•°•°•

,,Pomalu si přitáhni nohy k tělu, Yoongi. To je ono," usmála se fyzioterapeutka, když Yoongi pomalu přitáhl nohy k tělu. Stálo ho to celkem dost úsilí, ale věděl, že pokud chtěl dnes vidět Hobiho, musel se snažit. Rose by ho jinak nepustila.

,,Zvedni ruce před sebe. Vypadá to dobře. Jsi trošku pomalejší, ale ta akutní obrna odezněla. Buď na sebe opatrný a vyvaruj se dalším psychickým výkyvům," řekla se svým oblíbeným příjemným úsměvem, který snad nikdy neopouštěl její tvář. Poté odešla se slovy, že podá Rose zprávu.

Yoongi si unaveně oddechl a opřel se o hlavu lůžka. ,,Jako bych svým emocím mohl poroučet," zamumlal otráveně a zabodl pohled do neurčitého bodu na protější stěně.

Cítil se příšerně po tom, co se emočně zhroutil, přímo před brunetem. Patetické. Kéž bych se zvládnul víc ovládnout...

Nedokázal si to vysvětlit. S rodiči přeci nevycházel, nikdy. Nikdy nezahodili možnost mu dokázat, že byl slabý, nemožný a zklamání celou rodinu. Proč tedy tak reagoval? Možná šok?

,,Yoongi, snídaně!" vykřikla Rose, co naběhla na pokoj se zažloutlým talířem v ruce. Typická nemocniční snídaně. Dva suché rohlíky, rozteklý kus másla a malá marmeláda jako z levného hotelu.

Jako vždy musel nejdřív zapít léky a poté dělat, že měl velkou chuť k jídlu. Chtěla už odejít, ale na poslední chvíli si na něco vzpomněl a zavolal ji zpět. ,,Rosie!"

,,Copak?"

,,Co moje testy?" zeptal se.

Žena nejistě odklonila pohled a podívala se do země. ,,Jsou pozitivní. Jsi vhodný dárce pro jeho srdce," řekla tiše. Viděla jak se jeho očka rozzářila a právě toho se obávala.

,,Ať tě ale ani nenapadne nic hloupého, Yoongi. Hoseok má sice slabé srdce, ale velmi upřímné a hřejivé. Zničilo by ho, kdyby měl tvé srdce. Nechceš přece, aby se do konce života trápil, že ne?"

Černovlásek provinile sklopil tvář. To nechtěl. Chtěl, aby žil, ale i s tím dokonalým úsměvem. Chtěl, aby byl šťastný.

,,No vidíš," usmála se a pohladila ho po rameni, ,,najdou mu zdravé srdce, uvidíš."

°•°•°•°•°•°

,,Jaký nejlepší vánoční dárek jsi kdy dostal?" zeptal se Hoseok, zatímco spolu seděli na černovláskově lůžku.

Yoongi zamyšleně naklonil hlavu. Nikdy moc dárků nedostával, jen obyčejné věci, jako ponožky a svetry. Bylo mu to však většinou jedno a smířil se s tím. Také to byl jeden z důvodu proč Vánoce neprožíval jako ostatní děti.

Matně si však vzpomněl na jediný dárek od svých rodičů, který mu opravdu udělal radost, až je měl chuť obejmout.

,,Dostal jsem tři lekce klavíru," odpověděl po chvíli.

,,Jen tři?" vydechl překvapeně. ,,Chceš mi říct, že to co umíš ses naučil za tři lekce?!"

Pobaveně zavrtěl hlavou. ,,Naučili mě základy a pak jsem se učil sám. Nikdy jsem klavír neměl, ale ve škole byl velmi vstřícný učitel hudebky. Nechal mě hrát na školní klavíru a pomáhal mi s počátečními chybami," vysvětlil jednoduše.

,,I tak je hustý. Čekal jsem, že jsi měl několik soukromých hodin klavíru týdně, " zahihňal se.

,,Co nejlepšího jsi kdy dostal ty?" Zeptal se, aby konečně odvrátil konverzaci od sebe. Také byl ale zvědavý, co mohl dostat v domově pro děti.

Zamyšleně se podrbal na zátylku, přičemž si černovláska prohlédl od hlavy až k patě.

Nechápal proč to dělal, než konečně řekl svou volbu.

,,Tebe."

,,M-mě?" vydechl překvapeně.

Vyšší pyšně přikývl. ,,Vždycky jsem chtěl malé, černé koťátko, co hraje na klavír a je věčně unavené," provokativně ho štípnul do tváře, zatímco pozoroval jak studem rudnul jako rajčátko.

,,Sám si kotě!" zasyčel dotčeně. Co to bylo za pocit? Znovu... Něco v žaludku se mu pohnulo a postupně to přecházelo do jeho hrudi. Proč se to dělo jen v jeho blízkosti?

,,Nekoukej tak na mě, " zahihňal se a položil mu obě ruce na ramena. Bylo roztomilé jak z nervozity odmítal oční kontakt. ,,Radši se usměj, to ti sluší víc."

Bum. Bylo to jako další rána a on zrudl ještě víc. Vypadal jako poupátko a byl si toho moc dobře vědom. Chtěl něco říct, ale nebyl si jistý co. Slova se mu zasekla v krku, zvlášť když seděli naproti sobě, tváře kousek od sebe. Díval se mu do očí, jakoby skrze ně koukal přímo do jeho duše. Proč měl takovou potřebu zmenšit prostor mezi nimi?

Než však také stihl udělat, vyšší se odtáhl a promnul si tváře.

Ještě chvíli a propadl bych...

Zhluboka se nadechl a opět zvedl hlavu. ,,Jsem jen rád, že můžu trávit Vánoce s někým, jako jsi ty. Dává mi to vánoční atmosféru, která mi posledních pár let chyběla," dodal s úsměvem.

Yoongi zmateně zamrkal. ,,A-ale jak... já...?"

,,Ano, ty," zahihňal se. ,,Vánoce má člověk trávit s někým, koho má rád a v tom je jejich smysl. Známe se sice pár dní, ale cítím, že ti můžu věřit snad se vším," v průběhu svého monologu vzal papírová kočičí ouška, která ležela na stolku a opatrně je napasoval na jeho hlavu, mezi černé vlásky. ,,Malé kotě, co mi zpříjemňuje Vánoce v téhle cvokárně."

Nevěřil by, že to bylo možné, ale rudá v jeho tvářích se ještě zvýraznila. Nedokázal rozpojit oční kontakt s těma krásnýma oříškovýma očima.

Bohužel celá tato chvíle byla přerušena, když Jennie vyběhla na pokoj. ,,Hobi, dorazily obědy a ty nikde! Koukej sypat, vrchní sestra už zuří!"

°•°•°•°•°

Yoongi se se znuděným výrazem ve tváři hrabal ve svém jídle. Brambory a suchý plátek masa. Velmi výživné.

Nedokázal se stejně soustředit na jídlo, když v jeho hlavě vládl takový chaos. Stále myslel na to, co mu před pár chvílemi Hoseok řekl. Opravdu mu dělal lepší Vánoce, nebo to byla planá slova?

,,Ani pro tebe nemám dárek..." zamumlal si sám pro sebe a podíval se z okna. Výhled mu kazila od pohledu chladná mlha, která zakrývala město.

Jemně si přiložil dlaň na hruď, pomalým a trhavým pohybem. Tak rád by mu dal své srdce. K čemu mu bylo zdravé srdce, když byla jen otázka času než jeho tělo vypoví službu? Věděl, že tímto tempem měl čas tak pár měsíců. Co potom?

Zůstane připoutaný k lůžku? Jaký byl tedy smysl?

Bude si se zdravým srdcem ležet na lůžku do konce života a Hoseok do té doby zemře? Chtěl věřit, že mu najdou srdce, doufal v to, ale pokud měli doteď takové problémy, jaká je možnost, že se to stihne?

Sklopil pohled do svého talíře, přesněji na příbor, který držel v téměř ochablých rukou.

Odložil vidličku a chytil nůž do obou rukou. Přestože ho téměř neposlouchaly, zvládl je zvednou do úrovně svého hrdla.

Stačí jedna správná rána a Hobi bude volný... jeho trápení skončí.

Bylo to to jediné co se mu v tuto chvíli honilo hlavou. Stále držel tupý nůž pevně, ale jeho ruce zůstávaly na místě.

Zhluboka se nadechl, ale než stihl cokoli udělat, zaslechl kliku. Zděšením upustil nůž na bílé povlečení a otočil hlavou, aby věděl kdo přišel. Překvapivě to byla Rosie s odpoledním léky. Opravdu už jedl tak dlouho?

,,Pořád jsi nedojedl? To tě mám nakrmit?" zasmála se, zatímco pokládala kalíšek s léky na jeho stolek. ,,Vypadáš jako bych tě zastihla při něčem nelegálním, je všechno v pohodě?"

Nejistě přikývl. ,,Víš jen... nemám pro Hobiho žádný dárek a nevím co mu dát... Vánoce jsou už zítra," zamumlal.

Rose zamyšleně naklonila hlavu. ,,Nemusí to být nic hmotného, protože tady to nebude mít téměř žádnou cenu. Určitě něco vymyslíš," usmála se a odešla. Očividně byla ve spěchu, ale to byly sestřičky často.

Zoufale si povzdechl a opět pohlédl na nůž, co ležel v jeho klíně. Jak měl něco vymyslet? Dříve uměl kreslit, ale už téměř neudržel tužku. Na kytaru by už nic nezahrál.

Dlouhou dobu jen zamyšleně koukal do prázdna, než konečně dostal nápad. Natáhl se ke stolku, vytáhl linkovaný blok a propisku. Okamžitě se dal do práce, přestože věděl, že přečíst to po něm bude nadlidský úkol.

To zvládnu, opakoval si jako kolovrátek.

Toho dne už se neviděli. Yoongi měl téměř celé odpoledne rehabilitace, ale hlavně ho navštívila sociální pracovnice, která za něj měla převzít zodpovědnost než bude plnoletý. Hoseok měl naopak další vyšetření. I tak oba po celou dobu mysleli jen na toho druhého a říkali si, jak by se radši schovali někam mimo dezinfekční pach.

Byl to den před Vánoci. Den který většina lidí tráví se svou rodinou při přípravách na Štědrý večer. V nemocnici to však neplatilo.

Brunet ten večer zalehl do lůžka po celém náročném dní. Byl unavený, jak fyzicky tak psychicky. Věděl, že jediná osoba, která by ho zvládla rozveselit byl Yoongi, ale bylo už pozdě. Jennie by ho zabila, kdyby to jen navrhnul.

Otočil se na bok a přitáhl si kolena k tělu, aby je mohl obejmout.

,,Mám jen pár dní... cítím se špatně, že tě tu nechávám," slyšel své hlasité srdce až v krku. Také cítil jak mělký byl jeho vlastní dech. Nedokázal téměř vyjít schody a doktoři mu zakázali opustit budovu, kvůli chladu. Jako pták v bílé kleci.

,,Pro mě už není úniku," zašeptal naprosto smířený se svým osudem, ,,ale ty to zvládneš. Najdou způsob jak tě vyléčit a ty si budeš moct znovu užívat života."

Mušle se pousmát. Viděl jasně před očima, jak se Yoongi s úsměvem procházel po parku a v rukou držel zbrusu novou kytaru.

,,Ty si to zasloužíš, musíš žít."