,,Opravdu tam musím?" zamumlal černovlásek dost otráveným tónem, zatímco míjeli jeden nemocniční pokoj za druhým.

Jeho dotaz mířil k sestřičce v čisté bílé košili, dokonale vyžehlené. Byla hubená a opravdu krásná. Pevně držela madla invalidního vozíčku, na kterém chlapec seděl a vedla ho vpřed.

,,Ano, Yoongi, za pár dnů jsou Vánoce a nemocnice vám zařídila hezké dílničky. Na chvíli se uvolníš, možná se s někým seznámíš... uvidíš, bude tě to bavit," zahihňala se a jemně pohladila jeho hebké vlásky.

Yoongi jen zakoulel očima a bez jakékoli odpovědi dal tvrdohlavě ruce na svou hruď, do kříže.

Neměl náladu se s nikým vidět. Neměl náladu se socializovat. Neměl náladu na nějaké dílničky, ale hlavně neměl vánoční náladu.

Nikdo se mu nemohl divit. V nemocnici byl už téměř měsíc. Kromě pár samolepek na oknech bylo všechno depresivně bílé. Oschlé kytky na chodbách, ani obraz ředitele v jasně červeném rámu nenahradí vánoční barvy.

Letošní Vánoce pro něj změnily význam. Nechtěl je. Věděl, že jeho rodina na něj nemyslí a užívají si přípravy bez něj. Mohl se tvářit jak otráveně chtěl, ale bylo mu to líto, když ani přátelé za ním nechodili. Jediná výjimka byl jeho hyperaktivní kamarád Jimin. Na rozdíl do ostatních mu aspoň jednou denně napsal a minimálně jednou týdně se stavil s čerstvými sušenkami.

Bohužel teď před Vánoci neměl čas. Nevyčítal mu nic, prostě to přijal, jak to bylo.

,,Rosie~ jsem unavený, nemůžeme to ještě otočit? Zajistím, aby ti Jimin příště donesl sušenky, když mě necháš jít spát," zafňukal, jako malé dítě.

Žena se jen zasmála: ,,Ale no tak, užiješ si to. Navíc je to jen na dvě hodinky, pak musíš jít na další vyšetření."

Poraženecky svěsil ramena a zadíval se na svůj odraz v zrcadle, které bylo přímo před ním. Nesnášel zrcadla ve výtahu. Ukazovalo jen odpornou pravdu.

Jeho tváře byly hubenější než bývaly, všechno staré oblečení mu padalo. Ztratil nejen motivaci do každodenního života, ale hlavně volnost. Nemohl nikam.

Jak patetické. Ještě před půl rokem by ho nenapadlo, že takto dopadne. Světle modré nemocniční úbor, bílé nazouváky a jako doplněk, invalidní vozík a žilní kanyla v ruce.

Byl rád že se dostal z lůžka na vozík. Nemohl se jen tak sbalit a odejít. Jako pták v bílé kleci, která byla perfektně vyčištěná dezinfekcí.

,,Slyšíš už ty koledy?" přerušila znovu jeho myšlenky.

Vrácení do reality to nebylo příjemné. Objevili se v obrovské společenské místnosti. Všude byly nalepená vánoční světýlka, ozdoby, dokonce i nějaké dětské kresby na oknech. Pobíhalo zde několik sestřiček, které se staraly o své pacienty a některé měly dokonce košile špinavé od barev, flitrů a třpytek. Věkové rozmezí bylo různé. Převládaly děti, ale našli se zde i senioři a dospělí. Všichni ve stejných róbách. Ani veselá vánoční hudba nedokázala přebít tu monotónní a depresivní atmosféru.

Po chvíli už seděl u stolů. Před ním několik plechů s nejlevnějším vánočním cukrovím, které měl zdobit kupovanými tubovými barvičkami.

,,Chvíli tě tu nechám. Až budeš chtít k jinému stolu, mávni na mě," usmála se a po jemném dotyku na rameni odběhla ke skupině sestřiček, které stály u oken.

Otráveně zakoulel očima a několik minut jen tupě zíral před sebe.

Kolik mi je? Pět? Tohle je potupný...

,,Um, hej, ty černovlasej" ozval se nějaký hlas. Zvedl hlavu a pohledem se setkal s hnědovlasým klukem, co seděl naproti němu.

Mohl mít kolem šestnácti let, což by znamenalo že byl stejně starý. Samozřejmě stejné nemocniční oblečení. Jeho vlasy byly lehce kudrnaté, oči mu zářily. Nezvykle na někoho, kdo trávil své Vánoce v nemocnici.

Jeho hlas ho však opět vytrhl z myšlenek: ,,Podal bys mi to černé zdobítko?"

Nechápavě naklonil hlavu, ale když viděl, že ukazoval k jeho dlani, pochopil. Přímo pod rukama měl to co potřeboval. Uchopil malou tubičku černé barvy a podal mu ji.

,,Díky," ušklíbl se a dál si vesele zdobil své cukroví.

Yoongi si nemohl pomoct, ale nedokázal z něj spustit oči. Měl výrazné, ale okouzlující rysy ve tváři.

Brunet po chvíli vycítil ten pár krásných hnědých očí a zvedl hlavu ,,Děje se něco?"

On jen zavrtěl hlavou a odvrátil pohled pryč. Cítil se trapně, že ho nachytal jak na něj koukal.

Druhý se chtěl vrátit ke zdobení, ale místo toho si ho začal prohlížet podobně, jako on před chvílí. Černé jemné vlásky, celkem hezky upravené, které ještě zdůrazňovaly bledost jeho tváře. Roztomilý nos, krásné plné rty a tmavá okouzlující očka. Také si všiml že nic netvořil, což bylo divné když byli na vánočních dílnách.

,,Chceš podat nějaký konkrétní tvar?" zeptal se po chvíli. Rád se seznamoval s novými lidmi a tento klučina vypadal dost zajímavě na to, aby se o konverzaci s ním ucházel.

,,Nemám chuť nic tvořit..." odpověděl jednoduše.

,,To já taky ne, ale sníst je, je velká motivace," zahihňal se a podal mu cukroví ve tvaru hvězdy. ,,Jen se do toho pusť, je to uklidňující"

Yoongi nejistě semkl rty. Nechtěl nic dělat. Původně měl v plánu pořádat stávku proti své účasti na téhle akci. Měl své důvody.

Nakonec vzal bílou tubu s cukrovou polevou a pokusil se tvar obtáhnout. Bohužel se mu velmi třepaly ruce. Obrys byl kostrbatý a spousta polevy skončila na podložce. Ne že by byl překvapený, ale byl z toho skleslý.

,,Hlavu vzhůru, ty barvy mají špatnou konzistenci, vůbec to není tvou rukou," ozval se brunet povzbudivě a podal mu červenou barvu, ,, a navíc stejně o nic nejde. Jen zabiješ čas a pak si smlsneš."

Opět zaváhal, ale barvu si vzal. Ten kluk byl zajímavý, ale nedokázal přesně popsat v čem.

,,Jinak já jsem Hoseok," představil se a přes stůl mu podal ruku. Yoongi ze slušnosti přijal.

,,Yoongi..."

Hoseok se spokojeně zatetelil. Způsob kterým mluvil byl roztomilý. Snažil se znít klidně, ale viděl, že byl nervózní. ,,Moc mě těší. Jak dlouho tu jsi?" zeptal se.

,,Měsíc, ty?"

,,Pár dní," odpověděl a položil ruce na stůl před sebe. ,,Proč jsi tu tak dlouho?"

Černovlásek krátce váhal ale nakonec se rozhodl odpovědět. ,,Ochabují mi končetiny a nikdo neví proč. Jen mě tahají po vyšetřeních ale zatím vlastně na nic nepřišli," odpověděl.

Hoseok si nemohl pomoct ale cítil k němu lítost. Věděl že ji nepotřeboval, že lítostí opovrhoval.

,,To mě mrzí. Já čekám na transplantaci srdce," řekl na oplátku aby vyrovnali účty.

,,Kdy máš termín?" zeptal se. Ne že by ho to tolik zajímalo, ale ta otázka z jeho úst vyklouzla sama.

Na to se brunet jen pobaveně uchechtl: ,,Nemám srdce, natožpak termín," odvětil a natáhl se pro nový kousek cukroví, který mohl začít zdobit.

Yoongi chápavě zakýval hlavou a chtěl pokračovat v naplňujícím koukání do zdi, ale nečekal že bude jejich konverzace pokračovat.

,,Je to tady celkem fajn nemyslíš? Když neslavíš s rodinou"

,,Za tebou rodina nechodí?" zeptal se překvapeně.

Brunet zavrtěl hlavou: ,,Jsem z dětského domova, nemám rodinu," řekl celkem klidně, jakoby to byla samozřejmost.

,,Chápu. Za mnou pro změnu nechodí. Čekám až se mě úplně zbaví," zamumlal Yoongi, zatímco si hrál s barevnou tubou. ,,Nesnáším Vánoce"

,,Nesnášíš Vánoce, nebo nesnášíš způsob jakým je slavíš?" zeptal se ho, čímž si konečně získal plnou černovláskovu pozornost.

Co to bylo za otázku a co tím myslel? On nesnášel Vánoce od jak živa. S rodinou je moc neslavili, protože si s ním nerozuměli a kamarádi mu to nikdy nenahradili. Ano, dávali si vánoční dárky, ale strávený čas nejde nahradit levným šamponem a vánočními ponožkami.

Díval se na něj jako na svatý obrázek, což přišlo brunetovi vtipné. Z určitého úhlu i roztomilé. Vypadal jako zmatené koťátko.

,,Nech to být," zasmál se a podal mu jeden svůj ozdobený kousek cukroví ,,radši ochutnej, ta poleva je opravdu dobrá"

Chvíli váhal, ale nakonec si ho vzal. Měl pravdu. Poleva byla sladká, což se dalo čekat. Jediné co mu však chybělo byla chuť k jídlu. Nechtěl být nezdvořilý, proto ten kousek snědl.

Seděli tam několik dalších minut, při kterých vedli docela přirozeně se rozvíjející konverzaci. U toho zdobili sladké, tedy Yoongi se snažil. Jak se zmínil, ztrácel cit v končetinách a manipulovat s tou malou tubičkou pro něj byl téměř nadlidský úkol.

Hoseok ho i přes to neustále chválil jako jeho vlastní bratr. Yoongi si nemohl pomoct, ale cítil jak jeho tváře sem tam chytily rudou barvičku.

,,Pojďme jinam, támhle to vypadá o něco zajímavěji!" vyhrkl Hoseok a ukázal na poloprázdný stůl na druhé straně.

Než se stihl menší vůbec vzpamatovat, brunet chytil madla jeho vozíku a dovezl ho ke stolku, který ho tak moc zaujal.

Vyráběly se zde čelenky. Seděly tu hlavně menší dívky, ale to Hoseok nebral jako překážku.

Yoongi byl docela otrávený že měl dělat další práci s jemnou motorikou. Na druhou stranu ho bavilo se zájmem sledovat, jak vyšší zaujatě tvořil papírovou čelenku. Připomínalo to kočičí ouška.

,,Nebudeš nic vyrábět?" vyrušil ho z jeho myšlenek.

,,Ne, nemám na to nervy," odpověděl a unaveně položil hlavu na stůl. Co by dal za krátký odpočinek. Věděl že druhý měl dost práce a zábavy, proto se rozhodl na chvíli zavřít oči.

Najednou však ucítil nějaký kontakt ve svých vlasech. Nemusel být Einstein, aby mu došlo co to bylo.

Zmateně zvedl pohled, ale když uviděl ten dokonalý a dojatý úsměv na jeho tváři, nedovolil si říct ani slovo.

,,Teď jsi pravé koťátko," zahihňal se a upravil jeho černé vlásky tak, aby byly papírová ouška vidět co nejlépe.

Jen je zkontroloval lehkým dotekem a sám se musel nepostřehnutelně pousmát. Nebyl si jistý proč, ale udělalo mu to docela radost, přestože by to nepřiznal. Už to byla doba co mu někdo něco vlastnoručně vyrobil.

,,Teď vypadám jakoby mi bylo pět..." zamumlal.

,,Nemáš mít tak kulaté roztomilé tvářičky," zahihňal se a jemně ho štípnul do tváře.

Černovlásek trošku zaraženě pootevřel ústa. Co to bylo za pocit, který dobýval jeho žaludek? Nikdy nic takového necítil, tak proč právě teď...