,,Co kdybychom šli někam ven na vzduch?" zeptal se plný energie. Druhý nechápal jak mohl být tak veselý a energický když on sám sotva držel oči otevřené.

,,Není to tak dlouho jsem ti řekl, že nemůžu chodit," namítl a prstem poklepal na svůj ošoupaný vozík.

,,To přece není žádná překážka. Já se o tebe zvládnu postarat" řekl a vyskočil ze svého místa.

Člověk by řekl, že někdo se slabým srdcem by měl být víc v klidu, ale Yoongi neměl ani energii na to, aby ho nějak zastavil.

Vyvezl ho z místnosti a zamířil světlými chodbami pryč z budovy . ,,Znám tu jedno krásné místo. Svítí tam sluníčko a je tam příjemné místo na sezení," pokračoval po cestě. Na recepci si půjčili nemocniční mikiny pro pacienty a vyšli ven.

,,Zima..." zakňučel nespokojeně a promnul si paže po kterých mu běhala husí kůže.

Hoseok překvapeně zamrkal. Jemu samotnému bylo teplo, proto takovou informaci nečekal. Na to že byl prosinec, bylo docela teplo. Tak jako tak ho nemohl nechat aby mu byla zima. Rozhlédl se a uviděl mladý pár, co stál po nedalekém stromem. Spokojeně se ušklíbl. ,,Za chvíli jsem tady."

Menší zmateně zvedl hlavu, ale to už byl černovlásek u mladého páru.

,,Dobrý den, víte měl bych jednu prosbu!" vydechl s úsměvem a když dostal jejich pozornost, ukázal prstem na zmateného Yoongiho na vozíčku. ,,Má příšernou smrtelnou nemoc, opravdu hroznou a je hodně náchylný na zimu" spustil takovou spleť lží o tom, jak je pro černovláska nebezpečné být venku.

Yoongi na něj koukal s otevřenou pusou, ale než se vzpamatoval, kolem ramen měl tmavou bundu, která byla snad o tři čísla větší než by potřeboval.

,,P-počkej"

,,Zapni si to až ke krku, ať mi tady neumrzneš," přerušil ho a pokračoval v cestě. ,,Už jsme skoro tam, podívej!" řekl a ukázal směrem před sebe.

Zvedl hlavu a uviděl vysoký jehličnatý strom, pod kterým byly dvě lavičky s malým dřevěným stolkem. Vedla tam cestička vytvořená z pár plochých kamenů. Těžko uvěřit, že se něco takového nacházelo uprostřed nemocnice.

Bohužel černovlásek už v tom viděl první problém. ,,Je tam tráva, zničíš mi kolečka," odsekl.

Nad tím se druhý vůbec nezamýšlel. Neuvědomil si že s vozíkem se tam jen tak nedostane. Zamyšleně nakrčil nos a podíval se na menšího chlapce. ,,Kolik vážíš?"

,,C-cože?"

,,Kolik?"

,,Hodně!" sykl a složil ruce na prsou.

Hoseok ho dovezl na konec cesty, odkud vedla jen tráva, čili s vozíkem dál nemohli.

,,Nevyšly ti výpočty," ušklíbl se Yoongi, jenže jen co to dořekl ho vyšší zvedl do náruče a vydal se trávou k místu kam si chtěli sednout. Nesl ho jako princeznu.

,,C-co blbneš?! Polož mě! Zničíš si záda, nebo možná i srdce!" okřikl ho, ačkoli se na něj více nalepil. Bál se, že by ho pustil, i když by to nepřiznal.

Vyšší jen pobaveně zavrtěl hlavou. ,,Nemocniční strava se na tobě podepsala. I děti z onkologie váží víc" zavtipkoval trošku nevhodnou poznámkou. Posadil ho na lavičku a vzal místo vedle něj. ,,Je to tu hezké ne?"

Yoongi se rozhlédl a přitáhl si své ochablé nohy k tělu. ,,Uhm..." přitakal souhlasně. Nebyl moc zvyklý chodit ven, nemluvě o tom zvláštním pocitu, že neměl svůj vozík.

,,Chodíš sem často?" zeptal se.

,,Jop. Sestřička vždycky ví kde mě hledat"

Pro Yoongiho to byla docela příjemná změna. Celé jeho dny byly monotónní, živá duše ho nepřišla navštívit a kvůli pocitu samoty odmítal chodit ven. Bylo to po dlouhé době co se mu venku líbilo. Že by tenhle kluk kterého před hodinou poznal zvládl zaplnit tu prázdnotu?

To tak tak. Sám sobě se vysmál a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu.

Hoseok vedl konverzaci tak, aby se více poznali. Ani nevěděl proč, ale chtěl si z něj udělat nového přítele, protože moc lidí v jejich věku v nemocnici nepotkal.

,,Možná bychom měli jít, jsme tu docela dlouho" vydechl a vyskočil na nohy. Chtěl ho vzít do náruče jako předtím, ale Yoongi ho zastavil.

,,Počkej!" vyhrkl, aby se znovu nemusel ocitnout s nohama nad zemí, ,,k-když mi trošku pomůžeš, dojdu t-tam sám" zamumlal. Cítil se trapně, že potřeboval pomoc, ale znělo to lépe než se opět nechat nosit.

Brunet překvapeně pozvedl obočí. ,,Když říkáš," řekl a natáhl k němu ruku. Nejdříve jeho dlaň chytil jemně ale když ucítil ten třes, pochopil, že jeho chůze nebude jen tak. Stisk upevnil a pomohl mu na nohy. ,,Budu tě přidržovat, ale kdyby něco, řekni," ujistil ho.

Menší stydlivě přikývl. Nemohl si pomoct ale jeho starostlivost ho uváděla do rozpaků. Dlouho se nestalo, že by mu někdo věnoval takovou pozornost a to se znali sotva pár hodiny.

Cítil jeho velkou dlaň jak ho chytila kolem pasu, což mu k vlastnímu překvapení dodalo jistotu. Aniž by si to uvědomil, více se o něj opřel a pomalými kroky došli k jeho vozíku.

,,Promiň, že tak otravuju," zamumlal zahanbeně.

Hoseok však jen zavrtěl hlavou. ,,Naopak, jsem rád že ještě můžeš chodit!" Vydechl nadšeně a opět se s ním vydal směrem k budově ze které přišli. ,,Nezáleží na tom jak vážné je tvoje onemocnění, dokud jsi to nevzdal," usmál se.

,,Já už to vzdal. Nemohou moji nemoc diagnostikovat na tož, aby mě vyléčili," opáčil stroze a přitáhl si propůjčenou bundu více ke krku. Neměl naději. Už to byl téměř rok od doby co si poprvé uvědomil, že nemůže pořádně držet tužku. Že se mu nohy zamotávají do sebe.

Kde byl teď? Bez pomoci neudělá ani krok. Nedokáže pořádně držet ani lžíci, aniž by mu podala zpět do talíře. Neměl kde brát naději.

Brunet s povzdechem zavrtěl hlavou. ,,Já tě chápu, ale nesmíš to vzdát. Navíc jsou Vánoce, pojďme si je společné užít"

Yoongi na jeho slova překvapeně zvedl hlavu. ,,S-společně?" Zopakoval. Vůbec ho nezajímaly řeči o tom, že se neměl vzdávat, ale překvapil ho jeho dovětek. Proč by kdokoli chtěl trávit Vánoce s někým, kdo nemůže ani chodit.

,,Společně," ucedil s úsměvem ,,celkem se mi líbíš Yoongi. Pochybuji, že najdu lepší osobu, se kterou na tak hrozném místě, jako je nemocnice, můžu trávit Vánoce"

Opravdu teď jeho srdce vynechalo několik úderů? Co byl ten zvláštní pocit v břiše. Nedokázal to popsat. Nikdo mu nikdy neřekl něco takového.

Jen brunet viděl, jak rudá měl ouška. Roztomilé, pomyslel si a pokračoval v cestě.

Celou dobu bylo příjemné ticho, než vešli do budovy a dolehl na ně ruch nemocnice. Také volání dvou specifických sester.

,,Yoongi! Díky bohu, tady jsi!" zaslechli hlas vyděšené blonďaté sestřičky, která kličkovala kolem pacientů jejich směrem. Za patami měla další mladou ženu v uhlazené bílé košili. Krásné tmavé vlasy, vyčesané do culíku.

,,Ups, my se zapomněli ohlásit" uvědomil se Hoseok tak tiše, že to slyšel jen Yoongi. Ten se tomu jen zahihňal, protože dlouho neviděl Rose takhle neklidnou.

,,Nemůžete nám takhle utíkat! Pan Min nemůže chodit, sakra!" sykla ta druhá.

,,Pan Min se konečně uvolnil," dodal brunet pobaveně a upravil papírová kočičí ouška, která stále zdobila jeho hlavičku. ,,Neboj, Jennie, dával jsem na něj pozor. Byli jsme jen chvíli na čerstvém vzduchu."

,,Ale měli jste tvořit vánoční ozdoby a-"

,,Klid, Jen, naštěstí se nic nestalo," povzdechla si Rose a trošku si upravila vlasy, co se jí po zmateném běhání po budově pocuchaly. ,,Musíme na to CTčko, Yoongi, tamní sestřička se po nás shání," řekla a převzala do bruneta madla vozíku.

Hoseok otráveně zakoulel očima, ale poté schval ruce za záda ,,Měj se Yoongi!" Zakřičel na něj a spokojeně složil ruce na prsou. Doufal, že se na něj ještě otočit a zamával nazpět ale bohužel tak neudělal. Trošku ho to zamrzelo, ale nemohl vědět, že byl jen moc stydlivý na to, aby tak udělal.

,,Našel sis konečně kamaráda?" Zeptala se s úsměvem Rose.

Chlapec neodpověděl, jen stydlivě sklopil hlavu, aby nebylo vidět jak měl růžové tvářičky.

Toho dne si Yoongi našel prvního přítele za svůj pobyt v nemocnici. To ještě ani jedné z nich nevěděli jak si navzájem otočí životy vzhůru nohama.

°•°•°•°•°

,,Yoongi, zase jsi nic nesnědl," okřikla ho Rose, když viděla nedotčený rohlík namáhaných máslem.

,,Nemám hlad..." odpověděl a přitáhl si přikrývku víc ke krku. Každé ráno větrali na všech pokojích a kvůli tomu se vždy cítil jako na Sibiři.

Ona si jen povzdechla a konečně přešla k důvodu proč přišla. ,,Odeberu ti krev, doktor chce další testy."

Věděl, co měl dělat, proto si vyhrnul rukáv a nedobrovolně vytáhl ruku zpod přikrývky.

Rose si připravila všechny věci a soustředěně otevřela jehlu. Když však chtěla zabodnout kousek kovu do jeho bledé kůže, dveře se s hlasitým bouchnutím rozrazily.

,,Yoongi!" vykřikl Hoseok, který se objevil v pokoji.

,,Au, sakra!" vydechla Rose, když se nedopatřením píchla do prstu, aniž by Yoongiho kůže byla dotčena.

Brunet překvapeně pozvedl obočí, ale zpoza něj vykoukla Jennie. ,,Není ti nic Rosie?" Zeptala se starostlivě, ale zároveň ji celá situace pobavila.

,,Máte štěstí, že ta jehla byla čistá," odsekla a otřela si krev z prstu do buničiny. ,,Neumíte klepat?"

,,Promiň, " zamumlala druhá a jemně bruneta lepla přes hlavu. ,,Tohle je nemocnice, ne holubník, Hobi, musíš klepat!"

On jen omluvně zakýval hlavou, ale jelikož mu to bylo úplně bylo jedno, přeskočil rovnou k jeho lůžku. ,,Jak se ti spalo? Kde máš ouška?" zahihňal se.

Yoongi byl tak zaskočený jeho energií, že si ani nevšiml, že Rose už provedla další, tentokrát úspěšný, odběr.

Jak může mít tolik energie takto po ránu?

,,N-nic moc a o-ouška mám v šuplíku," odpověděl a ukázal na malý noční stolek vedle něj.

,,Můžu ho vzít ven?" zeptal se směrem k blondýnce, která si uklízela pomůcky z odběru.

Opatrně odložila jehlu a hodila ji do malého kontejneru. Poté zvedla pohled na černovláska, který vypadal trošku zmatený v čase. ,,Chceš jít Yoongi?" zeptala se. Věděla, že Yoongi byl po ránu nepříjemný, otrávený, unavený a absolutně nepoužitelný pro jakoukoli spolupráci. Proto ji velmi překvapila jeho odpověď.

,,Půjdu."