“To si děláš...to nemyslíš vážně!” rozkřikl se zoufale Gabriel na Boha, sedícího v křesle.  “Trochu pošťou- chnout? Jak to chceš udělat? A krom toho, to už jsme zkoušeli a kdy to naposled vyšlo?” vztekal se dál. Bůh kývl hlavou.

“No...náhodou, párkrát se to i povedlo, ne?”

Gabriel zuřivě vydechl a opřel se o stůl.

“Romeo a Julie, Jack a Rose, Quasimodo a Esmeralda, Anna Karenina a Alexandr Karenin a to jsme jen u těch fiktivních,” začal vypočítávat na prstech.

Bůh protočil očima, než prohlásil: “Já jsem koneckonců Bůh, takže si můžu dělat, co chci. Třeba je trochu pošťouchnout. Co takhle menší aférka? To přece utužuje vztahy, ne?”

Hned se nadšeně pustil do práce, takže už neslyšel, jak si Gabriel zhluboka povzdechl a zakryl si oči, aby neviděl tu katastrofu.