Tu zimu sněžilo opravdu hustě.

Vločky se zachytávaly i na Michalově šále, když nervózně přešlapoval před školou. Dneska to bylo ohromně důležité, byl totiž pátek a po víkendu začínaly vánoční prázdniny.

A tak dneska přinesl Adině kytku, kterou nervózně svíral v dlani. Měl to skvěle promyšlené, protože jestli se jí ta růže bude líbit, mohli by se během prázdnin vidět a jestli ne, tak může prostě utéct a další dva týdny se neuvidí.

Sykl. Svíral růži tak pevně, že se píchl o trn. V tu chvíli se ozval zvonek a ze školy se začali trousit žáci.
Rychle schoval květinu za záda.

“Ahoj,” oslovil Adinu a doufal, že není poznat, jak je nervózní.

“Ahoj,” usmála se. Než stačila říct cokoliv dalšího, podal jí Michael růži. Chvilku na ni nevěřícně zírala, než mu skočila kolem krku.

“Děkuju,” vyhrkla. Michal jen překvapeně stál, než se mu podařilo vykoktat: “A-a nechtěla by ses teda stavit u-u nás?”

Adina nadšeně souhlasila.

A tak byl večer a oni seděli na koberci v Michalově pokoji, opírali se zády o postel a potichu pozorovali obrázky na zdi. Oba si užívali ticho, které se třáslo něčím nevyřčeným. Nebylo ale potřeba říkat nic. Oba dva moc dobře věděli, o co jde, i když se báli to vyslovit nahlas.

“Víš co?” ozvala se Adina. Michal se na ni otočil.

“No?”

“Co kdybysme...co kdybysme si slíbili, že se sem vrátíme? Protože příští rok nám bude patnáct a oba půjdeme někam studovat a třeba někam odjedeme a třeba se už neuvidíme, takže...příští Vánoce tady. Slibuješ?”

“Slibuju,” přikývl Michal a v tu chvíli to vypadalo jako samozřejmost. Kdo mohl vědět, že za rok se jejich země převrátí vzhůru nohama a oba budou muset dospět a zapomenout na dětské sliby rychleji, než si mysleli.