Adina se podívala na hodiny, ten večer už po sedmé. Zhluboka si povzdechla.

“Utíkej spát, Mari,” otočila se na svou dcerku. Ta už byla v pyžamu a seděla u kuchyňského stolu, jako by nebylo skoro jedenáct hodin. Zvedla hlavu od omalovánek.

“Ale přijde mi tatínek přečíst pohádku?”

Adina zaváhala.
“Nevím, broučku. Asi ne. Mám ti ji přečíst já?” zeptala se klidně. Mariana zavrtěla hlavou.

“Ty neumíš číst pohádky, mami,” prohlásila. “Kde vlastně tatínek je? Včera mi taky žádnou pohádku nepřečetl. Přišel domů, když už jsem spala, že jo?” zeptala se. Adina se zarazila. Lhát vlastnímu dítěti jí vadilo, ale teď to bude lepší.

“Ano, přišel pozdě večer a ráno musel zase brzo do práce,” odpověděla a doufala, že se jí moc netřese hlas. Mari naštěstí kývla hlavou a bez dalších dotazů se odebrala do postýlky.

Adina vydechla a složila obličej do dlaní. Její manžel se od včerejška neukázal. Moc dobře věděla, kde je. Nová známost. Prý kamarádka z práce. Prudce se zvedla ze židle a zamířila ke kredenci, odkud vytáhla láhev vína. Chvilku si ji zkoumavě prohlížela, potom ji položila zpátky a vyndala vodku, která stála na poličce hned vedle. S povzdechem si nalila do Marianina kelímku na čištění zubů, protože všechny skleničky byly špinavé ve dřezu.

Přemýšlela, co bude dělat. Promluvit si. Ne, to už tu bylo. Nic to nevyřeší. Něco ji napadlo. Připadalo jí to jako naprostá šílenost, ale zároveň jediná správná možnost. Bude muset být odvážná.

Odpolední slunce pražilo na parkoviště před kancelářskou budovou. Adina zamkla auto, naposledy se ohlédla za Mari v dětské sedačce a vyrazila k budově. Prošla přes recepci a vyjela výtahem do druhého patra. Věděla přesně, kam jde.

Než vystoupila z výtahu, musela zamrkat, aby zahnala slzy. Teď si nemohla dovolit být slabá.
Rozhodně došla k Michaelovu stolu. Překvapeně k ní zvedl hlavu.

“A-ahoj lásko, co tady děláš?” vykoktal. Adina se zhluboka nadechla.

“Takhle to dál nejde. Končím. Nejsme tak blbý, jak si myslíš, ani Mari není tak naivní. Tady jsou rozvodový papíry, uvidíme se u soudu.” Praštila mu papíry o stůl. Hlas se jí třásl vzteky, ale zvládla to. Otočila se a se zdviženou hlavou odešla, než jí stačil říct jen půl slova. Dokázala to.

“Kam teď pojedeme, mami?” zeptala se Mari, když už zase seděly v autě. Adina se zamyslela, než se usmála.

“Kam bys chtěla?”

“Najít novýho tátu. Nějakýho lepšího,” prohlásila. Adina se musela zasmát. Na svých šest let byla Mari někdy opravdu trefná.

“Tak jedeme,” řekla Adina a otočila klíčkem v motoru. “Táta asi prostě nebyl ten pravej.”