Leželi v trávě a poslouchali cvrčky. Vzduch voněl třešněmi a suchou trávou, létem. Adina si položila hlavu na Mikeovu hruď. Přitáhl si ji ještě blíž, aniž by spustil oči z hvězdného nebe. Pro sebe si mumlal čísla.

Rozhodl se spočítat hvězdy, protože jestli zítra zemře, chtěl aspoň vědět, kolik malých světélek na obloze mu bude dávat pozor na Adinu.

“...dvě stě padesát osm, dvě stě padesát devět, dvě stě še-”

“Co bude?” přerušila ho tichým hlasem Adina. Obrátil k ní pohled.

“Kdy myslíš? Zítra? Za pár let? Po válce?”

“Všechno z toho. Třeba za pár let...vrátíš se? Nebo na tebe budu čekat už napořád, až do smrti doufat, že se jednou znovu objevíš?” V jejím hlase byla slyšet tichá panika.

Mike si povzdechl. “Neber to takhle. Dnes se tím netrap. Jsme tady spolu a o to jde, ne?”

Celou dobu skoro šeptali, i když tu nebyl nikdo, kdo by je slyšel. Báli se, že kdyby mluvili moc nahlas, rozbili by tuhle křehkou chvíli.

Adina neodpověděla. Zavřela oči a zaposlouchala se do tlukotu Mikeova srdce. Cítila, jak ji hladí po vlasech. Snažila se vrýt si do paměti každý detail téhle malé chvilky. Trávu, kterou cítila pod zády, hvězdy na noční obloze, které se Mike snažil spočítat. Jeho prsty probírající se prameny jejích vlasů. Tu vůni, houkání vlaku v dálce, tlukot Mikeova srdce, každý malý detail si ukládala do vzpomínek.

Druhý den ho doprovodila na nádraží. Bylo brzy ráno, v londýnských uličkách byla ještě zima. Když viděl, jak se třese, půjčil jí svůj kabát.

Měla ho na sobě, když se tísnila mezi dalšími manželkami, milenkami a matkami, které mávaly odjíždějícímu vlaku.

Nosila ho až do konce války. Když se v květnu vraceli vojáci, chodila každý den na nádraží. Doufala, že se tam jednou objeví i on.

Ten kabát nosila i po válce. Pánský béžový svršník s náprsní kapsou, ve které Mike zapomněl její fotografii. Nosila ho každý den a doufala, chovala tu poslední bláznivou naději, že ho jednoho dne zase potká.

Nikdo nevěděl, co mezi nimi bylo, takže Adina nikdy nedostala dopis o smrti vojína Michaela Centse.