Ship: Natiti
Kniha: WG
Postavy shipu: Natasha a Veriki
____________________________________

,,Víš co? Mám toho dost, čekáš ode mě něco co ti dát nemůžu, já nejsem materiál na šťastný, pohodový vztah plný duhy a sluníčka, já jsem agentka a bývalý špion, moje práce je sice nebezpečná, ale je to jediná věc na který mi záleží, a jestli si myslíš že bych se jí kvůli tobě vzdala, tak nevím co tu ještě děláš.''

To byly slova která Veriki Natasha řekla ten večer co se...ne moc v dobrém rozešly.

Seděla sama ve svém bytě s flaškou alkoholu a přemýšlela nad tím, proč ty hnusné věci vůbec říkala, pro Natashu sice byla práce jediná věc co znala a umělá víc než dobře, ale pro Veriki, pro ni by se vzdala i světa.

Jenže tenkrát vůbec nemyslela nad tím co říkala, až když si to uvědomila tak jen sledovala Veriki s kufrem odcházet ze dveří.

A zrovna když byla uprostřed sebelítosti a deprese jí zazvonil telefon, ta s trhnutím po něm chňapla a bez přemýšlení ho zvedla.

,,Veriki?'' Zeptala se s nadějí a čekala že se jí ozve, jenže místo toho se na druhé straně ozval slabý vzlyk.

,,Nat...ach bože Nat.'' Zavzlykala Metia z druhé strany a Natasha vstala na nohy jako pružina, celá napjatá a trochu i vyděšená.

,,Met? Metio co se stalo...kde je Veriki? Víš o ní něco? Je tam s tebou?'' Ptala se jí Nat a Metia se naplno rozbrečela, Natasha nesnášela když netušila o co jde, a navíc začínala mít strach že se stalo něco hrozného.

,,Nat...Veriki...ona umřela...zemřela před hodinou, já...chtěla jsem abys to věděla, vím jak moc ti na ní záleželo...promiň já...já musím jít.''

Řekla a típla jí to, Natasha chvíli jen stála uprostřed ticha svého bytu, než jí upadl mobil s ruky a s rachotem dopadl na zem, roztřesenou rukou se chytila první věci co měla u sebe, neboli židli, chvíli na ni jen civěla než s ní oběma rukama praštila o zem.

Potom co porozbíjela polovinu bytu si jen sedla na zem a rozbrečela se, nechala proudy slz stéct po její tváři a nechala svou bolest vyjít na povrch přes řev, který se rozhléhal zdmi budovy, ikdyž ona nebyla člověk, který by jen tak ukázal své skutečné city.

Litovala všeho co v minulosti udělala, litovala toho že Veriki vyhnala ze svého života, říkala si že kdyby to neudělala, možná by ještě žila, žila by s ní.

Později toho večera, kdy už neměla co vybrečet, jen seděla na zemi a hleděla z okna ven, kde jí sníh bičoval do oken a kde nešlo vidět ani na jedinou budovu, začala vzpomínat na staré časy, a s poslední vzpomínkou na Veriki usla do bezesného spánku.