Vysoký mladý muž kráčel noční, zasněženou ulicí, ruce zabořené hluboko v kapsách teploučké, uvnitř kožešinové bundy. Hlavu zaraženou mezi svými rameny, křečovitě ztuhlými, povytáhnutými výše, než je jejich přirozená poloha, každičký sval v těle se tak snažil bránit protivně vlezlému chladu. Ač měl krk chráněný huňatou, bílo-šedou šálou, ledový vítr se mu nemilosrdně prodíral každičkou sebemenší skulinkou a páteří mu tak téměř v jednom kuse projíždělo nepříjemné zamrazení, otřesy byly vidět i pouhým okem.

Čerstvě napadlý a ničím nenarušený sníh mu křupal pod nohama. Zanechával za sebou jedinou vyšlapanou stezku v jinak liduprázdné ulici. Z postranní uličky se zničehonic ozvala plechově řinčivá rána, která se zvonivě rozlehla celou tichou a prázdnou ulicí. Škubl sebou, hlava se mu automaticky stočila oním směrem. Z uličky vyběhla černá toulavá kočka, nejspíš se tam v popelnici snažila najít něco k snědku. Pocítil, jak prudce mu bije srdce. Přišlo mu, že ho nečekaný šok trochu zahřál, vzápětí ovšem zafoukal ostrý poryv studeného větru a vyvedl ho tak z omylu.

Bradu zabořil hlouběji do šály a pokračoval v chůzi, blíž k domovu, kde ho čekalo kýžené hřejivé teplo. Nos zmražený tak, až měl pocit, že mu musí každou chvíli upadnout. Tváře už ani necítil, funěl si zhluboka do šály, aby mu obličej alespoň trochu ohřál vlastní horký dech.

Blikavé a ostřejší osvětlení ho nyní přinutilo zvednout zrak. Kýčovitě ozdobený dům všelijakými zuřivě blikajícími, světelnými řetězy ho oslnil, hrál všemi barvami, na předzahrádce stála dokonce menší zpodobenina celého Santova povozu... i se soby. Kousek od něj dva malí skřítci, balící dárek. Chvilku zaraženě postával, aby si celou cirkusově vyhlížející scénu prohlédl, přemýšlel, proč někdo za tuhle hrůzu vůbec vyhazuje peníze. Další závan větru ho odtrhl od monstrózní podívané, zakroutil nad celým podivným obrazem hlavou a spěšným krokem vyrazil za roh ulice, kde se už jen po pár metrech objeví jeho dům.

Ještě těch pár kroků k domovu se rozhlížel po vánočním osvětlení za okny a na domech v této ulici, zde bylo vše spořádané a nic nevyčnívalo z řady, ani nedýchalo extravagantností. Střídmé zdobení navozovalo příjemnou vánoční atmosféru, pocítil až dětskou radost, když si uvědomil, že za dva týdny jsou tady Vánoce. Mírně povyskočil a skoro se domů rozeběhl.

Poslední dva kroky a odbočil doprava k sedmipatrovému vysokému domu. Po pár venkovních schodech vběhl rychlostí blesku dovnitř, ihned ho přivítalo větší teplo. Schody bral až do nejvrchnějšího patra po dvou, občas po třech, výtah byl od rána mimo provoz, těšil se do vyhřátého bytu. Konečně strčil klíče do dveří a odemkl, okamžitě se na něj vyvalilo teplo a vůně domova. Zrovna když vstupoval do chodby, procházel kolem vchodových dveří o něco menší mladý muž s plnějšími tvářemi, objevil se mu úsměv na rtech a zjevily se tak ďolíčky, doteď skryté v jeho buclatých lících.

„Nazdar, ty zmrzlino!"s těmito slovy k němu o pár měsíců mladší kluk vystřel ruce a dlaněmi mu promrzlé tváře stiskl proti sobě, až se jeho plné rty našpulily. Teď vypadal jako kapr, bylo mu to vcelku jedno, obličejem mu totiž začalo prostupovat překrásně vřelé teplo. Přivřel oči a z úst mu uniklo slastné zamručení. S našpulenými rty se pokusil o jednoduchou větu, ale moc se mu to nepovedlo.

„To přšlo hod..."

„Cože?" rozesmál se hlasitě Jooheon, ďolíčky na tvářích se prohloubily a jeho už tak dost úzké oči zmizely jen ve dvě malinké uzounké štěrbinky, až si člověk říkal, že nemůže nic vidět.

„Že to přišlo vhod," zopakoval Hyungwon, když sevření dlaní mírně polevilo.

Tlak na tvářích byl menší, ale dlaně se jeho obličeje nepustily úplně. Oba chvíli stáli, ani se nehnuli, Hyungwon se snažil rozmrznout, měl nepříjemné tušení, že pokud se pohne, roztříští se. Když už měl pocit, že přišla dostatečná obleva, jal se rozepínání knoflíků na své bundě. Mladší kluk svěsil bez řečí obě ruce, otočil se na patě a zmizel někde v útrobách bytu.

Hyungwon měl pocit, že mu ústa zůstala zatuhlá v nepřirozeném šklebu a že má rty pořád jako kapr. Bezmyšlenkovitě si přejel po tváři a ústech, vše bylo kupodivu zpátky na svém místě, pocit ovšem přetrvával dál.

„Uvařil jsem čaj! Už jsem si říkal, kde se flákáte, že snad i vystydne, než dorazíte," ozvalo se tlumeně někde z kuchyně.

Hyngwon, již zbavený všech vrchních svršků, nazul papuče a přesunul se mlčky k vyhřívanému parapetu u okna. Paradoxně to bylo nejteplejší místo v bytě, i když se nacházelo před obrovskou skleněnou, okenní tabulí. Parapet byl široký, měkce polstrovaný a pod ním se ukrývalo největší topení v bytě. Člověk tak mohl i během dlouhých, zimních večerů sedět u okna, aniž by ho vyháněl chlad plížící se od namrzlého skla.

Než dopadl na měkoučký potah, všiml si venku na ulici pod oknem kolemjdoucí osoby, celé od hlavy až k patě zachumlané v tlustém kabátu, trochu škodolibě a vítězoslavně se z vyhřátého bytu ušklíbl, vůbec dotyčnému nezáviděl jeho boj s urputným větrem. Nohy vyhoupl nahoru a posadil se do tureckého sedu. Zavřel oči, do prokřehlého těla se mu již začínala vracet obvyklá teplota, zatetelil se, momentálně tím nejúžasnějším pocitem pod sluncem a zůstal nehnutě sedět.

Silný stisk na rameni ho přinutil opět oči otevřít.

„To ti mám dělat služku?" zeptal se s předstíraně naštvaným tónem Jooheon a podával mu horký hrnek s čajem.

V nose ho zašimrala ostřejší vůně zázvoru, mísila se se svěží vůní citrónu a nějaké další příměsi, kterou nedokázal úplně identifikovat... že by mango?

„A ty ní... nejseš?" zasmál se nahlas, vděčně objal dlaněmi vřelý hrnek a usrkl si.

Vstupní dveře se rozrazily a za hlasitého žuchnutí narazily do zdi, skleněná váza na stole na druhé straně stěny se nebezpečně zakymácela, ale ustála to. Ještě, že mu Jooheon předal hrnek s čajem, jinak by mu určitě vypadl z ruky. Při hlasitém vyrušení totiž nadskočil, jeho úzké oči se vyvalily do své největší velikosti, až Hyungwona zarazilo, že se dokážou zvětšit až do takové šíře. Hlasitě se rozesmál.

Velká voda v podobě nejmladšího obyvatele obrovského bytu, kde žilo pohromadě celkem sedm mladých mužů, se vřítila do obývacího pokoje. 175 centimetrů vysoké "dítě" si stačilo v chodbě zout pouze boty, ostatní věci odhazovalo až cestou, asi si dělalo cestičku, aby pak trefilo zpátky... Hyungwonova rozverná a asi teplem trochu otupělá mysl si prostě vybavila pohádku o perníkové chaloupce. Rozesmál se nad vlastní přihlouplou myšlenkou.

Changkyun mezitím dorazil až k nim a místo omluv jen hlasitě vykřikl: „Fuj, tam je tak otřesná kosa!"

Trochu zavrávoral, když u parapetu přibrzdil, pravým ramenem vrazil do Jooheona, popadl tlustou deku, složenou v rohu u okna, vyskočil nahoru, zabalil se do deky a zezadu se na sedícího muže přisál, rukama ho křečovitě objal. Hlavu mu následně přirazil obličejem k ničím nechráněnému, holému krku. Při ledovém zašimrání na zátylku, nejspíš Changkyunovým nosem, ucukl muž dopředu, přitom se trochu polil čajem, na tváři se mu objevil pobavený škleb.

Jooheon šťouchl nejmladšího kluka prstem do čela za jeho nevychovanost, pak se ale posadil nahoru těsně vedle nich, aby jim věnoval teplo vlastního těla, levou ruku přehodil Changkunovy kolem ramen a začal mu je třít. V tu samou chvíli se otevřely dveře od pokoje po jejich levé straně, vyšla z něj jedna velká hora svalů.

„Rodinné objetí!" vykřikl Wonho. A s výrazem nevinného dítěte, které právě dostalo dárek, po kterém toužilo ze všeho nejvíc, se na ně vrhl a svými obrovskými pažemi je všechny objal.

______________________________________________________

Tenhle oneshot mě napadl za jednoho zimního období, kdy mě dlouhé večery mnohdy nutí přemýšlet, což ve mně někdy vzbuzuje nostalgii a vzpomínky na doby, kdy jsem byla mladší a ještě bydlela s rodiči a svými dvěma bratry... a taky si někdy možná až příliš uvědomuju, že teď mě doma nemá kdo vítat, když se vracím, ať už z práce, nebo z venku, proto jim aj závidím, že jsou pořád spolu. :-D :-D Takže... další milá a sladká jednohubka... :-D :-D