Zděšeně se posadil na posteli, oči vytřeštěné dokořán, těkal jimi po pokoji, aby našel aspoň nějaký světlý bod, který by mu dal naději, že to byl opět jen děsivý sen. Stále měl pocit, že ty zářivé, žluto-oranžové oči vidí, jako by se mu vypálily do těch jeho, zvláštní pocit v břichu, připomínající, že se mu do něj ve snu zaryly tlusté drápy, v uších rezonance bestiálního řevu. Neprostupná tma se během pár sekund změnila v temné šero.

Skrze okno dopadl na podlahu pruh měsíčního světla, jak se černý noční závoj v podobě neprostupných mraků za oknem rozestoupil, aby udělal prostor jasnému měsíci, který se zrovna této noci nacházel ve své plné kráse. Světlo ozářilo pokoj tak, až se šero na malý moment úplně vytratilo, působilo to téměř magicky, nebýt děsu, který nyní sžíral celou jeho bytost, jistě by tento nádherný úkaz ocenil. Většího klidu mu osvětlená místnost nepřidala, srdce stále bilo jako o závod a nechtělo se utišit. Rozum věděl, že to byl jen hloupý, děsivý sen, emoce to však přijmout odmítaly.

Když se dostavilo mírné vzpamatování sklouzl pohledem na vedlejší postel, tam se totiž nacházel zdroj jeho bezpečí. Bylo to tak vždycky, stačil mu jediný pohled na něj a strach, i veškerá nervozita mizely. Vše se téměř ihned utápělo v jeho poklidné tváři a mohutnější postavě, která vyzařovala sílu a autoritu. Obojí dohromady působilo tak otcovsky, proto ho tak vlastně i často nazývali... táta.

Hyunwoo, o dva roky starší mladý muž, k němu ležel zády, peřina napůl přesahovala dolů na podlahu, zakrývala ho jen částečně. Zrovna se zavrtěl a přetočil na záda, začal něco mumlat. V dalším momentu vystřelil do sedu a znechuceným a dosti zděšeným tónem vykřikl: „Ale já to jíst nechci, mami!" Vzápětí se zmateně rozhlédl po pokoji, pohled mu utkvěl na druhém obyvateli pokoje a dost nejistě se zeptal: „Mami?" V následující vteřině ovšem přišlo uvědomění, koho má skutečně před očima a sám nad sebou se začal upřímně smát: „To byl teda sen, takový děs a přito..."

Větu však Hyunwoo nedokončil, odlesk měsíčního paprsku, který právě nanovo zalil pokoj, odhalil jeho oči, ve kterých již nebyla ani známka po pobavení z vlastního jednání, nyní se v nich zračily pouze obavy. Prudce vstal z postele, div se nepřerazil o peřinu, do které se mu mírně zamotalo levé chodidlo, trochu škobrtl, ale ustál to, ani ho to nijak nevzrušovalo. Stačily mu pouhé dva kroky a už stál u druhé postele, tak blízko. Hyunwoo se Jooheonovi zdál obrovský, jak nad ním v potemnělé místnosti čněl ve své plné výšce, široká záda korunovaná mohutnými rameny působila až majestátně. A Jooheon... on sám si připadal tak malý, jako dítě, vyděšené dítě, které probudil ošklivý sen, nebo možná nějaké to strašidlo pod postelí. Jeho duše byla nyní tolik podobná malému zranitelnému dítěti natahujícímu ruce ke svému otci, aby je zvedl, aby je držel v náručí a utišil. Hyunwoo se vyhoupl k němu na postel a matrace se pod jeho tíhou prohnula, ozval se zvuk jemného zapraskání dřeva, které nebylo na náhlou změnu váhy připraveno.

Kapka potu si v pramínku razila cestu po Jooheonově spánku, v očích neustále přetrvávající děs. Měl zimnici, tělo bylo horké, avšak pot studený, stékal mu po zádech, každičká mrazivá kapka tak způsobovala otřes těla. Chvěl se, ale nebyl schopný pohybu, aby se přikryl, otřel pot, aby se byť jen pohnul, byl stále paralyzovaný strachem z noční můry. Ošklivého snu, který se mu vracel již pátým dnem po sobě, nevěděl, co znamená, ani proč se mu zdá stále dokola, ani to, proč je tak nepřirozeně živý, neustále, noc, co noc... již si ho pamatoval nazpaměť.

Hyunwooa tak dvakrát během týdne vzbudil. První noc, když se mu noční můra zdála, vyjekl hrůzou ze spaní. Podruhé ho vzbudil nechtěně, když se po neschopnosti pohnout, což trvalo několik dlouhých a nekonečných minut, zvedl a chtěl dojít do koupelny, přitom zakopl o konferenční stolek a zapříčinil tak roztříštění porcelánové vázy, mělo to samozřejmě za následek takový hluk, že staršího probudil. Další tři noci raději již jen bez hnutí seděl, díval se na postel druhého a čekal, až strach z noční můry odezní. I když se tak pak přece jen stalo, zbytek noci měl velmi neklidný. Zoufale toužil po pokojné noci a plnohodnotném spánku.

Hyunwoo nyní seděl hned vedle něj a Jooheonovo nitro začalo křičet v touze po větší blízkosti, která by celé jeho bytosti dodala ten kýžený pocit bezpečí, který jí nyní tolik scházel, k pohybu se tělo ovšem nemělo. Starší však nečekal, jestli se k němu mladší přivine, pravou rukou ho rychle objal, levou přes jeho ramena přehodil peřinu, kterou obtočil i kolem sebe. Hřbetem ruky mu setřel studený pot z čela a pak jemně přinutil Jooheonovu hlavu, aby klesla na jeho hruď, levou ho přitom jemně poplácával, aby ho utišil.

„Nějaká noční můra?" zeptal se Hyunwoo do ticha.

Jooheon se schovával v jeho náruči, připomínal malé holátko, ukrývající se pod obrovskými perutěmi orlích křídel. Strach začal ustupovat, pocit ochrany mu konečně dovolil pohnout rukou, aby se mohl pevně chytit trička na Hyunwoově levém boku a stisknout látku tak silně, až se mu i přes ni zaryly nehty mírně do dlaně. Z úst mu unikl uvolněný výdech, přivinul se blíž k horkému tělu a objal ho i svou druhou rukou. Odpovědí mu byl silnější stisk a dlaň položená ve vlasech.

Hlavu měl uchem přitištěnou těsně pod bradou staršího, spočívala tak na jeho hrudi. Tlukot srdce Jooheonovi rezonoval v ušním bubínku, byl mírně zrychlený prudkým pohybem, který musel Hyunwoo vynaložit, když se předtím vymrštil z postele, přesto působil uklidňujícím dojmem. Jeho vlastní srdce stále bilo jako splašené, zdálo se, že se od nechtěného probuzení tempo vůbec nezměnilo. Buch, buch... buch, buch... bez dechu naslouchal tomuto poklidnému tlukotu druhého srdce, který se neustále mírně zklidňoval, až se nakonec ustálil do svého obvyklého tempa. Jooheonovo srdce se konečně začalo upokojovat také a snažilo se srovnat rychlost dle vzorce toho druhého, ač se mu to zatím úplně nedařilo. Strach byl na ústupu mnohem rychleji v mužově pevném objetí, než když se s ním vypořádával sám v noci předešlé.

„Co se ti to vůbec zdálo?" zeptal se Jooheon do ticha, když ho byla ústa konečně schopná poslechnout.

V hrudi pod jeho uchem to zabublalo smíchem a hlava mu tak párkrát od prsou staršího mírně odskočila.

„I když to mohlo podle mého prudkého probuzení vypadat jako noční můra, byla to vlastně jen moje máma, která mě nutila sníst mrkev, a já ji nechtěl, protože se mi z ní dělalo blbě. Což je dost divný... vždyť víš, že já mrkev nijak nediskriminuju."

Následovala druhá vlna smíchu a pobavení, způsobila tak Jooheonově hlavě, přilepené na hrudním koši další záchvěvy. Jooheon se také mírně usmál, vybavil si totiž, jak nyní vypadá tvář staršího. Při smíchu mu oči naprosto mizely jen ve dvě malé štěrbiny a jeho úsměv pokaždé zapříčinil, že působil mírně přihlouplým dojmem, na druhou stranu vypadal roztomile.

V pokoji se rozhostilo ticho, rušené jen tlukotem dvou srdcí, které vnímal intenzivně pouze Jooheon. Ticho nebylo tíživé, ani naplněné strachem, jak tomu bylo ještě před malinkou chvilkou. Běs, který v něm do té doby rezonoval, se mu nyní zdál tak cizí, jen taková směšná vzpomínka. Třes zmizel, další studený pot se již na těle netvořil, stisk prstů povolil, cítil pod nimi jen látku nasáklou vlastním potem, jako upomínku na ten, náhle tak vzdálený pocit beznaděje. Nechtěl staršímu způsobovat starosti, ale věděl, že čeká, zda se mu i on svěří. Znovu se ho nezeptal, jen ho držel, utěšoval a čekal. Jooheon přemýšlel, jestli mu říct pravdu o opakující se noční můře, nebo se tvářit, že to byl jen nějaký náhodný zlý sen. Nakonec se přece jen rozhodl vyjít s pravdou ven. Povyprávěl Hyunwoovi, nadále přilepený těsně na jeho těle, celý průběh noční můry do každičkého detailu...

******

Jooheona probudilo zhoupnutí matrace a nějaké klíště, které se na něj přisálo. Kdy jsem usnul? Neměl nejmenší tušení, kdy a jak odpadl, ani co se s ním dělo pak. Prostě spal ve své posteli, řádně uložený.

„Jooheone, vstávej," zašeptal mu do ucha Minhyuk a prohrábl mu vlasy, „máme toho před dnešním koncertem zase hromadu. Dáš si kafe?"

„Hmm..." vydal ze sebe Jooheon pouze chraptivé, rozespalé zamručení na souhlas, aniž by tušil na co reaguje.

„Vstávej..." zašeptal znovu Minhyuk.

„Hm?" broukl Jooheon, stále neschopný pochopit význam slov.

„Jooheone, vstávej" další Minhyukovo zašeptání těsně u ucha, až pocítil zašimrání a tělem mu projelo zamrazení.

„Co?" hlesl Jooheon, slova se tentokrát začala formovat jasně.

„Vstaneš, když ti donesu kafe?" řekl Minhyuk sladce.

„Hm..." zamručel znovu Jooheon, tentokrát už na souhlas.

„Dobře, tak já ti ho donesu... americano?" ujistil se ještě Minhyuk.

„Jo," Jooheon byl konečně schopný konkrétnějšího výrazu.

„Dobře."

Následovalo další hrábnutí do vlasů, Minhyuk se na něj ještě jednou natiskl, jako by ho chtěl rozmáčknout v náručí... byl to přesně takový ten úkaz, jako když má člověk nutkání, rozdrtit láskou mrňavé štěně kvůli jeho rozkošnosti. Nepřekáželo mu to, vlastně si jeho náklonnost užíval, Jooheon měl rád dotyky a tělesný kontakt, kluci to moc dobře věděli. Navíc si zvykl, že pro něj má zrovna Minhyuk velkou slabost a dává to najevo naprosto bez rozpaků... i když musel uznat, že jeho samotného to občas do rozpaků dostávalo.

Minhyuk po posledním stisku seskočil z postele a bez dalšího slova opustil místnost. Jooheon naplno rozlepil oči a rozhlédl se po pokoji, Hyunwoo, druhý obyvatel pokoje se zde nenacházel, jeho postel byla prázdná a ustlaná.

******

Jooheon se právě nacházel v koupelně, zrovna si čistil zuby. Již nachystaný do postele, pěkně v pyžamu, které sestávalo z černých tepláků a šedé mikiny s kapucí, kterou měl nyní naraženou na hlavě. Díval se na svůj odraz v zrcadle. Další úžasný koncert byl za nimi, publikum bylo skvělé a všichni ze sebe vydali to nejlepší, byl šťastný.

Jak se tak na sebe chvíli díval, tvář mu začala opadat, uvědomil si, že za moment ulehne do postele a v jeho nitru se začaly ozývat zárodky strachu, že i dnes v noci by se mu mohl zdát zase ten sen. Až teď si uvědomil, jak je vyčerpaný, moc toho díky opakující se noční můře nenaspal, nebylo se tedy čemu divit. Únava na něj dopadla bez varování spolu s běsem, který se mu snesl na ramena jako hladový, odporný sup. Rád by se konečně pořádně vyspal. Na čele se mu začaly tvořit malinké krůpěje potu, jak se v emocích vzedmuly vzpomínky na to, co by mohlo po ulehnutí následovat. To je směšné, že se bojím jít spát, pomyslel si a posměšně se na sebe ušklíbl.

Zhasl a potichu otevíral dveře zpátky do pokoje, aby náhodou nevzbudil jeho druhého obyvatele. Když je ale tím nejtišším možným způsobem otevřel, zůstal překvapeně stát mezi futry. Starší totiž ležel v jeho posteli, nohy přes kotníky pohodlně překřížené v ruce mobil a zaujatě do něj zíral. Jooheon předpokládal, že Hyunwoo už bude dávno spát, protože usínal už cestou autem na hotel, a protože on se v koupelně zdržel tak 45 minut, jestli ne déle. Za jiných okolností by se nad jeho počínáním tedy ani nepozastavil, ale souhrn všech okolností mu dával jistotu, že prostě spát musí a ani tomu nemůže být jinak.

„Pojď se podívat, dívám se na videa z koncertu, fanoušci samozřejmě nahodili jako první ty nejvtipnější momentky," ozvalo se z postele, aniž by Hyunwoo zvedl zrak. „A tenhle sestřih je tak dobře upravenej! Jak tam sebou Minhyuk fláknul nebylo samo o sobě tak vtipný, ale tady u toho brečím smíchy."

Jooheon mírně zaváhal, nechtěl staršího ukracovat o spánek, kterého v tyto koncertní dny ani moc neměli, na druhou stranu se v něm ozvala i jeho sobečtější část. Mírné rozptýlení před spaním by mu mohlo navodit lepší náladu a třeba by pak usínal pokojně. Nakonec tedy zavřel dveře do koupelny a už si chtěl přilehnout k druhému.

„Nezhasneš? Co když usneme?" zeptal se ho starší a zvedl k němu oči.

Jooheon se tedy zastavil v chystaném skoku na postel, mírně zavrávoral, jak nečekaným přerušením ztratil balanc, zvednutá noha mu v rovnováze nijak nepomohla, tudíž to neustál a nepříliš ladně padl před starším přímo na koleno.

„Zas tak dobrej jsem dneska nebyl, nemusíš se mi klanět" pronesl se zdviženým obočím Hyunwoo.

Jooheon se jen ušklíbl, posbíral se ze země a zamířil k vypínači. Zhasl a konečně zalehl vedle staršího, vlastně spíš na něj, hlavu si odložil na jeho rameno, přehodil přes něj ruku a začal nahlížet do mobilu. Po necelých dvou minutách se mu začaly klížit oči. Poklidný tlukot srdce, který mu jemně bušil do ušního bubínku, pravidelné oddychování staršího, které bylo jako jemně zpívaná, rytmická ukolébavka a pocit naprostého bezpečí, to vše přivolalo spánek tak rychle, až si téměř nestihl všimnout, že vlastně usíná.

„Moje bezpečí" vydechl ještě téměř neslyšně, než se ponořil do poklidného spánku, ve kterém ho v útržkovitém snu kolébal v náručí obrovský, měkký medvěd. 

_______________________________________________________

Po strááááášně dlouhé době jsem dopsala tenhle oneshot. Nějak jsem neměla furt nápad, jak ho dokončit, začátek se mi psal jedna báseň, ale na konci to nějak drhlo... navíc já a ten můj čas na psaní....

P.S.: A tohle jsem si nemohla odpustit, část z videa, kdy Minhyuk budil Jooheona... nemohla jsem si odpustit, abych tuhle scénku nepřepsat do povídky, když se mi tam tááák hodila. :-D Ale... Minhyuk se tam nasral úplně sám, původně tam vůbec být neměl. :-D :-D