Je to jakoby pokračování k první jednodílovce o Delphi,některé věci a fakta navazují,ale ne moc.

Delphi seděla na zemi v tureckém sedu. Měla na sobě jen krátké černé tričko,černé kraťasy a byla bosá. V ruce držela knihu z názvem Pomluvy a lži Albuse Brumbála a listovala v ní.
Občas se u nějáké stránky zastavila a zaujatě se dívala na slova v knize,jakoby v nich snad hledala odpověď na své trápení.

"Delphini!!!!"
Zavřeštěla Eufemie. Dospělá bělovlasá žena se zvedla ze země a podívala se přes klíčovou dírku ze svého pokoje. Nikoho nezahlédla a tak dveře mávnutím hůlky otevřela.

Eufemie stála dole pod schody a civěla na Delphi,jakoby snad provedla něco neodpustitelného.

"Stalo se něco tetičko Eufemie?"

"Máš návštěvu!"

Delphi se zarazila a jakoby jí mozek na chvíli přestal fungovat. Měla hlavu  plnou otázek. Kdo mohl příjít za mnou,za nechtěnou Delphini? Jsou to snad mí rodiče? Nebo někdo,kdo mi konečně poví,kdo jsou mí rodiče?

Delphi v cuku letu seběhla schody a přímo před domovními dveřmi sídla zakopla o rohožku, při čemž se jí naštěstí nic nestalo.

"Jsi nešikovná až to bolí Delphini!!"

"Omlouvám se tetičko Eufemie..."

"Počkej tady,za chvíli by měl přijít!"

"Kdo příjde?"

"Chce s tebou mluvit!"

"Ale kdo?"

"To se dozvíš!"

Delphi se naštvaně zazubila a pečlivě pozorovala vchodové dveře. Leštěná  prkenná podlaha v sídle byla studená a Delphi začala být zima od noh. Moc jí to ovšem nevadilo,hlavně aby se dočkala první návštěvy ve svém životě.

Eufemie mívala návštěvy často,ale Delphi se nikdy nemohla na hosty ani podívat. Eufemie její pokoj udělala tak,že nebyl vidět,když někdo prošel kolem dveří a Delphi byla tedy nucena být pořád zavřená právě ve svém pokoji,v zimě,v létě,celý rok,celý svůj život..

Když v tom se najednou ozvalo zaklepaní na dveře,Delphi přestala myslet úplně na všechno ostatní a soustředila se jen a pouze na člověka za dveřmi, který jí nejspíš očekával a podle Eufemie s ní chtěl mluvit.

"Kdo je?"

"Otevři Delphi a já ti to řeknu"

"Ehm..odkud znáte mé jméno?"

Delphi otočila klikou u domovních dveří,dveře se pomalinku otevřely a Delphi poprvé spatřila jiného člověka,než Eufemii.

"Ahoj Delphi,jsem Rodolphus Lastrange..."
Můž měl asi něco okolo šedesáti let,měl tmavě hnědé vlasy,hnědé oči a vypadal,že se asi moc za poslední roky neupravoval. Muž chvíli jen tak civěl po Delphi a potom jí podal ruku.

Delphi ruku přijala a oba se přivítali.
Rodolphus vstoupil do sídla a následoval Delphi po schodech.

"Promiňte..Ehm.. ale kdo přesně jste?"

"Jsem Rodolphus Lastrange a..počkat ty vlastně nic nevíš ,co Delphi?"

" Co myslíte tím nic?"

"O tvých rodičích.."

"To nevím..po-počkat..vy snad víte něco o mých rodičích?!"

"Samozřejmě "

Delphi se zadívala s otevřenou pusou a vykulenýma očima Rodolphusovi do očí a Rodolphus se malinko uchchtl.

"Prosím..řekněte mi to..Moc prosím "

"Můžeš mi říkat normálně Rodolphusi..A ani mě nemusíš prosit Delphi, samozřejmě že ti to povím.
Zasloužíš si znát pravdu!"

"Pojď Rodolphusi...můžeme jít do mého pokoje?.."

"Samodřejmě Delphi.."

Delphi promluvila nějákou prazvláštní řečí do zdi před sebou. Mluvila hadím jazykem,kterému Rodolphus samozřejmě nerozuměl a nechápal,co to Delphi u všech všudy vyvádí.
Po minutě nebo dvou se před nimi objevily bílé dveře s velkým zlatým nápisem: DELPHINI

Delphi odemkla a posadila se na svou postel. Rodolphus jí následoval a Delphi mu gestem naznačila, aby se posadil na židli,která stála opřená o zeď. Rodolphus si židli přitáhl k sobě a posadil se.

"Řekni mi to..Prosím.. "

"Začnu tvou matkou Delphi. Tvá matka byla totiž má manželka..ale já nejsem tvůj otec..Tvá matka se jmenovala Bellatrix Lastrangeová..."

Delphi vyskočila s postele a otevřela rychlým pohybem dřevěnou mohutnou skříň. Zašmátrala v ní a vytáhla plyšového medvěda. Potom zašmátrala znovu a vytáhla dopis v zažloutlé obálce. Vytáhla jej a začetla se do něj. Četla už ho snad trilionkrát, ale nikdy nezjistila, co znamenají zkratky jmen na konci.
Byly to zkratky "B.L. a T.M.R."

Rodolphus měl pravdu. Zkratka B.L. musela bezpochyby znamenat Bellatrix Lastrangeová..

"Mám pokračovat Delphi?"

"Jo...Ehm.. tedy..jen..Jo pokračuj.."

"Z Bellatrix jsme kdysi dávno měli svatbu..ale bylo to manželství bez lásky. Bella mě nemilovala..milovala
Pána zla.."

"Pána zla? To..to je jméno?"

"Ehm..jeho jméno..tak já ti řeknu přesně..jeho jméno je Tom Marvolo (Rojvol) Raddle...on své jméno však nenáviděl..A tak si ho změnil..na Voldemort...A my..jeho stoupenci jsme mu měli od něj přikázano,že mu musíme říkat Můj pane nebo Pán zla.."

"Pán zla..je můj táta..a máma..Bellatrix Lastrangeová..."

Delphi se vhrnuly do očí slzy. Byla tak šťastná,zároveň tak naštvaná,ale i smutná. Mísily se v ní všechny pocity,emoce,vzpomínky i různé další věci. Jakoby právě našla smysl svého života. Jakoby jí právě Rodolphus otevřel oči a Delphi se tak znovu narodila.
Rodolphus se zašklebil a potom se pokusil o úsměv,ale moc se mu do toho asi nechtělo. Delphi si do rukávu otřela své uplakané zarudlé oči. S  výrazem naprostého rozzuření práskla dveřmi a seběhla dolů po schodech. Šla za Eufemií.

Nic netušící Eufémie v klidu popíjela čaj v obyváku a užívala si klid,když v tom se ozvalo prásk a Eufemie zbystřila.

"Delphini!!! Řekla jsem,že máš být potichu a nedělat žádný hluk!!!"

"Kašlu ti na to,že mám být potichu!! Proč si mi o nic neřekla,proč si mi neřekla o matce,Bellatrix Lastrangeové a o otci,o Pánovi zla?!!!!! Celou dobu jsem žila v naprosté lži!! A ty jsi mě jen týrala!! Kdyby si za mě nedostávala tolik zlata,nikdy by ses mě ani neujala!!!"
Delphi si skoro vykřičela hlasivky, jak nahlas křičela po Eufémii.

Eufémie se zlostně napřímila a pokrčila nos.

"Víš co?! Máš pravdu!! Mám tě jen kvůli zlatu!! Kdyby tvojí rodiče nebyli tak povrhní, možná by se nenechali jen tak sfouknout a ty by jsi nezůstala na krku mě!!"

"Odcházím od tebe!! Už tě nechci ani vidět!!"

"Běž si,tesknit nebudu!! Stejně už si dospělá a nepotřebuješ,aby se o tebe někdo staral!!! "