"Vstávej Bratránku! Vstávej Harry!"
Zakřičel malý vypasený Dudley přes celý Dursleyovic dům,až se stěny i stropy začaly pokyvovat.

Malý černovlasý chlapec se zvláštní jizvou na čele, která připomínala blesk otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe.
Zase se mu to jen zdálo,to,že byl u svých rodičů,kteří byli živí a poklidně a šťastně žili se svým synem v luxusním sídle.
Harry se rozhlédl ještě jednou,aby se skutečně ujistil. Byl to jen sen,Harry byl totiž stále ve svém přístěnku pod schody,v domě číslo 4. v Zobí ulici,který patřil jeho strýci Vernonovi,tetě Petunii a bratránkovi Dudleymu.

"Dělej Harry! Vstávej!!"
Dudley hlasitě seběhl ze schodů a zamířil k Harryho přístěnku.
Zuřivě zabušil na dveře a když se Harry nějákou chvíli neozýval, Dudley otevřel přístěnek a vytáhl Harryho za vlasy.

"Auu, to bolí Dudley! Já chci ještě spát!"

"Ne! Dneska mi je přesně 8!!"
Zavřeštěl hlasitě Dudley a Harry si musel zacpat uši,aby ho Dudleyho povyk neohlušil.

Dneska byli Dudleyho narozeniny. Harry na ně jako obvykle zapomněl.
Dneska se zase bude muset dívat,jak bude Dudley rozbalovat jeho horu dárků,kterou mu nakoupili jeho milovaní rodiče nebo jeho teta Marge.
A když Dudley nedostane to,co si zrovna přál,začne jako obvykle vší jeho rozmazleností ječet na celé kolo.

Harry si sundal kulaté brýle,které mu jen tak tak držely na nose,slepené několika vrstvami izolepy a promnul si oči.
Vypasený Dudley se mezitím vypařil do kuchyně,aby se podíval na všechny své dary k narozeninám.
Harry na sobě nosíval vždy Dudleyho staré obnošené oblečení. Dnes na sobě měl starou košili,kterou na sobě Dudley nosíval, když mu byly možná čtyři,Harry byl však tak vychrtlý, že mu ani teď košile nebyla dobrá a stále na něm visela jako kostře.

"Harry! Kde se loudáš?!!"
Zakřičel známý  mužský hlas a Harryho jakoby polili kýblem studené vody.
Hlas patřil Harryho strýci Vernonovi.
Strýc Vernon byl postarší obtloustlý muž z hustým mrožím knírem pod nosem a věčně naštvanou náladou.

"Už běžím strýčku Vernone.."
Šeptl polohlasně Harry a podíval se škvírou pootevřených dveří do kuchyně.
Strýc Vernon usrkával ranní kávu a k tomu si četl denní tisk, který zakrýval celý jeho obličej.
Teta Petunie stála u kuchyňské linky a drhla hluboký porcelánový talíř,až se celý třpytil a blýskal.
Dudley stál,jak jinak než u hromady dárků,která zakrývala celý stůl v obývacím pokoji.
Dudley vzal jeden z dárků zabalených v zeleném balícím papíru do ruky a pořádně s ním zaštěrchal. Podle tvaru mohl být dárek nejspíš nějáká kniha nebo možná cédéčko. Dudleyho tenhle dárek příliš nezaujal a tak ho odhodil na zem a natáhl se pro další,tentokrát trochu větší dárek zvláštního tvaru.
Vypadalo to,jako by v něm snad bylo autíčko,což Dudleyho ihned zaujalo.

Rozcupoval zelený balící papír,odhodil ho na zem a opravdu.
Bylo to modro-červené plastové autíčko na ovládání.
Dudley autíčko odhodil ke svým nohám a už natahoval svou tělnatou ruku pro další.

Harry si upravil ještě jednou své brýle a otevřel dveře vedoucí do kuchyně.

"Dobré ráno strýčku Vernone, dobré ráno tetičko Petunie..."
Špitl Harry a Vernon zvedl hlavu od novin a zamračil se na malého Harryho.

"Udělej mi kávu kluku!"

"Ano strýčku Vernone.."
Harry smutně sklonil hlavu a zadíval se na prkennou podlahu v kuchyni.
Dudley stihl mezitím rozbalit dalších tucet dárků a Harry začal vařit kávu,při čemž se třikrát opařit.

"Pohni sebou Harry!"
Hlesl obtloustlý Vernon a jeho hustý mroží knír se zachvěl.

"Ano strýčku Vernone..."

Harry natáhl ruku pro hrnek plný horké kávy. Už jí měl jen pár milimetrů a Strýc Vernon se samým nedočkáním znovu začetl do denního tisku.
Hrnek se sám vznesl do vzduchu,udělal pár otoček a přistál těsně před Vernonem, který byl stále zabraný do čtení novin a hrnek ani Harryho nevnímal.
Harry měl otevřenou pusu dokořán a civěl na kuchyňskou linku, na místo,kde hrnek s kávou ještě před chvílí stál.
Nechápal,jak se to mohlo stát. Bylo to jako nějáké kouzlo nebo magie....