Malá bělovlasá dívenka zrovna seděla na židli ve svém malém,na pohled skromném pokojíku, který se nacházel v druhém patře obřího sídla a něco horlivě čmárala do svého deníčku. Mohlo jí být nanejvýš osm let,vlasy měla stažené do dvou uzoučkých culíčku,které lemovaly její bledý dětský obličejík,ve kterém se jí mísil strach se zklamáním a v očích se jí třytila nenávist,stejně jako u její matky.

"Delphini?!"

"Ano teto Eufemie?"
Opáčila malá, bělovlasá Delphi a deník si schovala za záda,aby ho Eufemie neviděla.

"Večeře je na stole! A co to přede mnou schováváš?! Ukaž mi to!"
Delphi si deník pevně přitiskla ke svým zádům a poposunula se dozadu na židli,aby nebyl vidět.

"Ukaž mi co tam máš!! A dělej!!"

"Já...ne..to nic není.."

"Co to je Delphini?!!"

"Nic.."
Zalhala malá dívenka a Eufemie se naštvaně napřímila.

"Delphini dělej!! Nebo uvidíš!!"

Eufemie popadla Delphi za paži a postavila jí na nohy, při čemž malý černý deníček dopadl na zem vedle ní.

"To se podívejme! Copak to tady máš Delphini?!"

"Nic..."
Malá dívenka se smutně zadívala do země na své malé ošoupané botky, které působily omšele a obnošeně.

Eufemie rozevřela deníček na prvních dvou stránkách a nasadila kyselý výraz, který nasazovala vždy, když se jí něco nebo někdo nelíbil či nezamlouval.

Na prvních dvou stránkách byly přilepené dvě staré černobílé fotky.
Fotky se pohybovaly pořád dokola, jako video.
Na první byla mladá černovlasá,velice kudrnatá slečna, mohla mít něco přes patnáct let. Usmívala se a v ruce držela Bradavickou kravatu zelené barvy. Na sobě měla Bradavický standartně černý hábit, ve vlasech připnutou černou sponku ve tvaru hada a na nohách černé sandály s kovovou přezkou.
Pod fotkou bylo krasopisně napsáno: BELLA- 1964.

Na druhé fotce byl pohledný mládenec, asi stejně starý jako slečna na první fotce. Mládenec měl hnědé, vlnité, avšak ne moc,vlasy a na sobě také standardní černý Bradavický hábit se zelenou kravatou na krku. Usmíval se, ale jen jakoby nenápadně, jakoby se snad vlastního úsměvu bál.
Pod fotkou nebylo napsáno nic,jen v pravém rohu,skoro neviditelný znak Zmijozelské koleje.

"Kde jsi to vzala Delphini?!!"

"To...v té krabici.."

"Cože?!! V jaké krabici?!!"

"Na půdě..."

Eufemie zalistovala deníkem a se zamračeným výrazem otočila na další dvojstránku deníku. Delphi sklonila svou hlavu ještě víc,až to skoro vypadalo,jako by si jí snad chtěla položit na hruď.
Na další dvojstraně byla nakreslená,spíše tedy dětinsky načmáraná černovlasá slečna,či žena,velmi podobná té na fotce a vedle ní velkými písmeny,které většinou píšou jen malé děti bylo napsáno černým ingoustem: MAMINKA

"Co to je Delphini?!!"

"Maminka...moje maminka.."

"Jak si přišla na to,že to je tvá matka?!!"

"Na té fotce je maminka,že teto Eufemie?"

"Ne! To teda není!"

"Ale...Co se stalo s maminkou a tatínkem?"

"Už jsem ti to říkala! Umřeli! A zůstala si na krku mě!!"

"A...jak umřeli tetičko Eufemie?"

"To nevím! A ani kdybych to věděla,tak bych ti to neřekla!! A opovaž se ještě někdy čmuchat na půdě,jasný Delphini?!!"

"Ano tetičko Eufemie..."
Delphi začaly slzet její malá hnědá očka. Eufemie mezitím deník vzala,vytrhla z něj první čtyři stránky a smuchlala je do jedné velké kuličky. Deník i smuchlané stránky zahodila a rozzuřeně se zazubila na malou copatou dívenku,která se mezitím vytratila.

Šla do mohutné dřevěné skříně,která stála v rohu jejího malého pokojíku. Delphi tam chodívala často,když se chtěla schovat před Eufemií.
Otřela si své uslzené očka a opřela se o velkého plyšového medvěda,kterého si všimla asi před týdnem,nikdy se ho však ani nedotkla.
Medvěd kdysi patřit Bellatrix, která se rozhodla,že ho své dceři daruje, bohužel to však před svou smrtí nestihla osobně a jen k němu něco napsala. Delphi si až dnes všimla zapečetěného dopisu. Sebrala dopis z méďovy plyšové ruky a začetla se do něj.

"Milá Delphinko,

Maminka tě miluje a na důkaz toho ti daruji tohoto plyšového medvěda, kterého jsem jako malá holka dostala od své matky.
Od teď je jenom tvůj a ničí jiný.
Až budeš větší,můžeš si tenhle dopis přečíst a vzpomenout si na mě nebo na tatínka. Oba tě moc milujeme. Buď silná holka a nikdy se nevzdávej, bojuj.
Budeme tu vždycky pro tebe.
S láskou B. L. & T. M. R."

Delphi své rodiče nikdy neviděla, tedy viděla,ale už si na to nepamatovala. Netušila tedy,kdo vůbec její rodiče jsou a ani netušila,co znamenají podivné zkratky jmen na konci dopisu,byla však šťastná, že dopis našla.
Přitulila se k plyšovému medvědovi a líbezně zavřela svá kaštanová očka,nyní zalitá slzami.

Po chvíli usnula a objevila se v nádherném snu.
Objevila se v černém temném pokoji. Stálo v něm křeslo,psací stůl a velká postel s nebesy. Ve starém,avšak zachovaném křesle seděla rozcuchaná černovlasá žena.
Delphi jí okamžitě poznala. Byla to dívka z fotky, teď však byla o hodně starší,už to nebyla mladá dívka.

Žena mohla mít kolem padesáti let a jakmile spatřila bělovlasou Delphi usmála se a rozpřáhla své ruce,jako by se chystala vzít Delphi do náruče.
Delphi neváhala ani půl sekundy a rozběhla se k ní.
Bellatrix vzala svou dceru do náruče,posadila si jí na klín a přitiskla jí k sobě.

Delphi se ke své matce sladce přitulila,po chvílí natáhla krk a zadívala se na ní.

"Maminko?"
Bellatrix neodpověděla,jen zakývala svou hlavou dopředu a do zadu. Poté svou dceru něžně políbila do bílých vlásků a pohladila jí po rameni. Delphi se v té chvíli probudila a další půl den jenom probrečela ve skříni,přitulená k plyšovému medvědovi od Bellatrix....