Psáno z pohledu Vadima

❤️

Chodí do naší třídy už od prváku. Známe se od základky. Ptáte se o kom to mluvím? O ní... O tiché nevýrazné dívce jménem Veronika Dobrovská. Má špinavé blond vlasy a oříškově hnědé oči. Přestože se známe tak dlouho, nikdy jsme spolu nemluvili, pokud jsme zrovna nemuseli. Nikdy mě ani nezajímala, ale poslední dny k ní cítím něco víc. Je tak jiná než ostatní. Zatímco jiné holky z mé třídy se mnou vtipkují nebo mě balí, Veronika sedí tiše v lavici a čte si nějaký tlustý román.
„Pane Tkačenko!" vyrušil mě z přemýšlení přísný hlas učitele. No jo, to jsem celý já. I když teď máme matiku, já si tady sním a nesoustředím se.
„Ano?"
„Jděte vy a slečna Dobrovská za paní učitelkou Novotnou, protože jste včera oba dva chyběli, chce vám předat nějaké papíry."
„Dobře," řekl sem a vydali jsme se s Veronikou do kabinetu učitelky Novotné.

Novotná má kabinet v třetím patře naší školy, takže musíme ještě patro nahoru. Šli jsme s Veronikou mlčky vedle sebe, protože já jsem jí neměl co říct a ona je pořád tak tichá... Zrovna, když jsme šli po schodech tak Veronika tlumeně vyjekla a padala... Asi uklouzla. Rychle jsem se otočil a chytil jí. Srdce mi bušelo a v tom jsem se podíval na její tvář, kterou měla položenou na mé hrudi. Něžná tvář, její oči hluboké jako dvě studny a lesklé rty mě jakoby očarovaly. Než jsem si uvědomil co dělám, naše rty se spojily a začali jsme se líbat. Nebylo to nějak divoké, bylo to jemné, ale i tak velmi hezké a roztomilé. Pohladil jsem Veroniku po tváři a rukou sjel až do jejích vlasů. Líbání začalo být o dost vášnivější a teprve tehdy, když zazvonilo na přestávku, tak jsme se od sebe odtrhli.

„Vadime," špitla vylekaně Veronika. „co bude teď?"
„Budeme spolu chodit, lásko," řekl jsem jí a ona na tváři vykouzlila ten nejkrásnější úsměv jaký jsem kdy viděl.

❤️