Do House Cup u diuuush

****
Byla jsem ohromená. Bradavický hrad byl majestátní a úžasný. Jen tak tak jsem se držela, abych nezačala beze skrytu zírat na očarovaný strop ve Velké Síni, kde mělo dojít k zařazování do kolejí.
Byla jsem hodně nervózní a v hlavě jsem si přehrávala celou situaci. Profesorka vyvolá moje jméno, já si sednu na stoličku, Moudrý Klobouk mě zařadí a půjdu ke stolu. Jednoduché. I když vlastně ani ne. Nejsem ráda středem pozornosti a jít sama před celou školu mě dokáže fakt vykolejit.
A pak je tu ještě jeden problém a tím je samotné zařazení. Vůbec netuším, kam mě klobouk pošle. Jen doufám, že rozhodne správně.

Profesorka v zeleném hábitu nás vyrovnala do řady naproti stoličce, kde ležel Moudrý Klobouk. Tomu se zničehonic otevřela v látce trhlina jako ústa a začal zpívat.
Po chvilce Klobouk zakončil svou píseň a ozval se potlesk. 
Trochu ty tleskající lidi nechápu, protože nemůžu říct, že by tento stoletý Klobouk byl nějaký extra pěvec. Ale podle jejich vlažných úsměvů můžu soudit, že nejspíš byli rádi, že vystoupení není delší.
Nicméně jsem se aspoň něco dověděla o jednotlivých kolejích. Tipuju se tak na Havraspár nebo Nebelvír.

Profesorka začala číst jména ze seznamu. Přešlapovala jsem a snažila se uklidnit. Studenti odcházeli za jásotu ke kolejním stolům a seznam jmen se postupně tenčil.
A pak přišla ta chvíle, na kterou jsem čekala snad od doby, kdy jsem se narodila, jen jsem to tehdy netušila.

,,Susan Wrightová" ohlásila profesorka a já jsem se nervozitou skoro klepala. Vystoupila jsem na stupínek a klobouk mi spadl přes oči. Za chvíli se někde uvnitř mé hlavy ozval hlásek, který nepochybně patřil onomu kouzelnému klobouku.
,,Hmm, jsi chytrá, upřímná a důvtip ti také nechybí... To by mohl být Havraspár... Ale počkat počkat...někde hluboko je i odvaha... Myslím, že teď jsem si jistý."
Nastala krátká odmlka a potom klobouk vykřikl na celou Síň:
,,Nebelvír!"

------
Na jedné schůzce Brumbálovy Armády

,,Já to mám! Zvládla jsem to! Ginny, Hermiono, konečně jsem to dokázala!" překypovala jsem nadšením, protože můj patron se konečně rozhodl nabrat plnou podobu. Kolem mě pobíhal roztomilý malý pejsek, tuším, že westík. Po několika týdnech snažení se vykouzlit něco víc, než modrý obláček kouře, se mi to podařilo.
Bylo to jako nová naděje v temných časech, které nás čekaly. V tu chvíli jsem měla pocit, že zvládnu všechno.

****
Tak tady můžete vidět, co jsem to stvořila za nádheru. Není to moc dlouhé, ale kupodivu jsem s tím celkem spokojená.
Sue