Opravdu nikdo netuší, jaké to je být na všem závislá. Závislost na všem, co je zakázané, nebezpečné. Nebývala jsem taková, byla jsem normální, ale jednoho dne se to ve mně zlomila. Všechno do jednoho, nemohla jsem unést, to co bylo venku v reálném světě. Vymyslela jsem si svůj sen. Sen blízko toho, co jsem vždy chtěla a potřebovala. Potřebovala jsem ho nahradit něčím, co mi ho připomíná. Co mi připomíná všechno, co jsem ztratila. Ztratil jsem toho víc než kdo jiný, ztratila jsme vše na čem mi záleželo. Tolik věcí bez kterých nelze žít, bez kterých nelze dál pokračovat. Já pokračovala, ale nesprávným směrem. Moje směry byli tři. Zemřít, jít dál a nebo vklouznout alespoň do snů. Chtěla jsem, aby se to vrátilo, aby mi to všechno zůstalo, ale nestalo se to. Poprvé všechno přišlo, ale dál se to jen zhoršovalo, chtěla jsem víc, ale bylo toho míň. Potřebovala jsem, aby mě to alespoň uklidnilo, ale neuklidnilo. Být na dně a plazit se po něm, plazit se v bolesti a špinit se s ní je něco, co nemá jen tak někdo. Být špinavá, ale přesto čistá. Být sama, ale přesto s představami. Vzpomínky, to jediné, co mi zbylo byli vzpomínky. Srdce mi vždy říkalo ať jdu dál, avšak já věřila tomu, co říkají ONI. Oni mi říkali, že jsem ošklivá. Že jsem jednom kus špíny, co nezná pocit bolesti. Všechno jsem to znala ještě víc než oni. Všichni si ubližují kvůli tomu, že třeba nedostali mobil, který chtěli. Copak to je? Jsi tlustá. Nadávky z každé strany. Copak nepoznali to, že jsem na dně? Chtěli ve mně zabít poslední kousek jistoty. Jistoty, abych šla dál. Nemohla jsem jít dál. Omlouvám se. Tohle je můj příběh..

,,No zahraj ten akord takhle, neboj nezblbneš to, to zvládneš, věřím ti,‘‘ usmál se a pokračoval v tom, že mě povzbuzoval. Jeho úsměv se rozšířil, když jsem všechno dokázala. Dokázala jsem mu splnit jeho sen. Jeho snem bylo, abychom si spolu zahráli na kytaru. Začal zpívat první písničky ‘I won’t give up‘. Milovala jsem jeho hlas. Milovala jsem jeho hru na kytaru a hlavně jeho. Jeho hnědozelené oči byli plné šťastného pocitu, který z něho nevyprchal dokud jsme se neměli rozloučit. Vždy, když se mi něco povedlo mě políbil na tvář. Nikdy ne na rty. Byli jsme pouze nejlepší kamarádi. Chtěla jsem mu říct, jak moc ho miluji. Nechtěla jsem, aby mi v tom někdo zabránil. Nikdo mi v tom neměl zabránit. Nikdo. Avšak něco tomu zabránilo. Jeden večer jsem viděla, jak spěchá k metru. Přecházel k ulici kde nebyl přechod, aby nemusel jít další kus a jel co nejdřív. Kola zapískali a všechny moje sny se odpařili, jako pára nad hrncem. Ve dvou minutách jsem ztratila lásku, kamaráda a jistotu samu v sebe. Ani moje chabá slova ať se probudí nepomohli. Život vyprchal stejně, jako byl dán. Topila jsem se v bolesti a dna na kterém jsem klečela. Ta bolest byla jako bažina ze které jsem se nemohla dostat. Bez jeho pomoci už ne. Nemohla jsem vidět jeho hrob, nemohla jsem vidět už nic z něho. Jediné, co mi po něm zůstalo byli vzpomínky, jediné co mi zůstalo byla víra, že se na mě dívá seshora a radí mi, jak zahrát noty v sešitě.

Sny, to jediné po čem toužím. Toužím po tom, abych mu ukázala mojí sebekontrolu. Vždycky mi říkal, že jsem dokonalá. Tak jsem se jí chtěla stát. Vata žádnou chuť neměla, ale chtěla jsem, aby se na mě díval úsměvem. Chtěla jsem, aby věděl, že se měním v dokonalost s každým soustem vaty. Věděla jsem, že stojí zamnou, když jsem se dívala do zrcadla a každým dnem odhalovala svoje kosti. Věděla jsem, že se mě dotýká a znovu mi šeptá do ucha, že jsem nejdokonalejší človíček, kterého zná. Cítila jsem, jak mi dává pusu na tvář a říká ať to ještě vydržím. Pořád jsem, ale viděla, že moje stehna, moje ruce a břicho jsou nekonečně tlusté. Musela jsem přitvrdit. Stálo mě to úsilí, hádky s rodiči kvůli mé postavě. Věděla jsem, že si myslí, že jsem tlustá, ale nemohla jsem. Řekla jsem jim, že je nenávidím a přeji si, aby umřeli, jako on. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit, ale on mě držel. Viděla jsem ho ve své mysli, když jsem usínala. Viděla jsem ho ve své mysli, když jsem vstávala. Věděla jsem, že mi říká, že mě miluje.

Obloha se zatáhla a začalo pršet. Nemohla jsem jít domů. Teď ne. Šla jsem se projít na pláž. Bylo úžasně, když pršelo. Cítila jsem, jak ze mě odcházejí všechny starosti, ale zároveň přicházejí další. Ten den jsem si to uvědomila. Podívala jsem se na své nohy. Byli jiné. Byli hubené, ale ne normálně. Byli vyhublé a slabé. Jak se tohle mohlo stát? Jak jsem mohla ztratit práh? To je to, co jsem slíbila jemu. Nezvrtne se to, ale stalo se a já se proměnila v nemoc. Anorexie, ale nebyl jediný můj problém. V tu chvíli jsem se začala nenávidět ještě víc. Už jsem na dně seděla a nemohla nahoru. Roztrhla jsem plechovku a řízla se. Zavřela jsem oči a vyteklo pár slz. Slzy bolesti vnitřní ne fyzickou. Nemohla jsem si pomoct. Kus plechovky dřel o kost. Byla jsem samá kost a já to věděla. Nemohla jsem si pomoct. Co to teď dělám? Musím si promluvit s mamkou. Všechno se dá vrátit, ale jeho smrt ne. Utíkala jsem směr domov. Ani na chvíli jsem se nezastavila, protože jsem nechtěla. Musím si promluvit s rodiči a říct jim, jak mě to mrzí. Když jsem vyběhla k hlavní silnici dvě auta měli srážku. Lekla jsem se a upadla na zadek, nebo spíš na kostrč. Neměla jsem svůj zadek. Jak mi slzy stékali po lících, tak se přidala další beznaděj. V jednom autě seděla mamka. Z hlavy jí tekla krev a já nevěděla, co mám dělat. Je to opravdu ona? Dala jsme si ruku přes pusu a opírala se o dno, které mě přitahovalo ať si lehnu. Vstala jsem a přispěchala k autu. Bylo to moje máma. Člen mojí rodiny. Nenahraditelný člověk v mém životě. Mámu mi nikdo nenahradí. Nikdo mi nenahradí člověk, který mě přivedl na svět, který mi vyměňoval plenky a naučil mě všechno. Moje srdce se znovu zlomilo.

Stála jsem před zrcadlem a dívala se na svojí nahou postavu. Kde je otec, když ho potřebuji? Pánev jde vidět. Klíční kosti a všechny moje kosti. Byla jsem, jako kostra. Začal jsem šílet. Jak se tohle mohlo zvrtnout?! Praštila jsem do zrcadla a znovu a znovu. Ruce celé od krve mě ale neutišili. Byla jsem do zrcadla tak dlouho dokud jsem nemohla vidět můj odraz. Nevidím odraz, nevidím mojí bolest. Rána. Na půdě se něco děje. Oblékla jsem si obyčejný svetr a legíny. Vyšla jsem schody na půdu a uviděla to čeho jsem se bála. Otec se oběsil. Myslíte si, že tohle jste někdo zažil?! Začala jsem křičet a držela jsem si uši. Křičela jsem tak dlouho, jak jen to šlo. Klekla jsem si a opřela se o podlahu půdy. Opakovala jsem si větu proč. Přišla jsem dolů a snědla tolik vaty kolik se do mě vešlo a vypila všechen alkohol, co byl v domě na ozdobu. Nestačilo mi to. Opitá a zničená jsem šla tam kde vím, že se sny stávají skutečností. Mezi injekční stříkačky a pilulky. Viděla jsem ty tři, které jsem ztratila. Natahovali ke mně ruce. Držela jsem se, abych do dna nespadla celá. Jistota, která ve mně byla, byla jenom troška, kterou jsem nechtěla ztratit.

,,Hej kočičko, pojď si pohrát,‘‘ zavrčel nějaký muž. Šla jsem večer domů, abych nabrala, alespoň trochu síly. Váha třicet kilo a totálně zdevastovaný žaludek, mozek, plíce. Zrychlila jsem krok, ale za rohem stál další. Další se připojil z další strany. Křičeli a sahali na mě. Jejich doteky páleli a svěděli. Bylo to, jako když se dotknete kopřivy. Všechna nechuť se shromáždila do každého doteku. Nemohlo to být ještě horší. Nemohlo. Jejich rty byli, jako prázdné studny. Zavřela jsem oči a cítila tu bolest. Zasloužila jsem si snad tohle všechno. Znásilnili mě. Poté jsem utekla domů. Vzpomněla jsme si na smrt nejlepšího kamaráda. Na smrt rodičů a na tohle. Schoulila jsem se do kouta a doslova se plazila po dni. Chtěla jsem z něho vylézt. Všechno odhodit, ale nešlo to. Neměla jsem nikoho. Neměla jsem nic. Nevlastnila jsem totálně nic, jenom zatracený barák vzpomínek. Šla jsem do druhého patra a rozmlátila kytaru. Křičela jsem a brečela. Šla jsem do ložnice rodičů a podpálila ji. Začala hořet a  já viděla, jak oheň stoupá po závěsech. Lehla jsem si na jejich postel. Dívala jsem se do stropu na kterém si matka dělala strom fotek. Dívala jsem se na každou z nich. Ležela jsem, brečela jsem a ruce jsem měla za hlavou. Usmála jsme se nad vzpomínkami, ale stále brečela. ‘‘Za chvíli budu s vámi. Vzala jsem poslední injekční stříkačku a vpíchla jí do žíly. Pocit naplnění mě ochromil. Byla jsem v nebi s nimi. Oheň pomalu, ale jistě vyhledával oheň. Plazila jsem se po dni a viděla světlo. Spasitel není daleko. Všechno bylo, jako v pohádce. Ležela jsem tam a čekala až mě oheň obejme svýma rukama. Ale místo nich mě objali ruce lidské. Je to snad on? Ne, byl to hasič. Někdo zjistil, že dům hoří. Vzpírala jsem se, ale co to bylo platné? Ničemu.

Sedím tady v roku slepé uličky a píšu si tenhle deník, který poté spálím a nikdo se nedozví mojí bolest. Světlo u dna nebylo světlo spasení, ale ještě větší bolesti. Dvacet pět kilo a halucinace i bez drog. Opravdu si myslíš, že máš nejhorší život? Opravdu si myslíš, že žiletka je pro tebe? Pomalu zahazuji deník a hodím na něj sirku, která ho objímá tak jak by mě objal plamen domu. Beru kus plechovky a říznu se. Nejsem nic. Jsem blázen. Anorexie, drogy, sebepoškozování, alkohol, prostituce. Tohle všechno byli drogy, které jsem měla dokud jsem se s nimi nesetkala tam kde končí každá duše. Tam kde končí každý sen. Tohle není realita. Je to spánek, který už nikdo nepřeruší. Mohu snít, tak dlouho, jakoby to byl život. Nikdo neví, že jenom nespím. Já vlastně spím, ale s tím rozdílem, že navždy. Tak jako spal on a moji rodiče. Vypadali, že spí, ale život s nich vyprchal. Odešli za lepším. Odešli na místo kde se všichni jednou setkáme. Setkáme se tam a já ti podám ruku, kterou tě povedu do dalekých končin. Dovedu tě nakonec našeho světa. Kde už uvidíš ten, co je pod námi a kde můžeš sledovat své milované, které jsi opustil. Můžeš jim říct, že je miluješ. Můžeš za nimi chodit a hlídat je jako strážný anděl. Všechno, co jsem si prožila bylo jako sen. Teď věřím, že nahoře je něco jako pravý život. Alespoň pro mě, protože já se s životem prát neuměla. Bila jsem se holýma rukama a on mě bičoval. Střílel mi do nohou a já na nich neuměla dál chodit. Ze dna mě vytáhlo nové světlo seshora, které naplnilo moje představy a dalo mě tam kam patřím. Jsem droga sama. Jsem závislost. Jsem anděl s ďáblem, který chce odplatu. Život není jednoduchý, ale stojí za to, když ho umíš žít.

Zase jsem pochytila hluboké myšlenky a já doufám, že se vám líbilo. Tohle je vlastně založeno na pravdivém příběhu. Založeno, ale jinak je všechno jinak. Budu ráda, když napíšete, jak se vám to líbilo a dáte VOTE. Jednodílovky píšu vždy, když mám hluboké myšlenky. Poté se rozepíšu. No nebudu dál kecat a děkuji, že jste si přečetli.

Everyday is best day for everyone. You’re an angel without wings. <3