Vítr se opřel do okenic a způsobil, že se pohnuli a bolestnými nářky oznamovali, abych je zavřela. Vstala jsem od knihy a zavřela je. Něco mě na nebesích upoutalo a tak jsem chvilku strnule pozorovala zvláštní barvu oblohy, která se stahovala k dešti. Venku foukal vítr a ohýbal větve. Pomalu jsem přejela po skle okna. Na nebi se objevil blesk, který doprovázel duněním. Mrkla jsem. Spustil se déšť z nebe. Podruhé jsem mrkla a na zahradě se objevila postava. Mávala na mě svýma mohutnýma rukama. Mé zorničky se stáhli napětím. Krev neproudila tam kam měla. Zablesklo se a já uviděla na moment tvář neznámé postavy. Kluk asi tak stejně starý se na mě usmíval a jen tak stál. Tma. Všechno vypadlo. Pouliční lampy zhasli. Dala jsem si ruku před pusu a dýchala do ní. Něco mě táhlo ven. Spustila jsem ruku podél těla a čekala až zase zableskne, abych mohla vidět do obličeje tomu klukovi, té osobě, která stála na naší zahradě a mávala mi. Rychle jsem otevřela okno, ve mně proudilo tolik adrenalinu, jenom proto abych ho našla. Abych znovu mohla vidět tvář, kterou snad vytesali andělé. Vyskočila jsem z prvního okna v přízemí malého rodinného domu. Tráva byla mokrá a klouzala pod mýma holýma nohama. Mé nohy mě nesli směrem kde neznámý předtím stál. Zastavila jsem. Zablesklo se. Přímo přede mnou stál on. Ten neznámý kluk, který se jen tak prostě dostal do naší zahrady. Ucítila jsem dotek na pravé paži. Tou projel elektrický výboj. Dostavila se husí kůže. Neviděla jsem nic, jenom jsem cítila ten dotek. Zhluboka jsem dýchala. Nikdo nic neříkal, stáli jsme tam jenom tak ve tmě a on mě svou ruku na mé paži. Naše výdechy se proplétali, doteky stupňovali. Záblesk. Rozsvítila se obloha. Uviděla jsem ho. Rychle propojil naše rty v jedny. Jeho sametové rty byli za jedno s mými. Kapky stupňovali svou rychlost a já pomalu, ale jistě promokávala na kost. Otřásla jsem se a tím způsobila, že se naše rty oddělili. Venkovní lampy se rozsvítili. Přede mnou nikdo nebyl a zamnou taktéž. Otočila jsem se okolo své osy. Strach, který mnou proudil. Neznámý jen tak odešel? Zadívala jsem se na les a uviděla postavu, jak utíká pryč. Adrenalin se zvedl. Přeskočila jsem plot a běžela směrem k lesu. Zvuk mých chodidel, jak naráželi na mokrou trávu, se odrážel od všech světových stran. Plíce nestíhali na náporu adrenalinu dýchat. Oči nestačili mrkat a srdce nestačilo bít. Blížila jsem se, stále jsem běžela. Záblesk, jeden za druhým mě doprovázeli k lesu. Mé dlouhé černé vlasy byli mokré a vznášeli se zamnou jako závoj smutku. Popelavá barva nebes se zdála jako nekonečný oceán strasti. V tom se to stalo. Nohy už nemohli a zaklopýtla jsem.

,,Zůstanu při tobě jenom vydrž. Prosím. Vydrž. Za chvíli to bude v pořádku. Jenom chvilku a budeš zase v pořádku. Žádná bolest, žádný smutek. To zvládneš..''

,,Věřím ti..''

,,Bolí mě hlava, co se včera večer stalo?''

Do hlavy mi vystřelovala nekonečně velká bolest. Avšak od poloviny těla jsem necítila nic.

,,Zlatíčko, co jsi to včera večer dělala u lesa?''

,,Já nevím, šla jsem se projít, asi jsem zakopla a upadla. Já si skoro nic nepamatuji,''

Sáhla jsem si na nohy, ale necítila jsem žádný dotek. Všechno okolo utichlo a já jsem začala šílet. Neslyšela jsem nic, co lidé okolo mě říkali. Pouze jsem se chtěla postavit a zjistit, že to, co jsem si začala myslet není pravda. Pak jsem to v jedné větě uslyšela.

,,Ochrnula jsi!''

_-_-_-_-_-_

,,Nancy kam patří tyhle krabice?''

,,Támhle a děkuji moc, že mi to sem stěhuješ.''

,,Není za co, jsi moje starší sestřička a já ti budu pomáhat.''

,,Dobře tohle je poslední krabice, děkuji a můžeš jít.''

,,Tak já jí dám sem a půjdu. Tak zatím ahoj a kdykoli mi napiš.''

,,Samozřejmě, ahoj.''

Dveře se zabouchli a já zabodla pohled do nich. Vlastní byt, vlastní život. Ruce jsem položila na kola vozíku a dostala jsem se do kuchyně. V kuchyni jsem takový chaos ještě neviděla. Pousmála jsem se a zajela blíž k oknu. Podívala jsem se z něho a úsměv mi uvadl. Vzpomněla jsem si na jeden večer před deseti lety. Tak strašně jsem chtěla najít pravou lásku až se mi ukázal hněv boží. Sledovala jsem nebe a oblaka na ní. Bylo to tak kouzelné, některé odcházeli a jiné přicházeli. Z bytu byl strašně krásný výhled na město. Déle jsem to nemohla vydržet a vyrazila na projížďku městem. Lidé se na mě otáčeli, ale já si užívala slunečný den. Měla jsem radost z každého dne, který jsem si mohla užít. Nemám moc přátel, ale žiji tak, jako by tohle byl můj poslední den, protože nikdy nevím kdy umřu. Okolo mě kráčeli lidé a já si všímala, jak jsou lidi odlišní. Jak nikdo není stejný a jak nikdo není dokonalý. Na každém by se chyba našla. Za rohem jsem našla menší kavárničku. Byla malá zapadlá, ale nepůsobila nijak odpudivým dojmem. Nebylo v ní zrovna narváno, ale byla útulná a plná zvláštního pocitu naplnění. Zajela jsem do ní a s úsměvem pozdravila.

,,Dobrý den, jedno latté prosím.''

Za pultem stála, ne moc vysoká, slečna, která měla zářivý úsměv od ucha k uchu. Typovala bych jí tak na pětatřicet. Hnědé, rovně vlasy měla v drdolu a svými dlouhými řasami se snažila zakrýt krásnou zelenkavou barvu jejích očí.

,,Hned to bude.''

Odešla dozadu a já zatím zajela k nejbližšímu stolu. Přes výlohu jsem pozorovala lidi, jak chodí po ulici a dýchala krásnou vůni kavárny. Nejsem jediná na vozíku a rozhodně to není něco, co by mě mohlo omezovat. Žiji, jako normální člověk, který akorát nemůže chodit.

,,Takže tady jedno latté, dáte si ještě něco?''

,,Ne, děkuji, prozatím všechno.''

Přičichla jsem si k latté a vonělo úžasně. Lépe, jak někde v prestižních kavárnách. Lehce jsem se napila a ta chuť mě až omámila. Bylo výtečné. Tak tohle bude moje oblíbené místo. Dopila jsem a zaplatila. Musím ještě domů, vybalovat. Za pár minut jsem byla zpět v bytě. Bylo to tak takové smutné, pusté. Avšak to se během pár hodin změní. Slunce se celou dobu dívalo, jak vybaluji a dávám věci na místa, jakoby tam patřila.

,,Už jenom tři krabice..''

Oddechla jsem si. Byla jsem totálně zpocená a vyčerpaná. Crr. Telefon, kdo by mohl volat takhle v devět hodin večer? Zabrala jsem, abych se co nejrychleji dostala k telefonu. Není nic těžšího než po namáhavé práci zrychlit a zvedat telefony. Jen si dělám legraci.

,,Prosím?''

,,Ahoj! Hele ségra, budeš mít seminář zítra od tří. Chtějí slyšet tvůj příběh!''

,,Ano?! To vážně?! Konečně! Děkuji za informaci. Půjdeš tam semnou?''

,,Samozřejmě! Těším se, tak zítra. Pá!''

,,Dobrou..''

Položila jsem telefon. Takový zvláštní pocit projel mým tělem. Konečně někdo uslyší můj příběh. Podívala jsem se do bytu, který už nebyl tak prázdný už se zaplnil všemi věcmi. Tedy skoro. Venku už vládla totální tma. Jenom pouliční lampy prosekávali tmu, která se chtěla dostat snad všude. Zvuk aut z hlavní silnice šlo pořád dost nahlas slyšet. Jako kdyby nebyla tma, jako kdyby nebyl večer. Rozjela jsem se do ložnice a rozhodla, že toho dneska na mě bylo moc. Už půjdu spát. Sundala jsem ze sebe zpocené triko a s radostí ho hodila na zem. Za ním letěl i zbytek. Navlékla jsem na sebe pyžamo a vlezla do postele. Nikdo, nikdy nemohl pochopit, jak všechno takhle sama dokážu. Jsem hodně silný člověk s velkou osobností. Nedokážu si už ani představit, jak bych jinak mohla žít. Zhasla jsem lampičku a zavřela oči.

,,Zůstanu při tobě jenom vydrž. Prosím. Vydrž. Zachvíli to bude v pořádku. Jenom chvilku a budeš zase v pořádku. Žádná bolest, žádný smutek. To zvládneš..''

,,Věřím ti..''

Běh, adrenalin. Běžím v tmavém černém lese a zhluboka dýchám. Bosé nohy naráží na jehličí, bláto a kamení. Déšť smáčí moje vlasy a ty se mi poté hrnou do obličeje. Slzy a bolest zaslepuje mojí tvář. Před semnou vidím postavu muže, jak utíká. Kdo to je? Ostrá bolest v nohách. Padám k zemi. Stále jsem při vědomí, ale nemůžu hýbat nohama. Sáhnu si na nohy, ale nemohu je vůbec najít. Sáhnu blíže k tělo. Tekutina. Na prstech mám krev.

,,Áááá!''

Bolestně křičím. Ta postava přijde ke mně a klekne si. Hlasitý smích vychází z úst té osoby. Směje se mě? Bolestí brečím. Strašná bolest přestávám dobře vidět.

,,Stále mi věříš? Věříš mi i po tom, co jsem ti provedl?''