Ten pocit, když vám jedna zpráva zkazí celý zbytek večera. Nikdy bych si nemyslela, že dojde i na mě v opačném smyslu slova. Beznaděj, konec.
“Myslíš, že chceš zemřít, ale chceš být zachráněn.“

Opravdu se to takhle dá říct? Nevěřím ani dnes na to, že se stávají zázraky. My můžeme dýchat stejný vzduch, jako oni. Neznamená, že ležíme v depresích, trápíme hladem, řežeme se, že to nemá/nemělo důvod. Všechno má důvod. Láska, bolest, jizvy. Ztratila jsem ho a myslela jsem, že jedině řezánim na něj zapomenu. Měla jsem se postavit na nohy a vědět, že bez něj bude líp. Trapit se hladem, strkánim si prsty do krku nebudu pro něj perfektní. Budu troska. Slzy nic nenapravý. Vstát a podívat se na lidi kolem. Na jejich lásku.
“Save me.“
“Help me!“
“Stop!“
“Nemůžu přestat.“

Stane se z toho denní rutina, která se těžko odnaučuje. Neber nůž. Tím se řeže chleba. Nehladov, jsi perfektní.
“Don‘t eat.“
“Stop eat.“
“Hate me!“

Nejsi nic jiného než člověk. Každý je nějaký. Každý je originální. Každý je něčím jiný. Nejsme kopie ani roboti..

- xoxo