Probudila jsem se podivně rozlámaná a v posteli, kterou jsem moc dobře nepoznávala. Všechno bylo v mlze, ale bolest svalů mě uvrhla do všední reality. Jako kdybych právě uběhla maraton. Tohle není nemocnice, ani nevím, jak mě to napadlo, ale měla jsem pocit, že bych v ní možná mohla být. Na to ovšem kolem bylo příliš barev. Tmavě modré povlečení jsem měla až pod bradou a pod hlavou hromadu polštářů. Zamrkala jsem a uviděla tmavě hnědou knihovnu, která mi celou situaci dokázala spojit. Byla jsem doma, v druhé ložnici, kterou jsem si vybrala za své útočiště. Jenže jak jsem se tady sakra ocitnula? Naposledy jsem stála na ulici s Mitchem, sakra. Bylo to hned po... Po... Co to vlastně bylo? Měla jsem to na jazyku, ale nemohla si vzpomenout. Neprostupná zeď, jež mě nechtěla pustit za mými vzpomínkami. Třeba mě chrání, napadlo mě zničehonic.

„Jak ti je, princezno?" ozvalo se ode dveří. Trhla jsem sebou, když jsem spatřila Mitche. Ani nevím proč, ale částečný strach byl zpět. Ne, to nebylo to správné označení. Měla jsem respekt. Dívala jsem se jeho směrem a cítila jsem, jak mi z oka utekla slza. Podvědomě jsem si dala ruce na břicho a nemohla uvěřit svému štěstí. Stále tam bylo. Věděla jsem to, bála jsem se každou vteřinou, co jsem byla mimo. Mozek si se mnou zahrával, že jsem o něj přišla. Všiml si toho a sedl si na okraj postele. Něco se zdálo jinak, touha utéct nejméně na druhou stranu lůžka nepřišla. Vylekalo mě to a zároveň jsem cítila podivný klid, jako kdyby mělo následovat ještě něco mnohem horšího.

„Mitchi, co se to sakra děje?" ptala jsem se mezi nádechy, kterými jsem se pokusila zahnat pláč. Nic mi najednou nedávalo smysl, mlátily se ve mě pocity a nevěděla jsem, čemu vlastně věřit. Oběma stranám vyhovět nešlo. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po vlasech. Nejspíš mě nechtěl ještě více polekat, a proto se mě nesnažil dotýkat přímo. Trhalo mě to vejpůl, potřebovala jsem pomoct s tím, na jakou stranu se přiklonit. Nechtěla jsem to již zažívat, myslela jsem, že to skončilo.

„To kdybych věděl, tak ti rád pomůžu, ale já nevím. Musíš mi to říct," snažil se, jak jen mohl. Pro oba to bylo otočení světa o milion stupňů. Vytáhla jsem ruku zpod deky a chytila tu jeho. Bylo to divné, jen tak se ho dotýkat, i když uvnitř jsem cítila malou touhu křičet, dokázala jsem ji přebít normálním myšlením. Změna k lepšímu. Až po nějaké době mi mozek začal předhazovat, zda náhodou nejsem ve snu, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost. Dokázala jsem vnímat jenom teplo, jež vycházelo z jeho kůže.

Svět kolem se zpomalil. Bála jsem se, ale musela jsem to zkusit. Zvedla jsem se a přisunula se až k němu. Teplo z jeho kůže mě přitahovalo stále blíž a blíž. Jenže i tak mě něco brzdilo. Strach. Pomalými doušky mě plnil a já ho nemohla nijak zastavit, pouze se mu postavit. Nechtěla jsem se vzdát něčeho, co najednou slepovalo můj svět dohromady, i když mě to zároveň ničilo. Bylo nutno přepnout vypínač do pozice off. Alespoň na chvíli. Jako první se ke mně dostala jeho kolínská, která to vše zhoršovala a nutila mě stáhnout se zpět do ulity. Jen tam tak seděl a s vyvalenýma očima sledoval mé pokusy. Nechtěl mě vyděsit, i když se mu to nevědomky dařilo.

Vše najednou zmizelo, když se ve dveřích objevila rozjařená Thea. Jakmile poznala, že něco pokazila, chtěla vystřelit, ale už to bylo stejně jedno. Kouzlo okamžiku smíření bylo pryč, ve vzduchu se usadilo napětí. Alespoň jsem ho pohladila po drsné tváři s vousy a usmála se na něj. Do očí se mi však tlačily slzy, nešlo je zastavit. Hlavou jsem jim naznačila, aby odešli, a jako první to pochopil sedící Mitch. Se sklopenou hlavou se zvedl a i s narušitelem mě nechal o samotě. Zavřel za sebou posuvné dveře, během čehož mi poslal jeden smutný pohled přímo do srdce. Usadil se tam a nešlo ho vypudit.

Z tašky vedle postele jsem vytáhla to první, co mi přišlo pod ruku a bylo mi jedno, jak odhalující to bylo. Hlavně to muselo být pohodlné, což tílko a tepláky splňovaly dokonale. Prohrábla jsem si vlasy, vytvořila si nedbalý drdol a rozhodla se k nim přidat. Nejspíš jsem jim přerušila rozhovor, protože při příchodu se na mě otočili. Anebo to bylo prostě tím, že mé jizvy byly vidět. Odvracel ode mě zrak, ale převlékat jsem se nehodlala. Musel mě přijmout, jaká jsem teď byla, i když to bolelo. Nutila jsem svůj mozek k tomu stejnému.

Stále jsem ono napětí cítila. Netušila jsem, odkud se vzalo, ale po chvíli mi to došlo, když jsem se odtrhla od svého hrnku s čajem. Thea se již nějakou dobu ošívala a stále se dívala na hodinky. Nezeptala jsem se a to nejspíš byla chyba. Po nějaké době to již nevydržela a vyletěla na nohy, jako kdybych do křesla položila připínáčky. Díky našim zmateným výrazům nezmizela, dokud neřekla: „Musím jít domů. Zkontrolovat práci, která se musí brzy odevzdat, a navíc nechci překážet, vypadá to, že potřebujete být sami. Vidím, že bych akorát tu akorát byla navíc," otočila se na podpatku a bez dalšího čekání odešla. Dívala jsem se za ní a nemohla uvěřit svým očím. Snad si nemyslí, že už ji nepotřebuju. Budu jí to muset vysvětlit, ale teď je nutné se dozvědět, co měl na srdci on. Mitch nasadil soustředěný a zároveň bolestný výraz. Nedalo mi to a musela se zeptat, jakmile se za kamarádkou zabouchly dveře: „Mitchi, co se děje?"

„Než jsi přišla, mluvil jsem s ní o nových zprávách. Ale to je jedno. Musíš to vidět sama," mluvil záhadně a to se mi ani za mák nelíbilo. Obzvlášť, pokud měl na svém obličeji vystrašený výraz, jenž korespondoval s tím v očích.

„Děsíš mě," přiznala jsem po pravdě. Usmál se na mě a dal mi ruku na stehno. Napjala jsem se, nečekala jsem to. Ovšem Mitch si toho nevšiml, za což jsem byla ráda. Nebylo nutné přidělávat mu další starosti navíc. Zvedl se, vytáhl ze stolu tablet a s pohledem na něm se vrátil zpět na pohovku. Našel si zprávu ze zabezpečené sítě, kterou jeho firma používala, a ukázal mi ji. Až po nějaké chvíli promluvil: „Vyšetřovatelka Hlocková mi řekla, že se v jeho telefonu našla GPS a ukazovala jen tebe. Navíc mi poslala tohle, což nevím, kde vzala."

„On mě sledoval?" vypadlo ze mě nakonec překvapeněji, ale klidněji, než jsem čekala. Až mě to zarazilo. Mohl se objevit u mě doma. Sledovat mě třeba i ve spánku a stát u mé postele. Až tohle mě dokázalo rozrušit, nedovedla jsem si představit, co bych dělala, kdyby narušil jediné místo, které jsem považovala za bezpečné. Opřela jsem se o Mitche a nechala jeho klid proudit do mě. Nevadilo mu to. Zašátral vedle sebe a odněkud vytáhl deku, kterou přese mě přehodil. Nebyla mi zima, ale i tak to bylo příjemné. Kolem nás panovalo až ohlušující ticho, čekala jsem, zda něco odpoví, a podle klepání nohou jsem poznala, že bojuje se svým vnitřním démonem. A proto jsem se opravdu zhluboka nadechla, zahnala všechny myšlenky do pryč a natáhla se k němu.

Poprvé jsem si dokázala uvědomit, jak mi jeho dotek chyběl, i když jsem se ho bála. I jeden polibek mě dostával do kolen a jeho nejspíše také, protože ho nečekal. Konečně jsme mohli dokončit to, co nám bylo Theou přerušeno. Omotala nás příjemná atmosféra a spojil nás nekončící polibek, jenž dokázal nahradit týdny, až skoro měsíce strádání a odstrkování. Nechával mě to pocítit a já mu to neměla za zlé. I on přejímal některé z mých pocitů, ačkoliv většina z nich byla pod zámkem.

„Ano, Viky, přesně to dělal," nakonec mi udýchaně odpověděl na mou otázku, která se mi stihla vypařit z mozku. A mohl za to překvapivě on.

I tak jsem věděla, že jsem neměla vyhráno. Nic to neznamenalo. Stále jsem se mohla vrátit do stavu před identifikací, která se mi ve vzpomínkách kousek po kousku odhalovala. Nebylo to nic příjemného a chápala jsem, proč mi to mozek utajuje.

...

Jen tak jsme tam seděli v objetí a užívali si ticha. Dokud se mu neozval telefon. Nafingoval to tak, že se šel obléct, což mě uvrhlo zpět do myšlenkových pochodů. Odešel do ložnice, a tak jsem se rozhodla zabavit a podívat se do svého počítače, který byl stále v Mitchově stole, alespoň, co jsem si pamatovala. Fotky, které vytisknul a ukazovaly mé tělo, jsem raději ihned otočila a nevšímala si jich. Nemohla jsem si dovolit další pád do temných vod, ze kterých jsem se nemusela vrátit zpět na světlo. Nechápala jsem, proč je vůbec stále má. Ale nechala jsem to být a šla si i s laptopem sednout zpět na sedačku. Bylo to tak pro mě nejpohodlnější.

Jakmile jsem ho otevřela, píchlo mě u srdce. Jako tapetu jsem stále měla naši fotku z první dovolené poté, co mě požádal o ruku. Bylo to už přes rok, ale stále se neměl k dalšímu kroku. A teď se vše nejspíše rozpadlo. Najela jsem na vyhledávač a nechtěla se tím zabývat. Měla jsem tam spoustu upozornění z mailu a jiných platforem, které jsem na mobilu téměř nesledovala. Přepnula jsem přímo na plnou schránku. Bylo tam hodně spamu, ale taky emaily od někoho, koho jsem nečekala. Nevěděla jsem, kde vzala mou adresu. Bylo to ovšem jedno, zeptat jsem se již nemohla, maximálně těla v márnici, jež čekalo na pohřeb. Což je další věc, kterou musím zařídit. Možná to nechám na Mitchovi, nemám na to sílu. Otevřela jsem jeden z prvních a téměř okamžitě se mi naplnily oči slzami.

Viktorie,

omlouvám se, že jsem se neozvala dřív. Pro svůj odchod nemám žádné vysvětlení, které by to dokázalo ospravedlnit nebo vysvětlit naplno. Věř jen, že jsem to rozhodně nemyslela nijak zle. Milovala jsem tvého otce, pouze jsem asi nebyla připravená mít tak mladá dítě. Potřebovala jsem rozlet. Když jsem vás konečně našla, zjistila jsem, že Peter zemřel. Je mi to opravdu líto, srdíčko. Ráda bych tě viděla, pokud by to ovšem bylo možné. Pokud ale odmítneš, pochopím to. Několik měsíců po mém odchodu jsem zjistila, že jsem znovu těhotná, a ráda bych ti představila tvého bratra, i když vím, že tě ta zpráva nejspíš nepotěšila.

S láskou máma, která by ráda dostala šanci opět obejmout své dítě.

Nevěřícně jsem hleděla na obrazovku. Zapomněla jsem i dýchat, dokonce i mrkání se omezilo na minimum. Nesoustředila jsem se a jen si opakovala předposlední větu. Nejsi sama, řvalo na mě vědomí, které jásalo za mě. Netušila jsem, jak s tím naložit, ale rozhodně se ve mně něco pohnulo. Pocity, které se objevily úplně nově. Cítila jsem se zhrzená a podvedená. To asi matka myslela, že se objeví. Měla pravdu, ale nemohla jsem u jednoho e-mailu strávit zbytek dne. Ještě pár jich čekalo. Zavřela jsem ho a otevřela další.

Viktorie,

vím, že jsem řekla, že můžeš odmítnout mou nabídku, ale proč mi neodpovídáš? Z novin jsem zjistila, co se ti stalo. Je to příšerné, prosím odpověz mi co nejdříve. Mám šílený strach a nevím, kam přijet, abych ti mohla být nablízku. Prosím, ozvi se mi, že jsi alespoň v pořádku. Potřebuji to vědět.

Máma

Hned pod ním byla odpověď. Jako na jediný, nedivila jsem se, musela být šíleně vyděšená, i když mě neviděla dlouhá léta. Z očí mi na touchpad dopadlo několik slz, nemohla jsem dál. Proč jsem na to musela přijít tak pozdě? Mohla jsem ji uklidnit a případně jí zavolat, jenže teď už bylo všechno jedno. Jediná možnost si s ní promluvit roztála jako led v létě. Bylo po všem. Dostalo mě to do kolen, neměla jsem sílu ani rozkliknout onu odpověď. Thea jako jediná znala mé heslo, tedy krom Mitche, ale ten se mi obvykle v počítači nehrabal.

Dobrý den,

snad nebude vadit, že odpovím za ni. Je živá, ale bohužel není schopna žádných komunikací. Má sešité celé tělo a nemůže se příliš hýbat. Momentálně je v nemocnici, ale vše jí vyřídím, až jí bude lépe, a snad se nakonec potkáte. Myslím, že by byla ráda.

Thea Flestová

Byla jsem naštvaná, protože se mi o tom Thea nezmínila. Chápala jsem, že mi nechtěla přitěžovat, ale sakra, tohle mi měla říct. Nadechla jsem se a cítila jsem, jak mi ruka ztěžkla. Blížila jsem se datem k tomu, kdy zemřela. Pálily mě oči, ale ignorovala jsem to. Musela jsem to projet, abych alespoň částečně věděla, co se jí mohlo stát. Bylo to jako rozloučení, i když jsem si to vyčítala. Čekal na mě poslední rozsvícený mail. S datem přede dnem, kdy se to podle všeho dozvěděl Mitch. Věděla jsem, že tento z nich bude nejhorší. Psychicky jsem se na to připravovala. Ruku jsem si dala před pusu, abych nevykřikla. Na prsou se mi usadil strach a nehodlal mě nechat na pokoji.

Viktorie, zlatíčko,

hrozně se bojím. Už několik dní mě někdo sleduje a nejsem paranoidní, dokonce se mi ho podařilo vyfotit. Policie to nechtěla řešit a já se tak moc bojím i vyjít z domu. Jenže musím do práce a vracím se až v noci. Nechci, aby se vrátil. Rozbil mi už několik oken, rozbodal pneumatiky na autě a málem se mu podařilo mě vystrčit z vozovky. Prosím, pomoz mi alespoň ty. Potřebuji se s tebou co nejdříve sejít, dokud je ještě čas. Pokoušela jsem se psát i Thee, ale už ani ta neodpovídá a já se cítím tak sama. Tvého bratra jsem raději i s přítelem poslala mimo město, ale o sebe se bojím. Nemohu utéct, šel by opět po tobě nebo po tvém bratrovi.

Posílám ti číslo, kdyby se mi něco stalo, ať můžeš kontaktovat Alana. Je jen na tobě, zda ho použiješ. Já už to nejspíše neovlivním. Cítím, že se vrátí a že to bude brzy. Opatruj se, holčičko, pokud bych se už neozvala.

Máma

Nevydržela jsem to, notebook prudce položila vedle sebe a rozbrečela se. Viděla jsem ji opět na kovovém stole přikrytou a studenou. Proč se mi to sakra musí stále dít? Ptala jsem se směrem k nebi, ale věděla jsem, že jeho chyba to nebyla. Ten, jehož bych měla vinit, seděl ve vazbě. Nebo alespoň jsem v to doufala. Spustil se mi až hysterický pláč, jenž jsem nedokázala zastavit. Nedalo se nic dělat, cítila jsem se, jako kdyby mi okolo krku někdo ovázal řetěz a pomalu ho stahoval. Docházel mi dech a do plic další nepřicházel.

Periferně jsem viděla, jak do místnosti vrazil Mitch. Všiml si mého výrazu a snažil se něco udělat. Nemohla jsem mu nijak zabránit, ani ho poprosit. Byla jsem bezmocná. Jako kdybych všechny ztrácela znovu a znovu. Tolik to bolelo, nedalo se to ani uchopit. Přebilo to i bolest, jež jsem cítila hned poté, co mě znásilnili. I kdyby se znásobila dvakrát, nevyvážilo by ji to. Nepomohlo ani, když jsem skončila v jeho náručí. Utěšoval mě a broukal mou nejoblíbenější písničku. Ale ani to nepomáhalo. Muselo to vyjít slzami, všechna nashromážděná bolest za oba rodiče.

Uložil mě do postele a nechal vyčerpáním usnout. Potřebovala jsem to a on mezitím mohl dělat věci do práce. Nebo jsem si to aspoň myslela, dokud jsem už z dálky neuslyšela tiché zaklapnutí vchodových dveří.