Vzbudila jsem se do bílého pekla. Smysly mi ještě příliš nefungovaly, jako první se probudil sluch. Nebyla jsem sama. Kolem se nacházelo ještě několik hlasů, z nichž jsem rozpoznala pouze jeden. V tu chvíli mi došlo, že pokud tohle nebyly vzpomínky, tak jsem mrtvá být nemohla. Jako druhý ukazatel se objevila bolest, ovšem byla čímsi tlumená. Vnímala jsem ji pouze z povzdálí, ale stačilo to. Snažila jsem se zatím používat to, co mi bylo dopřáno, a prozkoumat situaci. Věděla jsem, jak nelehký úkol přede mnou ležel, ale nezalekla jsem se ho. Mozek mi bez přívalu kruté bolesti fungoval velice dobře.

„Jak je na tom?" zeptal se jeden z nich. Podle tónu a výšky hlasu se jednalo o ženu. Mohla jsem se ale také mýlit. Byla to teprve chvilka od doby, co jsem procitla. Ale něco bylo jinak. Všechny pocity jsem v hlavě měla pomíchané a nevěděla kterým věřit.. Vyčkávala jsem, nic jiného mi stejně nezbývalo, a navíc bylo možné, že by mi řekli, co se tady dělo. V části mozku jsem měla neprostupnou zeď, přes kterou se nešlo dostat zpátky.

„Je stabilizovaná a už by měla být schopna se probudit. Jak bude reagovat ale úplně nevíme. Musíte počítat s tím nejhorším: že vás třeba nepozná či bude mít výpadky. Rozhodně po ní nechtějte, aby se k tomu vracela, mohlo by to mít fatální následky," domluvil muž s velmi hlubokým hlasem. Podle vyjadřování se nejspíše jednalo o doktora, minimálně někoho, kdo se o mě staral a asi mě i zachránil. V tu chvíli jsem pocítila nával napětí přicházející z části obličeje. Snažila jsem se otevřít oči, ale nepovedlo se mi to. Nehodlala jsem se vzdát, což ke mně přitíhlo pozornost všech v místnosti.

„Probouzí se," ozval se první známý hlas. Ovšem měl za sebou jakousi trpkou příchuť, kterou jsem nebyla schopna rozpoznat. Všechno bylo bílé a pálilo mě to do unavených očí, přála jsem si je zase zavřít, ale najednou se mi v zorném poli objevily tři hlavy. Jedna žena a dva muži. Lékař se o chviličku později odpojil, aby zavolal sestru. Poté už se neobjevil. Žena mi mezitím něco říkala. Měla jsem její jméno na jazyku, a přesto jsem si na něj nemohla vzpomenout.. Věděla jsem pouze, že začínalo na T. Pomohl mi až muž, který ji pojmenoval za mě.

„Thea se za tebou přišla podívat, měla hrozný strach," každé slovo do mě bodalo tisíc malých jehliček. Přála jsem si, aby přestal, ale v krku jsem cítila něco, co by tam normálně být nemělo. O malou chvíli později mi došlo, co to bylo. Hadička. Jako poslední se o své místo na výsluní přihlásil hmat. Hned poté mi tělo nechalo pocítit teplo Mitchovy ruky, jež ležela na té mé. Jako kdyby mi do toho místa vypaloval erb vlastnictví. Pokusila jsem se pohnout, ale pod tíhou léků a přetrvávající rozespalosti jsem se dokázala jen oklepat. Přístroje kolem začaly bláznit. Sestřička odehnala oba návštěvníky a přiblížila se do mého zorného pole. S tím se zároveň spustila nehorázná bolest. Osoba v bílém mi ale vše brzy osvětlila a najednou to začalo dávat smysl. I kousek mlhy zmizel a některé pocity se dostaly z jejich vězení.
„Slečno, nepokoušejte se hýbat. Máte skoro celé tělo sešívané."

Jak jsem se sem dostala? To poslední, co jsem si pamatovala, byla hnusná ulička, ve které se mísily všechny možné zápachy. Nemohla jsem na to myslet, bolelo to a nechtěla jsem se přemáhat. Měla jsem na jazyku otázek více, ale na některé jsem si dokázala odpovědět během chvíle sama. I přesto všichni vážili každého slova, když se se mnou snažili mluvit. Nezazlívala jsem jim to, bylo to všechno ještě příliš čerstvé. Chtěla jsem jim odpovědět, ale nešlo to. V krku mě pálilo a do plic jsem jen stěží nabrala dost vzduchu pro jednu větu, která by navíc stejně ani nešla vyslovit skrze onu věc v mém hrdle. Chápala jsem proč tam byla, ale už ne onen důvod jejího ponechání i po probuzení.

Ještě několik dní trvalo, než jsem byla vůbec něčeho schopna, lékaři mi pomalu začali snižovat přijímané léky. Blížil se také velký den, sestřička mi slibovala, že se budu moci posadit, i když to znamenalo spoustu bolesti navíc. Mlha postupně mizela a odhalovala mi vzpomínky, které bych raději na místě zapomněla. Pach alkoholu mi zvedal žaludek, i když se kromě všudypřítomné dezinfekce v okolí žádný nenacházel, a útočníkův hlas mě budil po několika minutách spánku. Mučil mě znovu a znovu. Nechápala jsem, jak jsem se dostala ven či vlastně díky komu. Musela jsem ztratit hromadu krve, což znamenalo, že mě zachránil ještě v noci. Mnoho otázek a na žádnou jsem neměla odpověď. Onen nedostatek spánku se mi už po jedné noci promítal do tváře. Lékaře to znepokojovalo, protože nevyspalý organismus mohl zhoršovat průběh hojení ran, kterých na mém těle bylo požehnaně.

Jakmile jsem měla trubici venku a všichni si byli jisti, že to moje plíce zvládnou, zastavila jsem při odchodu doktora. Potřebovala jsem nějaké odpovědi. Prahla jsem po nich. I kdyby mě to mělo opět vrátit zpět. Lehce svěsil hlavu a chvíli přemýšlel, než promluvil. přisunul si menší židličku až k mé posteli.

„Divil bych se, kdybyste žádné otázky neměla. Ale přišly celkem brzo," ukončil náš rozhovor dříve než vůbec začal. Nemohla jsem to tak nechat.
„A nešlo by to přeci nějak? Mám v hlavě strašný zmatek, který by se tím nejspíš vyřešil," snažila jsem se ho uchlácholit, aby mi pomohl doplnit ona prázdná místa. Naštěstí na mě poznal, že svá slova myslím vážně, a proto si oddechl. Přisunul si menší židličku až k mé posteli a pokusil se mi pomoci.

„Tak dobrá. Když mi slíbíte, že poté už budete odpočívat. Jedna mladá žena šla vyhodit odpad do uličky, kde jste onu noc ležela. Snažila se na vás mluvit, ale nijak jste nereagovala. Podívala se i na zem pod vás a ještě více vyděšeně zavolala ihned záchranku. Byl nejvyšší čas, ztratila jsem hodně krve, stačila chvilka navíc a byla byste mrtvá. Kromě vážných zranění vám útočník i lehce poškodil plíci. Kvůli tomu jsme vás drželi pár dní v umělém spánku, dokud jsme si nebyli jisti její funkčností. Nechtěli jsme vás ohrozit," zakončil svůj monolog, který mě zaskočil. Byl velice upřímný a nic neskrýval. Rozhodně to byla vítaná změna, ale momentálně to působilo jako rána pěstí do břicha.

Radši bych byla mrtvá, napadlo mě záhy a můj mozek spustil obranný mód. Začalo se mi chtít brečet a nemohla jsem uvěřit ničemu, co se dělo. Dopadlo to na mě plnou vahou. A přesto jediná otázka, kterou jsem mezi vzlyky vypustila z úst, byla ta, zda je ta zachránce tady. Lehce se usmál, nevnímaje mé slzy, a na chvíli odešel. Po několika minutách se vrátil se ženou, kterou jsem viděla ihned po probuzení.
„Theo?"

Jakmile uslyšela své jméno, rozzářily se jí oči, ale po pár sekundách se v nich objevily slzy. Nešlo rozpoznat, zda se jednalo o radost či smutek. Pomalými kroky přicházela blíže ke mně a při tom očima přelétla celé mé zafačované tělo. Přes to jsem měla jen málo oblečení, aby to dostatečně dýchalo, a tak jsem se jejímu smutnému pohledu nevyhnula. Opatrně promluvila, jako kdyby našlapovala v noci od postýlky se spícím dítětem: „Myslela jsem, že jsi mrtvá, když jsem tě tam viděla ležet. Už je ti lépe?"

Od střední jsem ji pomalu neviděla, proběhlo pouze několik telefonátů a také jsme si psaly. Vůbec jsem netušila, že bydlí tak blízko mě. Vlastně jsem se o to ani nezajímala, ale potěšilo mě to. Znamenalo to, že mi někdo bude nablízku, zvlášť teď. A navíc mi zachránila život. Potom mě ale napadlo něco horšího. Kdyby přišla dříve, mohla se stát také obětí. Začalo se mi špatně dýchat, lapala jsem po vzduchu. Nemohla jsem nic dělat, byla jsem opět otrokem ve vězení. Mírně jsem zvedla klepající se ruku směrem k Thee, ale jen tam stála a netušila, jak by měla zareagovat. Přístroje začaly hlasitě pípat, ohlušovaly mě a nedovolovaly mi normálně myslet.

Byla jsem vyděšená. Viděla ji na svém místě v podobném stavu. Zvedl se mi žaludek a z očí mi začaly téct slzy. Upokojit mě musela až sestra uklidňujícími léky, vlastně jsem si ani nevšimla, kdy vešla do místnosti. Ovládaly mě strašlivé myšlenky. Tohle nemůžu dál snášet, pomyslela jsem si, než se mi začalo chtít spát. Teprve to ukončilo mé úvahy a zanechalo pouze podivné prázdno. Poprvé jsem usnula bez nutnosti býti v temné uličce. Určitá část mozku byla potlačena a já byla vděčná za každou takovou minutu.

V ten moment mě netrápilo, že jsem se s Theou nerozloučila. Tušila jsem, že tam zůstala, nebo jsem v to alespoň mohla doufat.

V podvečer se většina nálady vrátila, léky mi pomalu mizely z krevního oběhu a zanechávaly po sobě pouze zmírněnou předchozí bolest. Cítila jsem, že v místnosti nacházel ještě někdo, a nemýlila jsem se. U okna jsem viděla světýlko rozsvíceného telefonu, ale nemohla jsem se pohnout. Opět jsem zeslábla, jako když jsem se probudila poprvé. Nebyla by to ovšem ona, kdyby si nevšimla tichého zavrzání postele.

„Čekala jsem, než se probudíš. Dali ti celkem silné prášky, ale mohla jsem zůstat. Chtěla jsem u tebe být." Při svých slovech se sebrala ze země, pořádně se oklepala, a když v koutě zahlédla židli, viditelně si oddechla. Ještě jsem snad nikdy neviděla takovou radost z kusu opracovaného dřeva, nebo vlastně jednou ano. Ale to už bylo dávno a nemělo to již žádnou váhu. Jako nic z toho, co se mi stalo předtím. Propadala jsem se někam, kde bylo chladno, a nebojovala jsem. Nechala jsem se tím pocitem obejmout, jenže po chvíli jsem ucítila i přes obvaz teplo na zápěstí. Uklidňovalo mě to a dostávalo zpátky nohama do reality.

Opravdu jsem byla vděčná za její přítomnost. Zničehonic začala zmiňovat věci ze školy, čímž si získala veškerou mou pozornost. Poprvé za celou dobu jsem měla pocit, že se mohu beztrestně zasmát. Předváděla sebe v kostýmu třídního maskota, kterým byl Pan koblížek. Vydrželo nám to několik hodin, dokud se venku nezačalo rozednívat. Východ slunce jsem však prožila sama. Thea si hlavou ustlala blízko mých nohou a spokojeně pochrupovala. Mně se ovšem spát nechtělo. Místo toho jsem se bavila měnícím se nebem.

Byl tam někde venku. Chodil si tam jen tak. Jistě to nebylo naposledy, co jsem ho viděla. Přijde se pomstít za to, že jsem přežila. Cítila jsem ho v každé ráně, kterou ten večer udělal. Opatrně jsem zvedla jednu ruku a dala si ji přímo před obličej. Pokusila jsem se odmotat si obvaz, alespoň kousek, abych to viděla. Ani nevím, co jsem čekala, že uvidím. Čerstvé rány ze stran sešité k sobě, kůže kolem nich byla fialová a občas z nich uteklo několik kapek krve. Hnusilo se mi to. Měla jsem chuť obvazy strhat a nechat je, aby mě dovolily odejít. Nedokázala jsem si představit, že bych vyšla z nemocnice a někde na ulici ho potkala.

Nekřičela jsem, nemělo to cenu. Hleděla jsem na ně, s přicházejícím ránem se i má kůže zbarvovala do různých odstínů. Musela jsem ji opět zavázat, jinak by se to nejspíše řešilo. A skončit za mřížovým oknem na místní psychiatrii nebyl můj cíl. Navíc by se tam nedal aktivovat můj plán, nad kterým jsem přemýšlela od doby, kdy obloha nabrala oranžovou barvu. Bylo nutné ho pořádně promyslet, a to nejen kvůli tomu, jak měl být proveden. Nesměl to nikdo vědět, nikdo. Dokud jsem se ale nemohla pohnout, můj plán neměl smysl. A proto zbývalo dost času, než se budu moci sama pořádně hýbat. Mezitím bylo nutné dělat pokroky a tvářit se šťastně přesně podle tabulek lékařů a sester. Aby polevila jejich obrana.

Další dny byly prázdné, nikdo se u mé postele neukázal a vlastně to bylo dobře. Měla jsem klid si vše promyslet. Sestra vždy pouze tiše přišla, vykonala svou práci tím, že mi ráno a večer přinesla léky či převazovala rány. Nic jiného se ovšem nedělo. Bylo to jako podivné ticho před bouří, která měla znamenat zkázu. I proto jsem sledovala dění za oknem, užívala jsem si východy slunce, které měnily oblohu do oranžova, jako kdyby měla představovat plameny.

Něco se ale měnilo. Nálada den po dni houstla. Hodiny na zdi začaly tikat hlasitěji a pískání v uších ještě zesílilo. Děsilo mě to, ale ani tak jsem to nikomu neříkala, až po nějaké době mě prozradil jeden z posledních přístrojů vedle mé postele. Začal hulákat takovým stylem, že musel být slyšet přes celé město. Zakryla jsem si uši, ale stejně ke mně doléhal příliš jasně. Nikdo nepřicházel a já postupně více a více panikařila. Neměla jsem ponětí, co se dělo. Mé tělo se nechalo navádět mozkem k podivným škubům, jež nešly zastavit. A to je přivolalo. Jednoho z mužů, kterého jsem již poznávala a byl ke mně vždy milý. Trochu mě uklidnilo, že jsem ho viděla. Avšak vedle něj byl ještě někdo. Musela jsem počkat, ale to dělali i oni. Stále jsem se zmítala a neměla nad tím vůbec kontrolu.

„Nelekejte se, všechno je v pořádku. Pouze jsem si přizval kolegu na konzultaci. Jeho oborem jsou posttraumatické poruchy a mohl by vám pomoci lépe než já." Hned, jak domluvil, jako kdyby někdo cvaknul vypínačem. Zbylo ve mně pouze prázdno. Najednou jsem patřila do kolonky „blázen". Z minuty na minutu jsem se začala cítit podvedená a zároveň se uvnitř mě tvořil hněv.

Doktor Miller se nakonec obrátil ke mně a řekl: „Nechám vás tu chvíli o samotě, ale brzy za vámi přijde policie." Nakonec místnost opustil a opět se v ní rozhostilo ticho. Jeho kolega si svlékl plášť a odložil ho na opěradlo židle.

„Lépe se mi tak mluví, nikde mě nic netáhne a tak... Takže chtěla byste začít?" Na konci se mírně usmál, asi sám sebe dokázal pobavit. Nebo se mělo jednat o vlídné gesto, které ve mně však vyvolalo opačnou reakci. Na krku jsem cítila několik kapek studeného potu, ale nakonec to po chvilce přešlo. Stačilo si jen držet odstup.

Na klín si položil desky s papíry, kterých jsem si prve nevšimla. Vlastně jsem mu na ruce nekoukala vůbec, abych se přiznala. Ale možná je měl za zády, tak proto. Promluvil tišším hlasem, který zněl lehce vlídněji než první otázka: „Co se tam stalo?" Neměla jsem sílu mu odpovědět a rozbrečela jsem se. V hlavě jsem to měla, ale přes jazyk to nechtělo procházet, jako kdyby se bál opakování. Nepřinášelo to výsledky, ale doktor na mě nespěchal. Až skoro po hodině jsem poprvé dokázala říct souvislou větu. Zadrhával se mi hlas, ale on jen bedlivě poslouchal a občasně si něco zapsal. Žmoulala jsem kus deky, bylo to, jako kdybych ho pustila přímo na scénu, aby se mohl dívat. Bolelo to a myslela jsem, že brzy začnu řvát. Po několika větách jsem se ovšem zadrhla úplně. Nemohla jsem dále. Začal se mi zvedat žaludek, pachuť v puse vše doprovázela. Pochopil to a řekl, že přijde jindy.

Už mě však nestihl varovat před tím, že to budu muset říkat ještě jednou. A celé. Ale stejně bylo velice nutné to absolvovat. Na jeho místo se posadila mladá žena s delšími hnědými vlasy staženými do ohonu. Neměla na sobě uniformu, ale pouze dámský oblek. Bylo to trochu podivné, ale nepídila jsem se po tom. Všimla si mého pohledu a představila se jako vyšetřovatelka pro násilné činy. Najednou to dávalo smysl. Byla jsem ráda, že se konečně jednalo o ženu. Nespěchala na mě, a i když si také cosi zapisovala, nevadila mi její přítomnost. Velmi pomalým krokem jsme probíraly celou situaci. Když došlo na zádrhel, zastavila a dala mi ruku na rameno. Na další odpověď čekala i několik minut.

Po asi půl hodině rozhovoru někdo zaklepal. Vylekalo mě to natolik, že jsem v posteli lehce nadskočila.

„Dále," ozvala se jako první policistka mírně nabroušeným hlasem. Ona příchozí osoba jí právě narušila postupující výslech, který nebyl ani v půlce. Byla jsem ale vděčná, už jsem toho měla dost a chtěla jsem někam zmizet. Na místo, kde by nebyly stále ty stejné otázky pořád dokola.

Thea otevřela dveře a nakoukla, ale když na židli uviděla ženu, raději se omluvila a odešla. Vykouzlilo mi to malý úsměv na tváři, který po chvíli zase zmizel. Pokračovala jsem, až jsme se dostaly ke konci. Stále mi hlavou zněla jeho poslední slova. Užij si umírání. Celou dobu to vypadalo, že si chtěl jen pohrát, a najednou vypustil z úst něco takového. Nedávalo to smysl.

„Viděla jste mu do tváře?" padla závěrečná otázka, přičemž policistka téměř polovinu posledního slova spolkla. Procházela si zápisky v sešitku, ale i přesto dávala pozor. Představila jsem si tmu v uličce, probírala se tím všemožně, ale stejně jsem musela smutně odpovědět: „Ne, byla tam tma." Kývnutím dala najevo, že mě chápe. Chtěla jsem pomoct, ale nemohla jsem. Když tu najednou mě trkla jedna věc, která by nakonec mohla být co platná.

„Ale na prstě měl prsten. Tlačil mi s ním na krk, ale nevím, zda to nějak pomůže. Jestli na něm něco bylo také nevím. Nebyl moc vidět."

Vedle mé hlavy opět začal pípat přístroj, vešla sestra a začala něco nastavovat. Cestou z pokoje ji vyšetřovatelka zastavila a vedly téměř neslyšný rozhovor, po kterém sestra kývla a obě se podívaly mým směrem. Nakonec se rozloučila a pokoj opustila. Netušila jsem, o co šlo, ale zdálo se to důležité. Ovšem vypadalo to, že mé utrpení skončilo, zvlášť poté, co si i druhá žena uklidila věci a s mírným úsměvem podotkla: „Omlouvám se, ale budu muset jít, další povinnosti volají. Brzy se však opět uvidíme." Dotkla se mého ramene a nechala mě konečně samotnou. Oddechla jsem si, přála jsem si pouze ticho, abych se mohla prospat. Rozhodla jsem se zkusit usnout, i když jsem tušila, že noční můry opět udeří v plné síle během chvilky. Stálo to alespoň za pokus.

Než se mi to však podařilo, vešla Thea a počínající snažení se rozpadlo v prach. Všimla si mého ospalého výrazu a už jistě měla na jazyku omluvu. Na to jsem si ji pamatovala až moc dobře. Když jí někdo šlápl na nohu, vzala to na sebe, že měla uhnout dřív. Po chvilce promluvila skoro šeptajícím hlasem: „Já tě vzbudila, že?" Usmála jsem se a ukázala na místečko vedle sebe. Nechtěla jsem, aby se trápila hovadinami, ovšem v hlavě se mi objevila myšlenka, na kterou jsem potřebovala znát odpověď. A když už byla tu a dnešek byl povídáním o té noci již zničený, nebyl důvod to neotevřít.

„To je v pořádku. Spíš jsem se na to snažila nemyslet. Theo, vím, že jsi mě našla a mám na tebe jednu otázku. Poznala jsi mě hned, jak si mě tam uviděla ležet?" Zarazila se, ale téměř okamžitě odpověděla: „Vlastně ne, nepoznala. Viděla jsem ženu, která potřebuje pomoc. A navíc jsem tě neviděla od pohřbu tvého táty."

No jo, táta. Co by mi asi teď řekl? přemýšlela jsem. Dokonce se mi díky vzpomínání podařilo se slzami v očích usnout a poprvé za celou dobu se mi zdálo něco hezkého. Bylo to oživující a konečně jsem prospala celou noc. Až se mi z ní nechtělo probudit. Ale taková možnost v nabídce nebyla.